„Počkej... na... mě..." Dudley se předklonil, opřel si dlaně o kolena a chvilku prudce vydechoval. Ranní běhání se stalo jejich denní rutinou, ani po několika týdnech se mu ale nepovedlo tempo s Hestií srovnat.

Hestie se mu sice chvíli smála, ale nakonec zastavila a vrátila se k němu. „Zachvilku si zvykneš."

„Zachvilku?" Dudley zafuněl. Nemohlo mu uniknout, že stromům okolo už pomalu žloutly listy. „Vždyť bude brzo zima. To chceš běhat i potom?"

„To se zařídí," pokrčila rameny Hestie. „Neboj, nezmrzneme," dodala pobaveně, když si všimla jeho nedůvěřivého pohledu.

„To doufám," povzdychl si a poklusem pokračoval po už známé trase. Hestie s ním srovnala krok - a tak se Dudley odhodlal zeptat na něco, co už ho svrbělo na jazyku pár dní. „Co bude s našimi věcmi? Víš... co zůstaly v autě."

Hestie se lehce zamračila. „No vidíš. Furt je pravděpodobnost, že tam ještě jsou - vzhledem k tomu, že jsme neskončili uprostřed civilizace - ale bojím se, aby na ně Smrtijedi nenastražili nějaké pasti. Až se vrátíme, zkusím se spojit s jednou spolužačkou, má s lámáním kleteb větší zkušenosti."

Dudley přikývl, hlavou mu však vrtalo ještě něco dalšího. „A proč... proč jsme pro ně vůbec důležití? Proč se nás snaží chytit? Já vím že... že to souvisí s Harrym. Ale víc se v tom nevyznám."

„Souvisí to s Harrym," přikývla Hestie po krátkém zaváhání. „Asi jsi pochopil, že kouzelnický svět je ve válce. Koukej, nemůžu ti toho říct moc - a upřímně toho ani moc nevím. Jde o nějakou věštbu, traduje se, že Harry je ten jediný vyvolený, co může válku zastavit. Jestli je to pravda? Co já vím. Pravda je taková, že čím míň lidí se v tom vyzná, tím líp. Já vím jen to, že Harry je teď cílem číslo jedna, takže Smrtijedi pátrají po komkoliv, kdo by jim mohl dát nějaké vodítko."

„My ale nic nevíme, ne?"

„Nevíme, ale to zase nevědí oni," pokrčila čarodějka rameny. „Stojí jim za to to aspoň zkusit. A upřímně, oni neberou zrovna dvakrát ohledy. Nevíš? Už tě nepotřebujou. Zabijou tě jako psa, prostě proto, že můžou. A upřímně, i kdybys něco věděl, jakmile z tebe vytáhnou co chtějí, zbaví se tě. Po svým."

Dudley se otřásl. „No... neměli bychom jít radši dovnitř?"

Hestie se zasmála. „Neboj. Zaprvé, momentálně jsme ve Skotsku v náhodném lese - uprostřed ničeho. Smrtijedi mají možná dobré stopovací taktiky, ale musí mít aspoň nějaké vodítko, to tady nemají. A navíc, protáhli jsme základní ochranná kouzla i na okolí domu. Není to tu chráněné tak dobře, ale mělo by to stačit - minimálně na to, aby kdybychom někoho zahlédli, měli dost času dojít nepozorovaně zpátky."

„Tohle mě nepřestává překvapovat," připustil Dudley. „Víš, donedávna jsem si myslel, že kouzla jsou... no... když mi bylo jedenáct, Harry vypustil v zoologické hada. Jen tak. Bylo tam sklo - a najednou nebylo. Ten had mi málem ukousnul nohu. A pak mi nějaký obr přičaroval prasečí ocásek."

Hestie vyprskla smíchy. „Hagrid. Proč mě to nepřekvapuje? No - tak to musel být zážitek. A Harryho pokecy s hady si pamatuju. Byla jsem v posledním ročníku, když po škole řádil záhadný netvor a Harry zrovna omylem předvedl, že s nimi umí mluvit. Nevypadal pak zrovna důvěryhodně, to si asi dokážeš představit."

Dudley se tiše uchechtl. „To ale není všechno. Jeden rok u nás byli nějací jeho... kamarádi. Vypadl jim z kapsy bonbón a..."

„Nikdy nejez nic, co za sebou nechají Weasleyovic dvojčata," skočila mu pobaveně do řeči Hestie. „A o tom mozkomorovi mi říkat nemusíš, o tom jsem slyšela. Chápu, že tohle asi nevykresluje kouzla v nejlepším světle."

„Jo, tak jsem to myslel," povzdychl si Dudley. „Ten moz... mozkomor... co oni jsou vlastně zač?"

Hestie chvilku mlčela a když promluvila znovu, hlas se jí třásl. „Jsou to... strážci Azkabanu, kouzelnického vězení. Stvůry, které z tebe vysávají radost, štěstí, hezké vzpomínky... A když dojde na konečné zúčtování, vysají ti polibkem duši. Jsou to asi ti nejodpornější tvorové, jaké v kouzelnickém světě najdeš. Na jejich zahnání se používají právě patroni, ale pro člověka, který si prošel... dost věcmi, je jejich vyvolání už tak strašně těžké, někdy nemožné. A když proti tobě stojí tohle... pak je to už vůbec mazec."

Dudley polkl. Jenom při vzpomínce na ten chlad se mu ještě teď svíral žaludek. „Dobře... nemůžeme mluvit o něčem jiném?"

„Jasně," přikývla Hestie. Vypadalo to, že i jí se docela ulevilo. „Co bys chtěl slyšet?"

„Třeba ti... patroni," navrhl Dudley. „Vypadají strašně zajímavě."

„Jsou." Hestie se usmála. „A taky jsou strašně složití na vyvolání. Potřebuješ k tomu šťastnou vzpomínku - ale jakože fakt hodně silnou. Nesmíš se nechat rozptýlit a myslet na něco jiného. Jsou ztělesněním čisté energie, naprostý opak mozkomorů. Proto je taky dokážou zahnat."

„Vy je ale používáte jako telefon," podotkl Dudley.

„To je taková ta věc, jak skrz ni můžeš mluvit s někým na dálku, co?" ujistila se Hestie. „Jo, i tak se dají využít. Je to spolehlivější než soví pošta, protože patrona nejde odchytit, ale je to náročný a ne každý to dokáže. Vždyť jsi viděl, jak mi dal ten parchant minule zabrat."

„A každý vypadá jinak?"

„Přesně tak. Závisí to na čaroději. Zčásti odráží jeho duši, zčásti ho formulují právě ty vzpomínky, na které při vyvolávání myslí. Často se stává, že má tvůj patron stejnou podobu jako patron někoho, na kom ti záleží." Hestie si povzdychla. „To je momentálně i můj případ. Ale ne, víš co, pojď řešit něco jinýho."

Dudley pochopil, že tady konverzace o patronech skončila. Rychle se pokusil přijít s nějakou další otázkou, ale nakonec z něj vypadlo jen jedno. „Ta... škola. Bradavice."

„Bradavice." Hestie zhluboka vydechla. „No jo, ale to je hrozně široký téma. Nenapadá mě, kde začít. Co o nich víš?"

„Moc ne," přiznal Dudley tiše. „Vlastně... skoro nic."

„Kdybych ti to mohla prostě nějak ukázat," povzdechla si Hestie. „Jenže ty jsi mudla, mudlové Bradavice stejně nevidí."

„Nemáš třeba fotky nebo tak něco?" napadlo Dudleyho. „Ne, počkej... víš vůbec, co je foťák?"

Hestie se rozesmála. „No jasně. Neboj, kouzelníci sice vypadají, že žijí někde uprostřed středověku, ale kupodivu foťáky máme taky. Ale na tohle mám lepší nápad."

Dudley instinktivně udělal krok stranou, když čarodějka vytáhla hůlku. Mávla s ní s tichým expecto patronum a nechala stříbrnou sovu chvilku kroužit kolem nich, než ji krátkým švihnutím poslala pryč.

„Kam letěla?"

„Nebuď zvědavej, brzo to zjistíš," usmála se Hestie s poťouchlým výrazem. Dudley usoudil, že dál se ptát nemá cenu, takže domů už došli v tichu.

V obývacím pokoji panovala kupodivu relativně klidná atmosféra. Ačkoliv si rodiče snažili držet od kouzelníků odstup, Dedalus si za těch pár týdnů zvládl naklonit Petunii na svou stranu - a to věčným chválením jejích jídel. Teď zrovna zaujatě poslouchal její výklad o správném postupu při přípravě pečeného hovězího a zuřivě si přitom zapisoval poznámky. Vernon seděl na gauči, listoval mudlovskými novinami a zřejmě se ze všech sil snažil ignorovat fakt, že ten brk vlastně jezdil po stránkách zápisníku úplně sám.

První věc, kterou Hestie po příchodu udělala, bylo to, že přeladila rádio. To se samozřejmě setkalo s nesouhlasným pohledem od Dedaluse, který ale čarodějka okázale ignorovala.

„Poslala jsem vzkaz spolužačce," spustila, jako by se nechumelilo, „jestli by nám pomohla zkontrolovat to auto. Už je to docela doba..."

„To by bylo záhodno," zabručel Vernon.

„Myslíš, že to za to stojí?" nakrčil obočí Dedalus. „Buď tam už nic nebude, nebo tam nastražili past."

„Proto si najmu odborníka na lámání kleteb," pokrčila Hestie rameny. „Stejně se jí potřebuju poptat ještě na pár věcí, snad se co nejdřív..."

Ještě než stihla dopovědět, Petunie málem upustila kus masa na zem a konvička ze stolu leknutím vyskočila několik centimetrů do vzduchu, když skrz zeď vlétla do místnosti stříbrná kočka. Zastavila se jen několik centimetrů před Hestiiným obličejem, podrážděně švihla ocasem a promluvila dívčím hlasem.

„Zítra, osm hodin večer, sraz pořád na stejném místě. Myslánku ti obstarám, na zbytku se dohodneme." S tím patron zablikal a zmizel.

„Doufám, že víš, co děláš," zakroutil hlavou Dedalus. „A na co, u Merlina, potřebuješ myslánku?"

Hestie se jen potutelně usmála a otočila se na zaraženého Dudleyho. „Chtěl jsi vidět Bradavice - tak se připrav, protože toho uvidíš ještě víc."

...

Po dlouhé době další kapitolka. Upřímně jsem doufala, že se mi s tím přes prázdniny povede aspoň trochu pohnout, ale zatím to moc slibně nevidím. Každopádně ikdyž to možná vypadalo, že se tu nic moc nedělo, některé dialogy z téhle kapitoly budou ještě důležité v budoucnu. :D

Původně jsem plánovala, že válečné období budou tak tři nebo čtyři kapitoly nejvíc, ale nějak se nám to tu protahuje, co? :D Vypadá to, že s touhle bandou strávím víc času, než jsem myslela, ale tak co už, přeci bych vás neošidila. :D

Snad vás dnešní kapitolka bez akce příliš nenudila - a na viděnou doufám brzy! :D