Sotva se Dudley dotkl nohama země, klesl na zem a div že nevyzvracel celý obsah svého žaludku. Snad celou věčnost seděl na zemi a snažil se popadnout dech. Když se po několika nekonečných minutách rozkoukal, zjistil, že jeho rodiče na tom nebyli o nic lépe. Oproti tomu Dedalus stál pevně na nohách a Hestie se snažila zakrýt pochechtávání.

„Mudlové," ucedil Dedalus s lehkým pobavením. „Ještě jsme se mohli přemístit, to byste asi nerozdýchali."

Dudley se otřepal. Copak bylo ještě něco horšího než tohle? Snad i ten let přes sráz, při kterém měl srdce až v krku, byl snesitelnější.

Co vlastně Harry na těch kouzlech viděl?

Měsíc vykukoval skrz mraky a vrhal na setmělou krajinu slabé světlo. I tady stále trochu poprchávalo. Dudley se s námahou vyškrábal na nohy, jeho matka se váhavě zvedla jen chvíli po něm. Černovlasá čarodějka si konečně uvědomila, že se Petunie stále drží za krk, a krátkým zamumláním a mávnutím hůlkou kouzlo zjevně zrušila. To si ale, vzhledem k tomu, že Petunie se ani dále nijak nevyjadřovala, nikdo neměl jak ověřit.

Po krátké chvilce se vyhrabal na nohy i Dudleyho otec. „Kde jsou naše věci?" zachrchlal.

„V autě. Nepřijde mi zrovna bezpečné se pro ně teď vracet," pokrčila rameny Hestie. „Možná se tam za pár dnů může někdo z nás zaskočit podívat, třeba tam ještě budou."

Vernon zbrunátněl. „Je to náš majetek. Nemáte právo..."

„Nemáme právo na co?" ušklíbla se Hestie, když se Vernon zadrhl. „Je pro vás snad váš majetek cennější, než lidský život? Chcete skončit jako ti mudlové v tom autě?"

Zaťal ruce v pěst, ale dál už neměl co říct.

Dudley si tiše povzdechl. Takže všechny věci, které by ho tu mohly zabavit, zůstaly v autě. Netušil, co tu bude těch několik dní dělat.

„Můžeme vyrazit?" nadzdvihl obočí Dedalus. „Máme před sebou ještě pár minut cesty."

Dudley se ohlédl na rodiče, ovšem ani jeden z nich se neměl k nějaké reakci. Nakonec tedy zůstalo na něm, aby váhavě přikývl. Dedalus mu věnoval slabý vděčný úsměv a vytáhl z kapsy jakýsi kompas.

„Děláš si srandu? Když jsi tuhle tvoji rozbitou hračku vytáhl minule, bloudili jsme po lese dvě hodiny." Hestie založila ruce v bok, přičemž jí drobný kouzelník věnoval nevraživý pohled.

„Spravil jsem to," zkusil ještě namítnout, ale to už Hestia přetáčela v ruce hůlku. Oba dospělí Dursleyovi instinktivně o několik kroků zacouvali, ovšem Dudley projednou takové nutkání neměl.

„Ukaž mi cestu," zamumlala čarodějka. Hůlka se na její dlani několikrát otočila, než se ustálila s vrškem namířeným k blízkému lesu.

„To je hustý!" vyhrkl Dudley, než si to stihl rozmyslet. Taky že vzápětí zrudl a ohlédl se na rodiče - se zděšenými výrazy na tvářích.

„To kouzla bývají," uchechtla se Hestie. „A my míříme na severozápad, takže... tamhle," ukázala potom, co se o kousek pootočila na patě. Hůlka na její ruce zůstávala nehybná, neotáčela se s ní - skoro jako kdyby se vznášela v neznatelné výšce nad její dlaní.

Dedalus stále ještě trochu uraženě přikývl a rychlým krokem vyrazil kupředu. Zaražení Dursleyovi ho váhavě následovali. Dudleyho překvapilo, když s ním Hestie srovnala krok.

„Jsou i zajímavější zaklínadla než čtyřsměrné kouzlo," spustila, jako kdyby to, že se spolu baví, byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Jestli budeš chtít, můžeš se koukat až budu kontrolovat zabezpečení. Už jsme to tu trochu obrnili včera, ale nikdy neuškodí se ujistit. Je to docela zajímavá světelná show."

Dudley zaváhal, ale nakonec přikývl. „Zní to... zajímavě," dostal ze sebe potichu, aby ho rodiče neslyšeli.

Hestie mu věnovala krátký úsměv a po zbytek cesty už nepromluvila. Ve chvíli, kdy si Dudley začal připadat jako že dalších pět minut na nohách už asi nevydrží, se před nimi zjevila malá chatrč.

„Vítejte doma," pokývl k ní Dedalus s pobaveným výrazem.

Dudley zamrkal. Tohle byl snad špatný vtip, ne? To po nich chtěli, aby žili ve staré chatrči uprostřed lesa, která vypadala, že se pod jakýmkoliv silnějším náporem větru složí na hromádku prken?

Oba dva kouzelníci si evidentně jejich zděšené výrazy užívali. První se ozval Vernon. „Tak tohle snad nemůžete myslet vážně, ne?"

„Ještě jste to neviděli zevnitř," uchechtla se Hestie.

„Tohle je nehoráznost!" Vernon zaťal ruce v pěst, až Dudley s leknutím udělal krok dozadu, jako kdyby snad byl otcův hněv mířený na něj. „Máme žít v polorozpadlé chatrči uprostřed lesa s děravou střechou a prohnilými zdmi? Projednou jsem od toho vašeho... spolku očekával víc - a vy mi předvedete tohle?"

„Nedělejte neuvážené závěry, pane Dursleyi." Hestie si popuzeně založila ruce v bok. „Jak říkám, neviděl jste to zevnitř, tak si odpusťte ty nevhodné poznámky. Jestli jste už skončil, můžeme přejít dovnitř, ne?"

Vernon nevypadal, že by se chtěl pohnout - a Petunia se stále úzkostlivě držela vedle něj. Dudley nakonec sebral veškerou odvahu, kterou v něm malý náznak sympatií z Hestiiny strany probudil, a vykročil ke dveřím. To probralo jeho rodiče ze zaražení - rozhodně by ho nenechali jít samotného, takže se rychle vydali za ním.

Když dveře otevíral, připravoval se na nejhorší. Ani v nejmenším nečekal, že se před ním rozprostře útulný obývák s plápolajícím krbem, drobnou kuchyňkou v rohu a točitým schodištěm do patra.

Samým úžasem zůstal stát na prahu „Jak?" vydechl.

„Magie," zasmála se Hestie a šťouchla ho do zad. „A nestůj ve dveřích, buď od tý dobroty."

Potřásl hlavou a vklouzl dovnitř, ale nepřestal se užasle rozhlížet po domě. Jeho rodiče na tom zjevně byli podobně - ač se ani jeden z nich neměl k tomu něco říct.

Dedalus mávl hůlkou a konvice z linky sama skočila na plotýnku. Ta se pod ní téměř okamžitě rozpálila - a ještě než Hestie všem pokynula ke gauči, voda začala bublat.

Kouzelník přivolal ke stolku hrnečky a sáčky s čajem, které se do nich okamžitě samy přerozdělily. Uhlídat konvici už byl zřejmě ale náročnější úkol - ač Dedalus vypadal naprosto soustředěně, stejně několik cákanců vroucí vody skončilo na stole.

„Nemehlo," zakroutila hlavou Hestie s tichým uchechtnutím se. „Ještě tady někoho opaříš."

„Když ona si dělá co chce," postěžoval si Dedalus a kývl ke konvici, která teď netrpělivě poskakovala na stole, jako kdyby měla neviditelné nožičky.

„Myslím, že začínáš být lehce senilní," ušklíbla se čarodějka a jediným mávnutím hůlky konvičku zklidnila.

„Trošku jsem se teď nesoustředil," přiznal Dedalus.

„Ty máš furt v hlavě ty mudly, co?" Hestie mu věnovala soucitný pohled. „Přestaň si to dávat za vinu, nemůžeš za to."

Dedalus se zřejmě chystal ještě něco odpovědět, když se u stropu objevily obláčky stříbrné záře. Jen o několik okamžiků později jím prolétl do místnosti velký přízračný rys.

Dudley ještě netušil, že to zvíře momentálně přináší špatné zprávy, v tu chvíli to bylo prostě to nejnádhernější kouzlo, které kdy viděl. Kompletně mu sebralo dech. A když se rysovy tlapy dotkly stolu a rozvířily do vzduchu několik stříbrných pramínku, z nichž jeden zavadil Dudleymu o nos, připadalo mu, že se právě probral z dlouhého zimního spánku. Cokoliv, co doteď znal, mu přišlo jako strašně málo. V tu chvíli si uvědomil, že i když nikdy nebude kouzelnického světa součástí, chtěl by ho alespoň lépe poznat.

To ještě netušil, jak moc ho to změní.

.  .  .

Tohle určitě nikdo nečekal, ale po neskutečné době je tu nová kapitola! :D Pár lidem jsem tu říkala, že do konce roku bych ji mohla zvládnout, takže... na poslední chvíli, ale přece! :D

Každopádně, co se týče dalšího vydávání - ráda bych tenhle příběh dopsala, abych se mohla s čistým svědomím věnovat něčemu jinému. Jen nevím, jak to půjde - úplně jsem teď z psaní o HP fandomu vypadla. Chystám fanfikci na This War of Mine (znalost hry rozhodně nebude nutná - pro neznalé to bude prostě jen příběh o životě civilistů uprostřed obleženého města), ale nechci udělat stejnou chybu jako tady, takže jestli někdy spatří světlo Wattpadu, bude to teprve až ji dopíšu. :D

A ohledně plánů do vzdálené budoucnosti - pokud ve mě Dudley probudí znova chuť psát o HP, ráda bych oprášila jednu svoji starou fanfikci, jejíž koncept má sice dost much, ale myslím, že by zasloužil ještě šanci. To jsou ale všechno jenom úvahy - jak to dopadne, to nikdo netuší. :D

Snad jsem nezklamala - další kapitola bude doufám už s kratší prodlevou. :D