Dudley Dursley nikdy neměl moc zájmů. Vlastně jen tři. Tři činnosti, bez kterých si nedokázal život představit. 

První z nich zdědil pravděpodobně po matce. Rád sledoval ostatní lidi, většinou však byl natolik líný, že se tomuto zájmu věnoval pouze prostřednictvím televize.

Jeho druhým koníčkem bylo jídlo, bezpochyby záliba zděděná po otci. Oba v tomto ohledu nikdy neměli dost a dokázali jíst dlouhou dobu v kuse, což se samozřejmě na jejich vzhledu velmi projevovalo.

Třetí věc, která Dudleyho naplňovala, bylo ubližování slabším. Ať už šlo o postavičky z počítačových her, nebo o skutečné lidi - pro příklad jeho bratrance.

Při každé vzpomínce na Harryho Dudley cítil vztek. Už když byli malí, Harry kolikrát udělal něco, co Dudley nikdy nedokázal - a co si zoufale přál umět. Zničehonic zmizet z chodníku a zjevit se na střeše školy, nechat si přes noc narůst ostříhané vlasy, nebo třeba mluvit se zvířaty. Ač byl Dudley přesvědčený, že je ve všem lepší než jeho bratránek, v těhlech věcech se mu nikdy nedokázal vyrovnat. A to, co se stalo na Harryho jedenácté narozeniny, v něm probudilo obrovskou vlnu závisti. V té době by to nikdy nikomu nepřiznal, ale až do prvního září každý den vstal dřív než rodiče a tajně kontroloval poštu, jestli se náhodou neobjevil další zapečetěný dopis. Bylo to poprvé, co k rodičům pocítil jistou nedůvěru. Věděl, že i kdyby dopis přišel, pravděpodobně by mu ho zatajili. Že po tom, jak reagovali na zarostlého muže, který je tenkrát přepadl, by ho nenechali mít s těmi lidmi cokoliv společného.

Zbytky jeho nadějí se ztratily prvního září, když ho jeho rodiče odváželi do nemocnice a Harryho na vlak do školy. Zaparkovali tenkrát na nemocničním parkovišti a vešli dovnitř. Jakmile Dudley zjistil, že kousek od vchodu v prázdné chodbičce stojí automat s nápoji, prohlásil, že chce horkou čokoládu.

„Ale samozřejmě, Dudlánku," zašvitořila jeho matka a nechala se za ruku odvléct k přístroji. Vernon zahuhlal něco v tom smyslu, že se zatím podívá po nějakém oddělení, kde by mohli vyřešit jejich problém.

Dudley se postavil před automat, založil si ruce v bok a začal usilovně přemýšlet, která čokoláda by ho dnes zaujala nejvíc. Petunie mezitím připravila peněženku a nadechla se, nejspíš aby synovi přečetla názvy z nabídky a trochu to urychlila.

A v tu chvíli se to stalo.

„Dobrý den," ozval se za nimi tichý, ale pevný hlas. Oba sebou trhli, protože nepostřehli, že by se v místnosti objevil někdo další.

Žena, která promluvila, byla oděná do smaragdově zeleného hábitu. Černé vlasy měla stažené do pevného a elegantního drdolu, přísným výrazem by člověka dokázala snad i uhranout. V ruce poněkud křečovitě svírala něco jako lesklou hůlku. Dudley nepotřeboval vysvětlení, aby mu došlo, že je jednou z nich.

„Co chcete?" vypískla Petunie ne příliš zdvořile a instinktivně se pokusila skrýt syna za sebe, nicméně při velkém kontrastu v jejich rozměrech se jí to tak úplně nepodařilo.

„Minerva McGonagallová," představila se čarodějka a napřáhla k paní Dusleyové ruku. Po několika sekundách, kdy na ni Petunie jen vyděšeně zírala, McGonagallová ruku stáhla a zamračila se. „Čekala jsem to," povzdychla si. „Nicméně, nemám času nazbyt, takže bych ráda vyřídila to, proč jsem vlastně zde." Ostražitě se rozhlédla kolem sebe a zvedla hůlku. Nedbala Petuniiného vyjeknutí a zamumlala pár prapodivných slovíček. V tu chvíli tlak na zadní části těla, na který už si Dudley stačil zvyknout, náhle povolil.

Čarodějka ještě chvíli nehybně stála na místě. Když usoudila, že žádných slov díků se od vyděšených mudlů nedočká, tiše se rozloučila - a zmizela.

Petunie znovu nadskočila. Dudleyovi ale v tu chvíli došlo něco jiného. Něco, co pro něj znamenalo víc, než to, že jeho prasečí ocásek konečně zmizel.

Kdyby k nim patřil, McGonagallová by jen tak bez vysvětlení neodešla.

Jakékoliv naděje na splnění jeho snu se právě zhroutily a na několik let zůstaly pohřbeny pod vrstvou zášti, nenávisti a opovržení.

.  .  .

První kapitola je na světě :D Chtěla jsem ji vydat, dokud jsem pořád namotivovaná tím prologem, než se ten elán zase vytratí, takže jsem ji po sobě přečetla jenom přibližně pětkrát, tak doufám, že se to vůbec dá číst :D Kdyby někdo objevil nějaká extradlouhá souvětí, opakování slov, nelogičnosti, chybky... tak mi určitě dejte vědět, budu vám vděčná :D

Původně jsem nechtěla tímhle první kapitolu ukončit, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji nechám na rozjezd kratší. Příště už se přesuneme do období, kdy se odehrávaly Relikvie smrti :) Z té doby by mohly být přibližně dvě nebo tři kapitoly, než přejdeme k poválečnému období. Teda... takový je zatím plán, co z toho vznikne, to se ještě uvidí :D Snad jsem vás tak nějak zaujala :)

Lily