K ránu se to všechno zdálo lepší. Všichni odešli na nějakou akci Řádu. Měla svůj klid. Horkou vodou Hermiona zalila kafe se špetkou melancholie. Ale ta melancholie vůbec nechutnala špatně. Bylo to takové líné ráno s dobrou kávou. Člověk si uvědomí pár důležitých a spoustu nedůležitých věcí a zjistí, že je lepší nepřemýšlet vůbec. Od toho tu jsou jiní. Ti, kteří přemýšlením něčeho dosáhnou. Hermiona měla pocit, že mezi ně nepatří. A tak si jen tak popíjela černé kafe s melancholií a snila o bouřícím moři, po kterém by plula se svou lodí. Na moři by aspoň lehčeji ospravedlnila svou osamělost. Věděla, proč jí tyhle myšlenky napadaly. Stačila jen zmínka o něm a zase si trochu dovolila se zasnít. Taky si však uvědomovala, že ten malý pocit zasněnosti brzy zmizí a přijde úzkost.

Když scházela do kuchyně s prázdným hrnečkem, málem ho polekaně upustila. ,,Charlie..." vydechla Hermiona. Stál v obývacím pokoji - jen tak, prostě tam byl. Charles Weasley vypadal skoro stejně jako před čtvrt rokem, kdy ho zahlédla během bitvy. Jen měl na obličeji nové nezhojené jizvy a modřiny a tipovala, že je má i všude po těle. Místo strniště měl vousy. Když ji uviděl, zářivě se usmál a laškovným hlasem pravil: ,,Hei, frumoaso."
Hermiona zkřížila ruce na prsou a odvětila: ,,Neříkej mi krásko, zvíře."
Charlie pozvedl obočí. ,,Slečna se učí rumunsky?"
,,Slečna až moc dobře ví, co by tak pan Weasley mohl říkat, aniž by musela umět rumunsky."
Moc se neznali, ale měli mezi sebou zvláštně blízký vztah. Hermionu zamrzelo, když jí došlo, že nyní je to víceméně zničené.
,,Měl jsi dorazit až za týden."
,,Nemohl jsem se dočkat," odpověděl Charlie s chlapeckou lehkovážností. Pro něj bylo všechno tak snadné. Záviděla mu. Charlie odložil batoh na zem a přišel k ní. ,,Jsem rád, že jsi už zpátky z nemocnice, Minin," řekl.
Hermiona přikývla, nezmohla se cokoliv říct, protože už vehementně přemýšlela, zda Charles patří do skupiny: nyní tě bez varování obejmu tak, až nebudeš moct dýchat, nebo do skupiny ani se tě nedotknu, protože máš lepru.
,,Mohl bych tě obejmout?" zeptal se. ,,Neboj, nebudu si to brát osobně, když odmítneš."
Hermiona na něj překvapeně hleděla. Charles Weasley byl samostatná skupina. Charles Weasley jediný chápal. Bylo to ve skutečnosti doopravdy tak jednoduché - stačilo se zeptat. Hermiona neoněměla, ani neztratila schopnost rozhodovat se, co jí je příjemné a co není. Jenže to nikdo nepochopil. Jen Charlie. Jen jemu došlo, že je lepší se ptát, než konat dle vlastních domněnek.
,,Můžeš mě obejmout," odpověděla Hermiona. Byla předem informovaná, připravila se na to. Postoupil blíž a rozevřel paže. Čekal. Hermiona se nadechla a učinila ten poslední krůček, který byl potřeba k tomu, aby se jejich těla setkala. Ruce zlehka položila na jeho pas. Charlie ji ovinul svýma rukama, ale jen natolik, aby se kdykoliv z jeho objetí mohla vymanit. Na vteřinu zavřela oči, tohle bylo snesitelné. Odtáhl se od ní a usmál se. Neuměla mu úsměv oplatit, tak nesměle sklopila zrak.
,,Kde všichni jsou?" zeptal se a zamířil do kuchyně. Následovala ho.
,,Odešli na nějakou oslavu, myslím, že Moody slaví výročí ztráty svého oka," odpověděla naprosto vážně, ale Charlie se hlasitě rozesmál.
,,Ty jsi číslo," řekl a začal hledat něco dobrého k snědku. Hermiona kolem něj prošla a vložila hrneček do dřezu. Pak se otočila, opřela se zády a rukama o kuchyňskou linku. Pozorovala, jak Charlie vítězoslavně nachází dózu se sušenkami. Podíval se na Hermionu a natáhl k ní ruku s dózou. Zavrtěla hlavou.
,,Měl bys tam jít, určitě tě rádi uvidí," pravila.
,,Měla bys tam jít, určitě tě rádi uvidí," opáčil Charlie, ale neznělo to výsměšně - ani to tak nebylo míněno.
,,Nechce se mi tam," odvětila Hermiona.
,,Mně taky ne," pravil Charlie spokojeně a kousl do sušenky.
Hermiona se odlepila od kuchyňské linky, prošla kolem Charlieho a řekla: ,,Budu u Ginny."
,,Mininko?" zavolal ji. Zastavila se a tázavě se na něj podívala. ,,Víš, že tu jsem, kdybys cokoliv potřebovala?"
Hermiona dlouho neodpovídala. Koukala se mu do očí. Věděla to? Uvědomovala si to? A říkal vůbec pravdu? ,,Já vím," řekla tiše. ,,Děkuju." Odešla. Neměla v plánu ho žádat o pomoc, ani netušila, jestli jí někdo může pomoct. Pochybovala o tom. Ale už jen pomyšlení, že je v její blízkosti, tak trochu zmírňovalo její úzkost.