Uplynul týden od Charlieho odjezdu. Vše se vrátilo k ,,normálu". Hermiona se navrátila ke své samotě. Celé dny byla zavřená v pokoji, s nikým nemluvila, hodila si přes sebe svůj smutek, zahalila se v něm. Někdy se stalo, že ani netušila, jaký je den. Jindy sešla ke snídani a nikdo tam nebyl, Ginny ji třeba zapomněla informovat, že snídali v blízké vesnici. Hermioně tyto skutečnosti nahrávaly k tomu, aby se o to víc izolovala od světa. Někdy plakala, někdy se zlobila, ale většinu času byla prázdná. Občas dokonce uvažovala, jestli existuje. Zpochybňovala sama sebe. Byla nebyla? Připomnělo jí to tu rádoby filozofickou otázku se spadlým stromem. Ozve se rána, když není nikdo, kdo by ji slyšel? Existuje Hermiona, když není nikdo, kdo by ji viděl? A co ta veškerá bolest? Je, nebo není? Ztrácela jistoty, které by dřív nazvala pevnými. Hermiona se domnívala, že jsou určité věci, které jsou nevyvratitelné... Teď však upadala do podivné paranoidní představy, že není nic, čemu by mohla důvěřovat. Ani čas, ani prostor, ani její tělo a už vůbec ne její mysl. 

Chce to svůj čas, říkávali jí u svatého Munga. Hermioně se zdálo, že se to časem zhoršovalo. Všichni si navykli na to, že není součástí jejich společenství. Nedokázala mezi ně znovu zapadnout. Nechtěla mezi ně. Nechtěli ji mezi sebou. Což se ukázalo toho dne, kdy Hermiona seděla na okenním parapetu a četla si, když do pokoje vešla Ginny.
,,Promiň, jen si vezmu mikinu," řekla a začala se přehrabovat ve skříni.
Nechtěla se ptát. ,,Někam jdete?" zeptala se Hermiona.
Nechtěla odpovědět. ,,Jo no, taťka nás bere na piknik s kolegy z ministerstva."
,,Aha," hlesla Hermiona. Na vteřinu ji zamrzelo, že nemůže jít taky. Možná by jí to pomohlo. Třeba by jí to zvedlo náladu. Nebo by jí aspoň prospěl čerstvý vzduch.
,,Samozřejmě můžeš jít taky," dodala Ginny tak trochu z donucení. Jenže to nechtěla. Nikdo ji tam nechtěl. 
,,Ne, ale děkuju," odpověděla tak trochu z donucení Hermiona. Stejně se jí moc ven nechtělo. Navíc na ni bylo až moc horko. Musela by mít na sobě něco krátkého a necítila se před muži neoblečená.

Poslouchala ten ruch, než se všichni přemístili pryč. V tu chvíli se její oči zalily slzami. Síla, kterou předtím zuby nehty předstírala, byla ta tam. Slzy se jí začaly kutálet po tvářích. Co by jí asi tak pověděli v nemocnici? Co by jí pověděli rodiče, kdyby věděli, že mají dceru? Co by jí pověděl Charlie? Rozplakala se ještě víc. Tolik jí chyběl. I když s ním nemohla být, jeho blízkost ji uklidňovala. Byť nikdy se nemohla stát jeho partnerkou, být aspoň jeho kamarádkou bylo pro ni radostné. Cítila se jako Taťána v Oněginovi. Nemusela by se tolik trápit, kdyby mohla jen na kratičkou chvilku Charlieho zahlédnout, aspoň letmo uvidět jeho úsměv, nic víc nežádala. Jenže tu nebyl. Hermiona byla sama v celé galaxii.

Omyla si chladnou vodou tvář, vydrhla si ruce a zamířila do obývacího pokoje. Chtěla si vybrat nějakou další knihu, kterou by přečetla. Sešla schody, minula kuchyni a zamířila ke knihovničce.
Za zády uslyšela hlas, který říkal: ,,Ginny mi napsala, že vůbec nejíš. Ani ovoce."
Hermiona se otočila a nevěřícně se zadívala na zrzavého muže, po kterém se jí stýskalo. ,,Charlie? Co tu děláš?" zeptala se Hermiona.
Charlie se zadíval na Hermionu a jeho oči byly podivně vážné. Jindy rozverný chlapec nyní naprosto vážným hlasem pravil: ,,Varoval jsem tě, Hermiono. Říkal jsem ti, že musíš jíst. Nedovolím, abys zkolabovala. Jsem tolerantní, ale ne když jde o zdraví."
,,Promiň. Polepším se," zašeptala tiše.
Charlie zavrtěl zamítavě hlavou a odvětil: ,,Máš přesně deset minut na to, aby sis sbalila věci."
,,Cože?" Napadlo ji, že ji chce odvést zpátky do nemocnice. Ne že by nechtěla zpět, to chtěla, ale přišlo jí zahanbující, že by ji tam dotáhl.
,,Odcházíš se mnou na ňákej čas do Rumunska," řekl jako kdyby to snad byla nejnormálnější věta, kterou člověk může říct. Hermiona na něj dlouho mlčky zírala, pak párkrát zamrkala. Znělo to lákavě, to nezastírala.
,,To nemůžu. Nemůžu se jen tak sebrat. Navíc o tom nikdo neví a nesouhlasili by..."
,,Deset minut na sbalení začíná za," podíval se na hodinky, ,,tři, dva, jedna, teď."
Hermiona se mohla nadále dohadovat, ale nechtěla. Rozběhla se po schodech do pokoje a začala všechno své oblečení házet do  kufru a cestovní tašky. Neměla co ztratit... A naopak (možná, třeba, snad) možná něco nalézt.