Hermiona se vzbudila brzy. Velice brzy. Venku ještě byla tma. Krátce zamrkala a z očí se jí rozutekly slzy. Občas ani lektvar nepomohl. Vzpomínky se vkrádaly do snů a Hermiona čas od času zažila tu hrůzu znovu. Byla ráda, že zatím nikdy nekřičela ze spánku. Děsila se představy, že probudí Ginny a ostatní svými vzlyky a křikem. Uvažovala, co by mohlo pomoct. Vykradla se z pokoje, po špičkách sešla schody a zamířila do kuchyně. Ve spíži našla láhev vodky, kterou Molly Weasleyová používala při flambování a dvakrát si naplno lokla. Víc nemohla zaprvé z důvodu, že by jí bylo po smíchání s lektvary na uklidnění špatně, zadruhé se bála toho, že by si někdo všiml, že vodka mizí. Vrátila vodku na své místo a otočila se. Nadskočila leknutím, ale nevydala ze sebe hlásku. Před ní stál Charlie v tričku a pyžamových kraťasech.
,,Myslíš, že ti to pomůže?" zeptal se Charles šeptem.
,,Myslím, že mi nepomůže nic. Ale zapít to můžu," odpověděla Hermiona stejně tiše a ani se za svá slova nestyděla. Po té noční můře měla právo na cokoliv.
,,Víš, co by ti skutečně pomohlo?"
,,Jestli řekneš nějaké ovoce, tak tě praštím, Charlesi," pravila stroze Hermiona.
Charlie se tlumeně zasmál a zavrtěl hlavou. ,,Čerstvej vzduch."

Posadili se na schůdky, které vedly do zahrady. Hermiona se usadila v bezpečné vzdálenosti od Charlieho. I když mu důvěřovala jako racionální a chytrá žena, její podvědomí bylo ostražité a podezíravé. Charliemu to nijak nevadilo.
,,Co teď?" zeptala se Hermiona.
,,Teď. Prostě. Dýchej."
Hermiona otočila hlavu, aby viděla na Charlieho. Ten se spokojeně usmíval. Chtěla se zeptat, jestli to myslí vážně, ale on to určitě myslel vážně. Zahleděla se tedy do temné zahrady a zhluboka se nadechla nosem. Po pár minutách se začala cítit lépe. Nevěděla, jestli to bylo čerstvým vzduchem, ale nejspíš na tom něco bylo.
,,Lepší?" zeptal se.
Hermiona přemýšlela, jestli je špatné říct mu pravdu. Měla totiž stále zafixováno ve své mysli, že by se měla cítit mizerně - neustále, pořád mizerně. Teď se tak však necítila. ,,Mnohem lepší," přiznala tiše. ,,Děkuju, Charlie."
,,V pohodě, Minin. Vzduch je tu pro všechny... i bez mýho přičinění."
,,Sama bych jen tak ven nešla," oponovala Hermiona.
Znovu mlčeli. Hermiona si těchto chvil cenila. Jindy mlčela sama v pokoji, to bylo jiné ticho. V pokoji Ginny Weasleyové bylo svírající ticho. S Charliem mlčeli jinak, společně, volně, nenuceně.
,,Zítra po obědě se vracím do Rumunska," řekl Charlie.
,,Myslela jsem, že tu budeš až do večera," odvětila Hermiona. Koutkem oka zahlédla, že zavrtěl hlavou.
,,Musíš mi slíbit, že si občas dáš ovoce a že budeš jíst aspoň trochu a pravidelně."
Hermiona dlouho mlčela. Nechtěla mu lhát. Nechtěla mu slibovat něco, co neplánovala dodržet.
,,Nevím, Charlie. Netuším. Ráda bych, ale..." odmlčela se. Nechtěla se cítit provinile, ale Charlie v ní přesně tento pocit probudil. Přitom měla právo, aby hladověla. Znělo to otřesně, ale stála si za tímto názorem... napůl. Napůl se proklínala, že neumí vyjít vstříc Charlieho přáním.
,,Přísahám, že jestli nebudeš jíst, vrátím se a budu tě krmit jako ptáče v hnízdě," pravil. Znělo to žertovně, ale jeho tvář byla vážná a jeho hlas neměl v sobě jediný náznak humoru.
,,Pokusím se," řekla Hermiona.
Charlie natočil hlavu, aby jí pohlédl do tváře. ,,Pokusíš se jíst?" zopakoval její pronesenou větu. ,,To je málo, Minin."
,,To je všechno, co můžu nabídnout a slíbit," odpověděla popravdě Hermiona.
Jeho rysy ve tváři povolily. Usmál se. ,,Ty stejně určitě chceš, abych se furt vracel a krmil tě."
Znaveně se pousmála, oči jí zůstávaly smutné. ,,Teď jsi mě prokoukl." Ach, kéž by měl pravdu, kéž by se to nestalo, kéž by neexistoval důvod k tomu, aby hladověla a umírala a trýznila sama sebe.

,,Tak se opratruj, Charlie," říkala Molly. Hermiona poslouchala hlasy, které se ozývaly z obývacího pokoje. Byla si jistá, že Molly svého syna objímá a líbá ho na obě tváře a tiše mu říká, aby se ostříhal. Po chvíli vešel Charlie do kuchyně. Jeho tvář byla nečitelná. Neusmíval se. Hermiona stála s rukama zkříženýma na prsou v koutu kuchyně. Hleděla na Charlieho, neusmívala se, nemračila se. Vypadala jako socha. Možná se tak i cítila.
,,Za chvíli mizím," informoval ji Charlie.
,,Já vím. Slyšela jsem," řekla krátce.
,,Kdybys někdy měla cestu do Rumunska..." začal a Hermiona se slabě pousmála.
,,Pokud půjdu kolem dračí rezervace, stavím se," ujistila ho, ale věděla, že k tomu nikdy nedojde. Ale vtipkovat o tom mohli.
,,Můžu tě obejmout?" zeptal se Charlie. Krátce přikývla. Svěsila ruce podél těla a zamířila k Charliemu. Rozevřel ruce a počkal, až Hermiona vstoupí do jeho náruče. Objal ji. Bylo jí smutno. Už ve chvíli, kdy se s ní loučil, se jí po Charliem stýskalo. Odcházel jediný přítel, kterého měla. Odcházel jediný muž, kterému naprosto důvěřovala. Odcházel jediný člověk, který jí rozuměl - nebo se o to aspoň pokoušel.