Zvuk lámajících se větví se blížil a zpod sněhu obrovskou rychlostí vyrazily kořeny, které Bobbyho obklíčily. Takřka ve stejnou chvíli se vedle něj objevil Castiel.

A pak se před nimi oběma zjevilo to, co Gary ani v nejmenším nedokázal popsat. Vypadalo to jako čirá hrůza s obrovitou jelení lebkou a dřevitým tělem. Škvíry mezi větvemi vyplňovala černočerná tma, připomínající Nicotu.

Mělo to být oslabené, protože totemy byly zničeny – to Bobby věděl podle toho, že se mezi stromy za zády té obludnosti objevil Dean.

Sakra, a on ho chtěl držet co nejdál!

Odskočil od anděla, který se zjevně pokoušel bojovat vůlí proti natahujícím se kořenům a větvím, promotal se mezi kořenovou hradbou a zkusil upoutat pozornost příšery na sebe.

Stříbrná dýka mu zpod bundy vklouzla do ruky skoro sama, v druhé svíral revolver nabitý stříbrnými kulkami. Měl už jen pět ran a musel být přesný.

Pokoušel se zamířit, když se Leshen rozplynul v černou tmu celý a vzápětí se zhmotnil přímo u Bobbyho. A udeřil ho tak, že prosvištěl pár sáhů vzduchem a tvrdě dopadl zády na jeden z mnoha kmenů okolo. Sesunul se pod něj a chvíli se vzpamatovával.

Pak se doplazil pro revolver a vystřelil tam, kde tušil něco jako srdce v té dřevěné kostře. Střela ale jen proletěla černou tmou a Leshen se zjevil znovu, tentokrát před Deanem.

Ten poznal celkem jednoduše, že dorazil na správné místo.

Zbytek státu Wisconsin měl možná celkem jasné dopoledne, tady ale padl soumrak.

A taky tu lítali vzduchem Lovci.

Sotva stačil zanadávat, přehlédnout situaci, alespoň v rámci možností, protože přehledná moc nebyla. Vypadalo to tu jako v botanické zahradě po setmění, když se navíc všechny exempláře totálně zcvokly.

A už práskl výstřel.

Mezi změtí kořenů se mihl Casův kabát, ale zdálo se, že ať se tu děje cokoli, anděla to dost slušně oslabuje.

Sakra, Casi, vypadni odtud, stačilo ještě Deanovi blesknout hlavou, než najednou zhmotnělá myslivcova noční můra stála před ním.

A ještě v té vteřině, než jakž takž namířil a vystřelil, pochybnost, jestli tohle zvládne dokonce i Kolt.

Současně se v temnotě, kde naposledy patřil anděla, rozsvítilo stříbrné světlo. Casovi nejspíš přece jen chytl startér.

A zdálo se, že to při troše štěstí leshen schytá ze dvou stran.

Bobby se mezitím pokoušel přemluvit svoje nohy, aby fungovaly, ale zatím se mu to moc nedařilo. Zvedl se aspoň na kolena s revolverem připraveným ke střelbě. Byl v dobrém úhlu, takže do leshena napálil dalších několik ran, čímž ho, jak doufal, snad přiměje zabývat se jím, ne andělem a Deanem.

Potvora se tak ocitla v křížové palbě, z jedné strany Bobby, z druhé Dean a z další Castiel.

„Neser a chcípni!" zařval na leshena Dean.

Jenže monstrum to schytalo od Deana a Case, stejně jako od Bobbyho, a stejně tu pořád bylo, spolu s útočícím ptactvem nebeským.

Sakra, nemá bejt těch bytostí, co nejdou sejmout Koltem, jen pět? zauvažoval Bobby. Ale dost možná to bude proto, že je ten hajzlík polohmotnej a ty zatracený kulky jím jen proletí.

Už se mu podařilo zvednout a najít, kam odletěla ta stříbrná dýka.

Rozhodnutí teď musela být rychlá.

Psali, že to má být čepel, tak to tak asi bude fungovat.

Dal by neví co za to, aby byla delší. O hodně delší, takový šaršoun by se teď hodil.

Když se leshen napřáhl, aby Bobbyho znovu odhodil, ten ťal před sebe. Jak se trefil, tak se trefil, klackovitá pazoura ztrouchnivěla a odpadla.

Dean to sledoval – dělo se přesně to, čeho se bál, střela se neměla do čeho zaseknout, takže jediné štěstí bylo, že ranou z Koltu nesejmul Case na druhé straně příšery.

Anděl se každopádně stačil napůl sejmout sám, výdejem energie, který alespoň trochu omezil rozmach kořenů a větví, takže už z nich ze všech neudělaly zmuchlané kuličky, ale stejně se zdálo, že teď je jediná šance Bobby se stříbrnou dýkou.

„Casi, zmiz odtud!" zařval Dean na mírně vrávorajícího anděla, který se se zarputilým výrazem chystal přiložit k dílu andělskou dýku.

A protože ho Cas samozřejmě neposlechl, tak se k němu holt přidal. Trocha té diverzní činnosti, aby se Bobbymu lépe likvidovalo.

Ve skutečnosti nad tím ale takhle nepřemýšlel. Zkrátka přesedlal na mačetu a účinnost neúčinnost, začal vyrábět ze všeho rostlinného nebo lesheního v dosahu dřevěné stelivo pro malá zvířata.

Cas zatím přestával pomalu zvládat sledovat, co se děje. Z leshena cítil ohromnou zlobu a vůli zabíjet. Příšera si okolo sebe začínala tvořit hradbu z kořenů, plus je využívala k útoku. Jeden ze šlahounů anděla chytil za kotník a nebezpečně se sunul nahoru. Zamračeně na něj přiložil dlaň a kořen se po pár vteřinách sesypal v podobě lehkého popela, ale přesto...

Fajn, jestli byla situace předtím nepřehledná, teď to bylo jako zastřihávat bonsaie v zapnuté pračce.

Takže si to Dean zjednodušil na „sekám do všeho, co vypadá dřevěné". Zvlášť pokud se to hýbalo.

Momentálně poblíž něj nikdo nechtěl vypadat dřevěně.

V zápalu porcování mu tak nějak utekl Casův pokus probodnout leshena andělskou dýkou.

A další, kdy anděl použil nejspíš svoje poslední síly k tomu, aby zkusil monstrum paralyzovat a pomoci tak Bobbymu k zasazení rány.

To už Deanovi neuteklo v zápalu porcování, ale protože se leshen ohnal a odhodil ho jako obtížný hmyz.

Čímž vážně pekelně naštval Bobbyho.

„Ubližuj mně a ne jemu, hajzle," zavrčel a využil toho, že se leshen následkem ztráty končetiny a andělského útoku dost nachýlil dopředu. Bodnul nad sebe do změti temnoty a větví.

Ozval se uši drásající řev a praštění dřeva.

Tělo leshena se sesunulo a pohřbilo Bobbyho pod sebou, takže už neviděl, jak se nebe rozjasnilo, ptáci odletěli.

Cas po svém posledním vypětí zavrávoral dozadu a zahučel do sněhu.

Dean to sice ještě viděl, ale tak docela ho to nestihlo znepokojit, protože ho vzápětí nabrala rozjetá lokomotiva a pak už letěl jedním směrem on, druhým mačeta a někam úplně do háje jeho dech.

Ještě si stihnul slušně narazit rameno a tím výčet naštěstí skončil. Jakmile přestal modrat a konečně se nadechl, mohl v už zase jasném dni začít sčítat škody.

Dohrabal se nejdřív ke Casovi. Celkem rychle zjistil, že je anděl zase v jednom ze svých bezvědomých, vyčerpaných stavů, jako vybitá baterka.

Nenechal si čas ohledně toho něco cítit, to počká. Jen Case převalil do stabilizované polohy.

A jako posedlý začal rozhrabávat hromadu pozůstatků příšery, pod nimiž nejspíš skončil Bobby.

Šlo mu to jako psovi pastva, zvlášť proto, že s pravačkou teď skoro nemohl hýbat, aniž by se mu z toho zatmívalo před očima.

„Bobby?! Hej! Jseš... Žiješ?" snažil se volat, ale ještě z toho vyraženého dechu sípal jako Mallboro kovboj v důchodu.

Bobby sám si chvíli myslel, že je po něm. Probral ho vlastně až Deanův hlas, který sice zněl jako v posledním tažení, ale to byli už minimálně dva v tomhle stavu. Pomalu se začal sbírat a pomáhat Deanovi v odstraňování zbytků leshena.

„Jsi v pohodě?" vytlačil ze sebe, když konečně uviděl něco jiného než větve.

Dean vydechl úlevou, zaznělo to jako umírající osel.

„Jo," podal tak trochu alternativní pravdu a pak se ještě pokusil podat Bobbymu pravou ruku. Obojí byla nejspíš chyba a to druhé usvědčilo to první jako lež.

„Víceméně," zachraptěl a pokračoval funkční levačkou. „A ty?"

„Snad to půjde, když mi pomůžeš se zvednout. Ta šlupka do zad byla dost nanic. Chvíli jsem se bál, že se zase vrátím na kolečka," zamručel Bobby. „Ale jinak... jsem šťastnej. Divně šťastnej." Natáhl k Deanovi ruku a v tu chvíli si všiml, že ta divnočerná obroučka z jeho prstu je pryč. Zmínil by to, ale nechtěl na sebe strhávat víc pozornosti, než kolik už měl. „Kde je Cas?"

Levačkou, na to si teď už dal pozor, Dean pomohl Bobbymu dostat se z hromady. Přestože měl pravé rameno jako urvané a pořád dýchal trochu jako Darth Vader...

„Tak nějak ti rozumím," zamumlal a pak mu náběh na úsměv zmizel z obličeje. „Cas... je zase mimo."

„Vyšťavil se," kývl Bobby. „Tohle byl sakra tuhej hajzl."

Narovnal se, v zádech mu pěkně křuplo.

„Dostaneme Case odtud, vrátíme se do motelu a zkusíme se dát trochu dohromady. Potřebujeme to všichni."

Dean už mezitím u anděla dřepnul a zkoušel, jestli ho neprobere aspoň natolik, aby stačilo ho podpírat.

„To zní jako plán," odpověděl Bobbymu a pak se otočil zpátky ke Casovi. „Ale docela naprd plán, pokud se aspoň maličko nezmátoříš, kámo... co? No tak, odnesl bych tě, ale teď to nedám."

Viděl, jak se Cas snaží otevřít oči a něco říct, nebo se pohnout, a zkusil mu pomoci alespoň se posadit.

„Vezmeme ho spolu," řekl Bobby, „pojď." Zvedl ho, jako už tolikrát Deana, když se motal po důkladné pařbě.

A Deanovi se to nakonec podařilo srovnat tak, že Cas mezi nimi dvěma tak nějak pletl nohama a on ho měl zavěšeného z levé strany, takže se pomalu ale jistě začali vymotávat z lesa.

Párkrát se přitom chystal něco říct, ale byl rád, že udýchal ten výkon, takže zůstal zticha.

Zpátky u Impaly nastaly další, čistě logisticky horké chvilky. S vydatnou Bobbyho pomocí se podařilo anděla, který pořád cosi tichounce mumlal, naložit na zadní sedačku.

Vzápětí se ale Deanovi málem podařilo vypnout sám sebe, když se rozhodl sundat si bundu. Ale jen hrdinně zezelenal a stáhl ji i z bolavé ruky.

Zmuchlal ji do balíčku, který podstrčil Casovi pod hlavu a pak asi půl minuty věnoval naslouchání andělova nezřetelného hlasu a taky počítání hvězdiček před očima.

„Neopustím..."

To bylo jediné zřetelné slovo, které Castiel vyslovil.

Dean na okamžik zavřel oči. Záblesk zlého snu, popíraný a současně potvrzovaný realitou.

„Vezmeme tě domů, okay?" zašeptal nakonec andělovi. „Budeš v pořádku."

Bobby zatím stál venku, nechtěl rušit těm dvěma jejich chvilku a tak si broukal písničku v cizím jazyce, která by měla být o andělu s polámanými křídly a jeho oddaném pohledu. Docela by to totiž sedělo.

Když se Dean konečně napřímil a zavřel dveře, došel k němu s otázkou: „Nechceš s ním jet vzadu? Stejně s tou pazourou nemůžeš řídit."

„Jo, pazoura," řekl Dean, jako by si na ni teprve teď vzpomněl, což bylo dost daleko od pravdy, připomínala se totiž sama. „Než pojedem... mohl bys... eh, mám vyhozený rameno."

„Jasně, nenechám si ujít příležitost trochu tě pomučit," ušklíbl se Bobby. „Ale ideálně bys měl ležet a to by tady bylo o zápal plic." Nakonec shodil bundu a položil ji na kapotu Impaly. „Račte se uložit, slečinko, jenom trochu to štípne."

Dean zamrmlal něco o tom, že ideální je pro sraby, trochu nejistě Bobbymu opětoval úšklebek, ale nakonec poslechl.

„Budeš počítat do tří?"

„Jo, budu, neboj," uklidnil ho Bobby, vzal jeho pravačku za loket jednou druhou, druhou se mu zapřel o hrudník. „Jedna... dvě..." A rychle protočil rukou směrem k hlavě. Luplo to docela nehezky, ramena se mají napravovat co nejrychleji, protože čím později, tím víc to pak bolí. „Dobrý?"

Dean se chystal, jak bude statečně mlčet, ale stejně zařval něco o potomku lehké děvy.

Potřásl hlavou, ruka pořád bolela jako čert, ale už se s ní dalo normálně hýbat, aniž by to přinášelo zážitky z planetária.

„Uh... jo," vypravil ze sebe, narovnal se a změřil si Bobbyho přimhouřenýma očima. „Dostanu lízátko?"

„Na pumpě si můžeš nějaký vybrat," slíbil mu Bobby, „třeba Chupa Daniel's."

Myšlenka na whiskový lízátko Deana přinutila usmát se. Škoda, že se nic takového ve skutečnosti nevyrábělo.

„Bezva," řekl přesto, ještě si trochu zahýbal ramenem, z čisté radosti, že to bolí jen normálně. Přejel pohledem Impalu s Casem uvnitř, Bobbyho a sebe.

Nejradši by to vzal bez zdržování zpátky do bunkru ale... Všichni vypadali jako... prostě na to, co právě podnikali.

Podrápaní, špinaví a s výjimkou Case, který agresivní zvířenu vyřešil jinak, než mačetou, taky trochu jako řezníci.
„Takže motel, umejt a převlíknout," zamumlal si pro sebe. „A ještě nahlásím, kde mají hledat toho chudáka, co si přečetl svoje poslední noviny."

„To zní rozumně," kývl Bobby. „Pak uvidíme, jestli se vydáme na noc domů. Nebo až zítra."

Dean taky kývl, nasedl tedy na sedadlo spolujezdce, protože usoudil, že Cas bude mít větší pohodlí takhle.

Domů.

Asi poprvé za dost dlouhou dobu ho tohle slovo přimělo spíš se usmát, než začít s chmurnými myšlenkami.

Bobby to odšoféroval lesem až na hlavní a pak dál, až do Lakewoodu. Nejdřív zastavil na pumpě a vzal tam něco rychlého k jídlu a slíbenou láhev Jack Daniel's. Další zastávku udělal o kousek dál v CandyShopu pro lízátko, které pak skoro obřadně předal Deanovi, zatímco sám dožvýkával jellybeans, které si prostě nemohl odpustit.

Dean zatím hlídal Case, který už alespoň přestal připomínat mrtvolu, vypadal jen jako prostě hodně tvrdě odpočívající anděl. Během první zastávky stihnul i zařídit rychlý telefonát přes prográmek od Charlie na anonymizaci volajícího, jenom pár rozrušených vět o tom, jak se byl věnovat přespolnímu běhu a narazil na mrtvého v kořenech.

Při další zastávce, když přebíral lízátko, už měl tedy o starost méně a konečně ho koplo, že je něco jinak.

„Dík, doktore," řekl trochu nepřítomným tónem, točil lízátkem v prstech a sledoval Bobbyho ruce. „Zdá se mi to, nebo jsi během tý mely někde ztratil ten zatracenej prsten?" zeptal se nakonec váhavě, jako by se bál, že když na to upozorní, prsten se vrátí.

„Jo, vypadá to tak. Asi jsem potřeboval se o tebe doopravdy bát, holomku," zahučel Bobby, přičemž si znovu prohlížel svoji ruku, jako by si teprve teď uvědomil, že může volně dýchat a nebát se Nicoty.

„Mhm. Aspoň něco dobrýho z tohohle podělanýho případu," zhodnotil to Dean, pak se mu obličej rozjasnil. Trochu.

Ohlédl se po Casovi.

Sám pro sebe kývl.

„Bude to fungovat," zamumlal.

Bobbymu teď Dean připadal po dlouhé době alespoň trochu spokojený. Takže byl spokojený i on sám.

Až do chvíle, než zaparkoval zpátky před motelem a šel zajistit pokoj, protože zjistil, že mají jenom dvoulůžkový. Nakonec ho ale vzal stejně, seskládání a případné spaní vyřeší později, teď byl nejdůležitější uložit vybitého anděla.

A přesun číslo dvě byl podstatně jednodušší, než přesun číslo jedna. Cas sice pořád spolupracoval jako v polovičním kómatu, ale Dean už měl víceméně funkční obě ruce.

Pravačka sice stále bolela, ale nic, co by se nedalo přežít.

Cas byl tak nakonec uložen do postele a víc se pro něj asi momentálně dělat nedalo.

Dean se obrátil k Bobbymu: „Jdu se umejt a převlíknout, jestli nechceš jít první."

„Běž, já si po nahazování ramene do textilu necvrnknul."

„Hej!" Dean se zatvářil uraženě, ale pak jen mávl rukou a zmizel v koupelně.

„Tvoje mínus," zahulákal odtud po chvíli. „Nezbyde na tebe tohle fancy skořicový mejdlíčko!"

A pak už se odtud ozývalo jen šumění vody a tiché pohvizdování.

Což o to, skořici by si Bobby na ta namlácená záda nechal líbit, a ještě víc kafrovou mast. Ale což, dřív si nedopřával a proč by měl na stará kolena pohodlnět.

Když sáhl do kapsy, našel v ní ještě jednu zatoulanou milkyway. Nejdřív měl v plánu ji ztrestat, ale pak mu zrak padl na anděla. Ani pořádně nevěděl proč, šoupnul mu tyčinku do kapsy, která s cípem kabátu visela z postele. Snad jako revanš za tu snídani.

Deanovi to zabralo půl hodiny a celé skořicové mejdlíčko, než ze sebe dostal všechnu tu zvířecí krev a bláto a mech a tak vůbec.

Přestal, teprve když se přistihl, jak se snaží vydrbat si jednu z vybarvujících se modřin od parůžků nebo zobáků, těžko říct.

Umytý rázem vyhlížel mnohem optimističtěji a ještě navíc voněl po skořici.

Vylezl z koupelny v čistém oblečení, špinavé hadry hodil do tašky a usadil se na židli, kterou si šoupl ke Casově posteli.

„Jsem jako novej," oznámil Bobbymu. „Ale stejně bych vyrazil až ráno. Je to štreka. A třeba se do tý doby dá Cas trochu do kupy."

„Moje řeč, tu kupu potřebujeme i my dva," souhlasil Bobby. „A teď se jdu renovovat já."

Sebral si náhradní svršky a odkráčel do koupelny, která ještě byl příjemně vyhřátá a zapařená. Na poličce u sprchového koutu ležely ještě dva šamponky a jedno mejdlíčko.

Holomek, tahal mě za nohu... jako tolikrát.

Odmočení mu zabralo možná ještě víc času, než Deanovi. Proudem sprchy si masíroval naražená záda a byl rád, že nemá oči vzadu, protože ta modřina bude přímo ukázková. Ještě pár dní bude nejspíš jako přeražený. A šrámy od větví z toho lesoně radši ani nepočítal. No... vypadal prostě přesně tak, jako kdyby na něj spadnul kus lesa.

Když se usušil a převlékl, cítil se rázem o dost lépe.

A zatímco se zušlechťoval, proběhlo v pokoji pár věcí a zdánlivě byl teď Dean pořád v té samé poloze, když Bobby vylezl z koupelny, ale nějakým zázrakem mu přibyla k ruce lahvinka. Další stála na stole.

Na klíně měl laptop, do kterého cosi datlil, i když od toho každou chvíli odhlížel na anděla.

Bobby se s oddechnutím usadil naproti Deanovi a prozkoumal obě láhve. Wild Turkey si Dean střežil, takže se Bobby ujal Glenfiddich a kdyby jim pití došlo, pořád mají v Impale Daniel'se.

„Co teď? Jenom odpočinek?"

Dean zvedl svoji láhev k ťuknutí a na chvíli odsunul laptop stranou.

„Jo. Normálně bychom někam vyrazili, že jo, ale..." s trochu smutným úsměvem ukázal bradou na spícího anděla.

„Bude lepší, když zůstaneme s ním, jo," řekl Bobby. „Co kouknout na nějakej film? Kdy jsme se naposled spolu na něco dívali?"

„Film, chm. Vlastně si ani nepamatuju... kdy jsem na něco koukal i já sám," zalhal Dean, podrbal se ve vlasech.

Pamatoval si. A sakra přesně. Jenomže mimo určitých soukromých pokoukání to byl Magnificent Seven a bylo to se Samem a Casem a... prostě si to nehodlal připomínat.

„Jenom tohle dodělám," dodal a znovu si přitáhl laptop, „a něco nahodíme."

„Jo, nápodobně..." zamumlal Bobby ještě na to lhaní, přestože nevěděl, že to nebyla pravda. Samotnému mu vytanula na mysli dávná chvíle, ještě u něho doma, kdy s klukama a s pivem seděli u televize. Byla to vzpomínka tak silná, že se ho držela i tehdy, kdy se snažil utrhnout smrti a zůstat tady jako duch.

Dean nabušil poslední věty z něčeho, co bylo napůl hlášení a napůl deníkový záznam, tak nějak se pokoušel najet zpátky na systém, který se pokoušel zavést ještě před vším tím bordelem, co je všechny semlel a vyplivl v tomhle stavu... Když náhle ve svém soukromém úložišti narazil na něco, co mu vyčarovalo vzácně široký úsměv na tváři.

Zvedl oči k Bobbymu, který teď byl pro změnu zahloubaný.

„Bobby... řekl ti už někdo, že na internetu se nic neztratí?"
Zním jako Charlie, eh...

„Myslím, že ne," zamručel Bobby. „Proč?"

Dean k němu bezeslova natočil obrazovku s fotkou. Na ní byl Bobby ve vaně s pěnou, s koupací čepicí na hlavě a samozřejmě s nezbytnou gumovou kachničkou.

Bobby na obrázek nejdřív vytřeštil oči, ale pak se rozchechtal.

„Sakra, kdo tohle spáchal?!"

„Sam, někdy... nevím," pokrčil Dean rameny, pořád se usmíval, přestože ho začínal dohánět takový ten blbý dusivý pocit, co s následky vyraženého dechu prve neměl už nic společného. „To mi řekni ty, kdy tě takhle odfotil."

„To muselo bejt strašně dávno a kdybych o tom věděl, vypadalo by to úplně jinak," zavrtěl Bobby hlavou. „Možná kdysi v Pasadeně. Pamatuješ, měla to bejt dovolená a pak se to zvrtlo."

„Hm... nějak si to nevybavuju," řekl Dean, stáhl laptop a zvedl láhev. „Možná proto, že se vždycky všechno zvrtne." Zase se mírně pousmál. „Malej velkej paparazzo, fakt. Ale... kachnička, jo?"

„Ta byla hotelová," zahučel Bobby, protože si moc dobře pamatoval, jak si s kachničkou povídal. No co, každý občas potřebuje vysadit. Zvedl láhev. „Na zapomenutý nezapomenutelný momenty!"

Dean kývl a připil si.

Pohled mu sjel na chvíli ke Casovi a pak zpátky někam do prázdna vedle Bobbyho. Asi tak minutu to vypadalo, že konečně nakousne něco, co ho žere, že nastalo konečně „nikdy", ale nakonec si jen přitáhl laptop.

„Takže, nějakou klasiku?" obrátil se na Bobbyho.

„Western?"

„Odkdy čteš myšlenky? Ne- Počkej, známe se, jasný, že jo. Eastwood?"

„Pale Rider? Šlo by?"

„Rozhodně," kývl Dean. Pár kliknutí, postavil laptop na stůl, ještě zatemnil žaluzie v okně a kecl si zpátky na židli u Casovy postele, jenom si ji otočil opěradlem dopředu. Tak mohl v klidu sledovat film i anděla naráz.

Bobby tenhle film miloval. Sice u něj musel vypnout profesionální deformaci, že to, co se vrátí z hrobu, je špatné, ale stačila chvíle a byl v Carbon Canyon mezi zlatokopy. Kdyby mu v zádech neležel vybitý Cas, bral by dnešek jako vážně hodně podařený den.

Pro Deana to taky byla srdcovka a chvílemi se mu na ni dařilo i soustředit, ale tak nějak nenápadně přitom dotáhl obsah láhve a pak už se nesoustředil na nic. Někdy v půlce filmu se dost krkolomně poskládal na židli a i když to v té poloze vypadalo jako neproveditelné, vytuhl.

Bobby si toho všimnul, teprve když film skončil – užil si ho jako dávno ne. Nakonec tedy mladšího Lovce přes jeho mrmlání dotáhl do postele ke Casovi.

„Vy dva jste zvyklý se mačkat v jednom pelechu a já potřebuju pohodlí," zdůvodnil to. A uchechtl se, když přes Deana anděl přehodil ruku. Pak zavrtěl hlavou. Tohle byl ten nejbláznivější vztah, jaký kdy viděl.

Nakonec se seskládal na vedlejší postel, jak mu to záda dovolila, a usnul taky.