„...motorovkuKAFEavengersPRŮKAZY," zabrblal Dean, než mu vědomí naskočilo naplno a on se rozhlédl po okolí, zcela zmateně, až skončil u Bobbyho: „He?!"

„He! Jsme na místě," oznámil mu Bobby. „Támhle ten domek je šerifova úřadovna, ale cestou sem jsem minul podnik, kterej by nás měl zajímat víc, než se pustíme do případu."

Dean se chvíli snažil srovnat si věci v hlavě, protože ve spánku se mu snaha soustředit se na případ propadala mezi vzpomínky, a teď z toho byl guláš o dost silnější a odleželejší, než v bunkru.
„Na místě," zopakoval po Bobbym. „Hm. Chtěl jsem... sehnat nám papíry. Ve městě."

„To nebude problém," řekl Bobby. „Na to, jak je to tu mrtvý, nepočítám, že by se hned zase něco dělo. První papír, kterej teď chci vidět já, je ale jídelní lístek."

Dean zašátral v kapse po čokoládové tyčince. Rozmyslel si to ve chvíli, kdy nahmátnul krajku.

„Jsem pro," řekl stručně.

Hezky jedno po druhém.

Nemyslet na blbosti.

Oběd a plánování. Jako za starých-

Nemyslet na blbosti.

„OK," broukl Bobby, otočil to a vrátil se kus cesty zpátky po silnici.

Zastavili před dalším nízkým dřevěným stavením, před kterým ale cedule hlásala, že tady se dobře najedí. Recenze na internetu vychvalovaly zdejší BBQ žebírka, takže alespoň pro Bobbyho byla volba jasná.

Uvnitř je uvítal masivní dřevěný nábytek a podlaha pokrytá kobercem. Už to málo stačilo, aby si připadali jako na lepším místě.

Dean si s sebou sbalil laptop, slušné nebo neslušné, na to v tu chvíli kašlal.

Protože tomu sám sotva věřil, ale potřeba zaměřit se na ten zatracený případ a vymlátit si tak z hlavy všechno ostatní, převážila nad zájmem o cokoli jiného.

Na parádní interiér a tak vůbec nahodil wow výraz, pravý asi stejně, jako kterýkoli z jeho průkazů. Dost na přesvědčení cizince.

Zaplul na strategicky výhodnou pozici zády ke zdi a s přehledem po celé místnosti.

Bobby si při pohledu na něj pomyslel něco o narůstající paranoie. Celkově se mu nelíbilo, jak se Dean pořád přemáhá, aby vypadal normálně, když to stejně pokaždé nečím zazdil.

Posadil se vedle něj.

„Deane, myslíš, že jsem slepej?"

Dean se na něj zamračil: „Hm, jídelák ti nepředčítám, ne?"

„Ne, ale děláš..." Bobby se odmlčel, to zamračení mu vrátil. „Děláš, že jsi v pohodě, a děláš to špatně. To, že se přetvařuješ, je horší utrpení, než kdybys byl sám sebou."

Dean si přejel oběma rukama po obličeji, což by nepochybně psycholog spojil s nějakým povídáním o maskách. Podíval se na Bobbyho a pak zabodl pohled někam do prostoru.

„Nemůžu..." začal trochu ochraptěle, zavrtěl hlavou. „Fajn, nejsem v pohodě, ale právě teď to tak nějak není důležitý. Takže, můžeme to odložit na nikdy a prostě dělat svoji práci?"

„Chm, na nikdy," zahučel Bobby. „Budeš schopnej tu práci dělat bez přetvařování?"

„Jsem perfektně schopnej dělat svoji práci," odsekl Dean, lepší odpověď nějak neměl v nabídce. Zase se zamračil. Když žádný přetvařování, tak žádný přetvařování. „Dáme si dlabanec a vrhneme se na to, nebo se tu budeme ještě chvíli plácat v těchle... psychokravinách?"

„Spíš to jídlo, tvrďáku."

Bylo skoro slyšet cinknutí, jak se to oslovení odrazilo od nepochopení.

„Cokoli si dáš, dám si taky," řekl Dean a šoupl před Bobbyho ten zatracený jídelní lístek, před sebe si přitáhl laptop. Potřeboval zjistit, jestli Charlie něco poslala a tak trochu ještě pohledat cokoli, co bude možné v elektronické formě a mohlo by se to šiknout, než půjdou pátrat.

Ke stolu zatím přišla usměvavá servírka a Bobby objednal dvakrát proslulá BBQ žebírka a pivo. Připravený odpovědět na cokoli, na co by se Dean zeptal k případu. A vlastně nejen k němu...

Deanovi se trochu rozjasnil obličej, když zjistil, že si Charlie chvátla, vytvořila jim dva průkazy National Park Service. To by bylo v suchu.

„Hm," zabručel po chvíli hledání na laptopu. „Pitomá rohatá... jelení... Jo. Takže, bude potřeba si pokecat s místním bláznem. Fajn. A mrknout, co k tomu mají policajti. Protože jediný, co mě zatím napadá, je najít ty vraždící stromy, vzít je motorovkou a nazdar. I kdyby to byly dryády, nemá cenu s nima mluvit. Veř mi, že nemá."

A ten proslov spláchl půlkou sklenice piva.

„Na některý věci motorovka nestačí," prohlásil Bobby klidně. „Co dřív? Blázen, nebo šerif?"

„Jsme na to dva, ne? Vezmu si blázna," navrhl Dean.

„V tom případě chudák blázen," zamrmlal Bobby. „Měl by přežít, jasný? A já zase za šerifem... chm. Minule jsi měl puberťáka a já stanici. Nuda."

„No, okay. O šerifa se nebojíš, jo?" nadhodil Dean. Nečekal na odpověď, v hlavě mu šrotovalo, jak tohle skoulet. Menší plánování, navíc už před nimi přistálo jídlo, takže věnoval servírce úsměv a míň zájmu, než by si při své postavě zasloužila, a zkombinoval hryzání žebírek s dalším prohledáváním zdrojů.

„Hm... Šerif je ozbrojenej a už se potkal minimálně s jedním bláznem," vysvětlil Bobby a taky se pustil do jídla.

Na to Dean jen něco zamumlal s plnou pusou a zatvářil se.

Jenže Bobby už byl na jeho ksichtění se zvyklý. Něco by poznamenal, ale ta žebírka... ta žebírka byla nejúžasnější, na jaká kdy narazil.

Dokonce tak úžasná, že Dean zaklapl a odsunul laptop, i když i proto, aby přístroj nebyl celý od omáčky. Když to pak spláchnul druhou půlkou piva, alespoň navenek vypadal o sto procent líp, než když sem s Bobbym přišli.

„OK," prohlásil, když si otřel ruce a pusu. „Zajedu vyřídit průkazy a rovnou k šerifovi. Mám tě hodit za bláznem?"

„Jo, to bude fajn, zatím netuším, kde hledat, ale poptám se místních."

„Hm... takže," začal Dean, zvedl se od stolu, sebral laptop a zarazil se. Zdálo se, jako když něco propočítává.

„Změna," oznámil pak. „Zajedu pro ty papíry a sejdeme se tu. Kdyby něco, budu na příjmu." Poplácal si na kapsu s telefonem.

„To zní jako plán," kývl Bobby. „Dojím, pak se projdu a poptám a zase tady."

Dean ho už jen plácnul po rameni a zamířil ven. Hodil laptop na zadní sedačky a vyrazil zařídit, co bylo třeba.

Bobby dofutroval zbytek žeber a když přišla servírka s účtem, nenápadně ji vyzpovídal ohledně těch dvou divných úmrtí v lese a ohledně místního blázna. Přece jenom moc dobře věděl, jak dělat svoji práci.

Nakonec zjistil, že blázen ve skutečnosti není blázen, nebo alespoň donedávna nebyl. Pokud se tedy za bláznovství nepovažuje osamělý život ve srubu na kraji lesa. Nikdo pořádně nevěděl, čím se ten muž vlastně živí, ale nikomu nepřekážel a nikdo ho nerušil v jeho samotě.

Bobby získal i docela přesný popis cesty k jeho srubu, ale pěšky by to byla docela štreka. Rozhodl se tedy ještě počkat na Deana s papíry a pro jistotu mu poslal SMS s tím, co se dozvěděl.

Po čase zhruba na dvě kafe, jízdu tam a zpátky a vyhýbání se problémům, se Dean vrátil. Nejen s průkazy pro dva strážce národního parku, ale i s padnoucí složkou na papíry a nějakými těmi papíry v ní – nikdo nemusí vědět, že jsou na nich vytištěné texty AC/DC, že ano. Když už má být za úředníka, tak ať tak aspoň vypadá.

Tak trochu předpokládal, že Bobbyho vyláká zvuk motoru Impaly před Anderson's, ale pro jistotu mu ještě odeslal zprávu, že čeká venku.

A Bobby se po ní neochotně vyhrabal ven do zimy. Moc se mu nechtělo, ale případ volal a bylo třeba se do něj pustit. Nejspíš i proto, jaký tu panoval klid, nic moc nikdo neřešil, u obětí to lidé brali jako nešťastnou náhodu, mrznutí vody v kořenech stromů...

Nasáčkoval se co nejrychleji do tepla k Deanovi do Impaly.

„Tak si představ," řekl, „že ty dvě oběti neměl nikdo moc rád. Chlápek i ta ženská byli ve spolku, kterej se snaží o sejmutí ochrany z části parku kvůli těžbě dřeva a lukrativním stavebním pozemkům. Sice nechápu, co je lukrativního na stavbě uprostřed lesů, ale oni to asi viděli jinak."

„Snažili se sejmout ochranu, stromy sejmuly je," zabručel Dean. „Jo, pravděpodobnej motiv. Zase ekologicky uvědomělá příšera, super. Kam teda za tím bláznem?"

„Je to na severním břehu Wheeler Lake, malej sroubek," odtušil Bobby.

„Sroubek? Uhm..." Ta zdrobnělina Deanovi zvedla koutek, ale hlavně se tedy rozjel od hostince, aby ke sroubku dorazili co nejdřív.

„Tak prostě mrňavá chajda pro jednoho člověka, sakra," odsekl Bobby.

„OK, ok, už mlčím," zahučel Dean a raději se soustředil na to, aby trefil správný břeh správného jezera, potažmo cestu k němu.

Vážně to byl kus cesty, kterou by Bobbymu nepřál jít pěšky.

Mrňavá chajda pro jednoho byl naštěstí popis, podle kterého se dal cíl poměrně snadno najít. Zvlášť když ještě Bobby navigoval.

Na straně řidiče ale došlo po cestě k menší změně plánů.

Protože vyhodit tu Bobbyho, odjet, otravovat u šerifa, vracet se pro Bobbyho, který možná už mezitím bude... vyhozený a čekat v zimě, zkrátka...

Dean zastavil tak blízko sroubku, aby z brodění se sněhem nebolely nohy, a dost daleko na to, aby to případně blá- majitel nevzal jako důvod k tomu, vyletět na narušitele s brokovnicí.

„Ještě změna," zabručel. „Počkám na tebe. Nebo... Půjdu s tebou?"

„No tak pojď," povzdechl si Bobby. „Ty ho vyloženě chceš vidět, co?"

„Jo, jasně, mám okolo sebe málo podivínů," ušklíbl se Dean, ale vyhrabal se z auta skoro s povděkem. „Hele, tady to nemá cenu hrát na NPS. Novináři?"

„To by šlo. Viděl bych to na nějakej plátek se zájmem o tajemno a tak. Novinářů, co ho mají za blázna, už asi viděl dost."

Deanovi prolétlo hlavou, že si měl v noci od prsou půjčit nějakou tu batiku, ale jenom přisvědčil: „Nějakej... hm, Spiritual Journey. Skrytý... pravdy... na duchovní cestě. Tyhle bláboly, jasný."

„Přesně," kývnul Bobby. „Máš někde ten amulet od Sama? Vypadal bys uvěřitelněji."

Sám sáhl pod triko a vytáhl stříbrný řetízek s přívěskem jakéhosi pentaklu.

Dean zavrtěl hlavou. Vysvětlovat proč a jak se mu vážně nechtělo.

Nepotřebuju žádnej symbol, aby mi připomínal mýho bráchu.

Zkusil se nezatvářit, jako by mu spadly hračky do kanálu, a pak se tak stejně zatvářil.

„Doženu to blbejma kecama," zahučel, schmátl ještě složku s papírama a propiskou a pustil se ke sroubku.

Bobby zavrtěl hlavou taky. Měl by rád cokoli od Sama u sebe, kdyby něco takového vlastnil. Mít připomínku přece není nic špatného.

U dveří srubu se nadechnul a zaklepal.

Zevnitř se ozvalo šoupání nohou.

„Koho to sem čerti nesou?" ozval se hluboký, ne moc přívětivý hlas, a dveře se otevřely. Za nimi stál někdo, kdo mohl být stejně tak poustevník jako lovec. „Vy jste kdo? Další, kdo se mi přišel vysmívat? Tak do toho!"

Bobby se pousmál, jakkoli to na jeho tváři působilo zvláštně.

„Omlouváme se," řekl, „vy jste pan Gary Roberts? Jsme z časopisu Spiritual Journey. Píšeme o nadpřirozených jevech a bytostech, které, ač to spousta lidí popírá, jsou běžnou součástí našich životů. Doslechli jsme se, že byste nám mohl o něčem zajímavém povědět."

Dean sjel blázna – totiž, Garyho – pohledem a zazářil na něj co nejpovzbudivějším úsměvem, protože než se stačil jen nadechnout, Bobby vysypal tak dokonalý úvod, že nebylo třeba nic moc dodávat.

„Jak řekl kolega," ukázal na Bobbyho. „V redakci jsme se shodli, že se tu odehrává něco, co si rozhodně nezaslouží výsměch, spíš... uhm, pozornost."

Gary se na ně zaraženě podíval. Nevrlý výraz v jeho tváři vystřídal překvapený.

„Vážně? Konečně někdo, kdo nebude mít plnou hubu toho Gary, ty ses už dočista pomátl? Tak... pojďte dovnitř. Ale je to tu docela malý... eh, když si sednu na postel a vy ke stolu... tak se snad vejdeme."

Bobby kývl a nasáčkoval se dovnitř. Srub byl vážně malinký. Jedna postel, masivní stůl, u něj židle a stolička. Vybral si stoličku a čekal, jestli Dean začne rozhovor.

Ten tedy zaparkoval svoje pozadí na židli, která na něj zbyla, desky s papíry položil na stůl, propiskou zamyšleně pocvakával v ruce.

„Děkujeme za vlídný přijetí, pane Robertsi," nadhodil na začátek. „Popravdě, spousta lidí má za pomatence i nás, ale... oni se nesetkali s tím, co my, že jo. Takže, my v Journey máme za to, že vaše... eh, zkušenost je součástí něčeho většího, co se tu v parku odehrává. Mohl byste nám shrnout, čeho přesně jste byl svědkem?"

Gary se trochu vyděšeně rozhlédl a zavřel okenici na jediném okně. Místnost potemněla a zbytkové světlo dodalo Garymu lehce šílený výraz.

„Mohlo by nás to slyšet, víte..."

Dean se podíval na Bobbyho a zpátky na Garyho. Chápavě přikývl.

„Rozumím," řekl tlumeným hlasem.

Vzhledem k tomu, že ještě neměli nejmenší představu o tom, co by to mohlo být za potvoru, nějaké ujišťování se, že jsou vyzbrojení, by bylo docela marné. Navíc by to propálilo krytí, přestože to, pokud by přišlo na věc, bylo vedlejší.

Bobby si připravil telefon na nahrávání a vyzval Garyho, aby spustil. Ten se ještě několikrát rozhlédl, jako by čekal, že na něj z temného kouta něco vybafne, ale nakonec spustil: „Víte, já nemám lidi moc v lásce, a oni zase mě. A ty, co se snažej, aby se taky kolem jezera začalo stavět, už tuplem ne. Proto, kdybych tvrdil, že je mi těch dvou líto... hm. Když si založili spolek, začal jsem tu vídat takový divný... zvíře. Asi. Je to vysoký jako jeden a půl chlapa, končetiny to má jako větve a kostlivou lebku s parohy, ze kterých visí lýčí. Myslel jsem si, že je to někdo v kostýmu, někdo od nich, než jsem v místech, kde se to objevovalo, našel divně vyrostlý a zdeformovaný kořeny. No, a pak i toho chlápka, co ho rozdrtily. Víte, já sice žiju v lesích a lidi si myslej, že jsem blbej, ale umím si sakra dát jedna a jedna dohromady!"

Po Bobbyho tahu s nahráváním po něm Dean hodil pohled typu „se nevytahuj", ale hned zase nasadil výraz spirituálně povzneseného reportéra, vegana-co-cvičí-jógu a je v souladu s vesmírem a tak dále. Pak už jen poslouchal a svědomitě si dělal poznámky... nebo spíš čmáral cosi, co připomínalo retardovaného losa.

A mračil se, což ale celkem sedělo.

„Radioaktivní jelenokostroun," zamumlal si polohlasně. „Hm... a vídat, uhm... k těm pozorováním došlo jak a kdy přesně, pane Robertsi?"

„Ještě nebyl sníh... někdy koncem podzimu?"

„Jo, no, ještěže nebyl v říji," zamumlal Dean další poznámku, co si měl radši nechat pro sebe. „Jinak... v noci nebo ve dne? Jak blízko jste byl? Myslíte, že o vás ta příše- to stvoření vědělo?"

V poznámkách mu přibylo něco o tom, proč k útokům nedošlo dřív, když se tu ta potvora fláká už nějaký ten čas...

„Když nad tím přemýšlím," začal Gary, „tak vždycky ve dne, nebo za soumraku. Jinak... nejsem blbej. Celej život trávím v lese a na takovýhle koukačky mám dalekohled."

Dean nadzvedl obočí, čekal spíš noční ptáče... teda, kostrouně.

„Věřím, že to máte v malíku," kývl. „Jenom, s ohledem na to, jak jste... Staral jste se o to, aby nás to neslyšelo." Poklepal propiskou o papír.

„Jo," přisvědčil Gary. „Protože se to poslední dobou motá hodně blízko chajdy. Někdy tu sedím a slyším venku divný kroky, co zněj, jako by se lámaly větve."

Bobby to všechno jenom pozoroval. Podle něj před sebou měli samotáře, ale blázna ani náhodou. V duchu si snažil dát dohromady, co by tohle mohlo být za příšeru. Něco mu to připomínalo. Něco, co bylo na seznamu podezřelých při nějakém z minulých případů.

„Povězte, nechalo to nějaký stopy?" zeptal se, když Dean chvíli mlčel.

Gary se zvednul a po chvíli šátrání našel tužku a kus papíru, který už zažil lepší časy. Načmáral na něj něco, co by mohl být otisk otepi hozené do sněhu, stejně jako hodně rozklepaná tlápota tyrannosaura.

Dean to bezděky porovnal se svým uměleckým výtvorem a v duchu se prohlásil za vítěze.

Což bylo vážně hodně co platné, když pořád neměl nejmenší tušení, co to sakra je.

A to se mu už celkem podařilo vytěsnit z hlavy všechno, co nesouviselo s tímhle případem.

„Mhm," zahučel. „Tohle moc nevypadá jako jelení stopa." Podrbal se na zátylku. „Protože ta lebka byla jelení, že jo? Ne?"

„Jo, vypadalo to jako jelen," řekl Gary. „Teda, ta lebka. Zbytek byl jako svázanej ze sakra tlustejch větví a cárů."

„Ah," zareagoval Dean pohotově a na svojí mistrné kresbě udělal z menší čmáranice větší čmáranici. „No, vypadá to, že... jestli nenapadají další otázky tady kolegu, už vás nebudeme dál obtěžovat."

Bobby vzhlédl, přemýšlel, na co by se zeptal, ale Gary podal dost přesné informace.

„Myslím, že máme všechno, co pro článek potřebujeme," řekl. „Možná jen taková osobní věc, abychom vás mohli dobře vystihnout: proč žijete tady sám, v lese... čím se živíte a tak."

Gary se zamyslel, nevyhlížel, že by nějak radostně spěchal odpovědět, ale nakonec spustil: „Takovej smutnej příběh o životní lásce. Žena se mi utopila tady v jezeře a nikdy ji nenašli. Vídával jsem ji tu, asi jejího ducha, tak jsem prodal dům, sebral úspory a od tý doby jsem tu. A doufám, že ji ještě někdy uvidím..."

Čím se živíte? Bobulemi... Deanovi zazněl v mysli Samův hlas tak zřetelně, jako by tu brácha byl a málem ho to přinutilo rozesmát se, rozbrečet, nebo obojí najednou.

Radši ale mlčel a poslouchal.

Aha, Winsconsin, mrtvá v jezeře, další... sakra.

Nějak toho začínalo být moc.

Promnul si čelo a přece jen se ozval: „Nechci znít necitlivě, ale... jak dlouho to je, co jste toho... ducha naposledy viděl? Zdá se, že je to tu docela... nadpřirozeně úrodná oblast, abych tak řekl."

„Dvanáct, třináct let," řekl Gary. „Ale doufat nepřestanu nikdy."

Takže to spolu asi nesouvisí, pomyslel si Dean.

„Někdy je lepší-" začal, ale zbytek hluboké myšlenky na téma „lepší je nechat lidi odejít" si nechal pro sebe. „Takže vlastně vedete celkem v klidu osamělej život a teď vám ho začal nabourávat ten parohatej zjev. Uhm."

Zacvakl propisku.

„No, děkujeme moc za váš příběh, teď zřejmě vyrazíme trochu nasát atmosféru, jak tomu říkáme v redakci."

Pohled, který věnoval Bobbymu, celkem zřetelně říkal: musíme jít, jinak mi vybouchne hlava.

„Myslím, že teď už máme pro článek všechno," ozval se Bobby okamžitě a zvedl se. „Děkujeme za podnětné informace a váš čas, pane Robertsi."

Docela narychlo se rozloučili, Dean vypadal, že ještě chvíli a poblije si boty. Venku se to docela rychle zlepšilo, a když se oba naskládali do Impaly, Bobby se už nepotřeboval ptát, co se děje. Stejně se na Deana ale tázavě zadíval: „Tak co myslíš?"

Dean zazíral na svoji skicu, zavrtěl hlavou a celou složku hodil na zadní sedačku.

„Rozhodil mi kecky s tou mrtvou manželkou," zamumlal. „Dvanáct let, třináct let, to by sedělo, ale zbytek... Naaah, to není případ."

Nastartoval a ještě se na Bobbyho otočil: „Ale z toho jelena jsem jelen."

Zavrtěl hlavou a zatímco pomalu otáčel Impalu na zpáteční cestu, pokračoval: „Jediný... Než to vyřešíme, musíme zajistit, aby někoho z toho spolku stavebních nadšenců nenapadlo jít se cournout po lese. Takže na to budeme muset jít asi přes šerifa. A jestli něco nenapadá teď hned z fleku tebe, tak si trochu poštudýrujeme."

„O tu manželku se už mohl dávno postarat někdo jinej," prohlásil Bobby. „A jestli nebyla zlej duch, mohla odejít za závoj sama, když se cítila připravená. S tímhle to ani za mák nesouvisí. A napadá mě asi deset různejch věcí, co by to mohlo bejt, ale bez dalšího dohledání je to všechno naprd. S určitostí víme jen to, že to jde po těch, kdo chtějí tenhle les kácet, takže to má moje sympatie."

Dean nejdřív poslouchal a kýval, jakože jasně, ale po poslední Bobbyho větě se zatvářil, jako by mu zaskočil vlastní jazyk. Obrátil se na staršího Lovce: „To myslíš vážně?"

„Nebylo by to první monstrum, co vzalo spravedlnost do vlastních rukou," pokrčil Bobby rameny. „To neznamená, že je to správný."

Dean jen semkl rty a zaměřil se na cestu před sebou.

Kurvafix, kdy to přestalo bejt o jednoduchým – zabíjí to lidi, sejmeme to a jdeme domů?

A zdálo se, že bude už mlčet zbytek cesty k šerifově kanceláři.

Ani Bobbymu už nebylo moc do řeči. Uvědomoval si, že svět není, co býval. A nebo... jeho pohled už není tak černobílý, jako kdysi. Nejspíš proto, že všichni andělé nejsou dobří, všichni démoni nejsou zlí...

Dřív by to bral z jedné vody načisto, ale dneska...

„Trefíš k šerifovi?" zeptal se najednou.

„Jasně," kývl Dean, pořád se stejným výrazem. „Poradím si. Jdeš se mnou, nebo tě mám někde vyhodit?"

Hlavou mu táhlo, že i když tohle by mohli a měli zmáknout sami, nebylo by na škodu hodit echo Charlie, aby taky zapátrala, pokud nemá nic lepšího na práci. Víc hlav víc ví a tak podobně.

V tu chvíli se ohlásila příchozí SMS právě od Charlie, jak jinak. Ale on ještě čekal na Bobbyho odpověď, než si ji přečte.

„Jak chceš, je mi to úplně jedno," prohlásil Bobby. „Když mě vyhodíš někde v teple, zkusím hledat, podle indicií, které máme, a když mě vezmeš s sebou, tak budu rád taky."

Dean na chvíli zaváhal, pak přikývl.

„Takže jdeme oba. Sice nečekám, že se dozvíme něco zásadního, ale..." pokrčil rameny. A konečně, protože měl před sebou kus rovné cesty, přelétl pohledem zprávu od Charlie. Stálo tam, že se má ozvat Casovi, nic víc.

S hodně zvláštním výrazem zavrtěl hlavou.

A zase se vrátil k řízení.