Ten úsek, který jim ještě zbýval k městu, urazili mlčky, ale nešlo o to dusivé, divné mlčení. Snažit se normálně komunikovat, když by člověk nejradši jen vrčel a mračil se na všechno okolo, to je sakra náročné.

Ale v tuhle chvíli měl Dean sám ze sebe alespoň malý pocit... vítězství.

Ne úplného, ale aspoň to totálně nevoral.

Provoz houstl, jak se blížili k městské zástavbě. Dean začínal hledat nějaký vhodný motel, kam by se mohli upíchnout.

Nadějně vyhlížející odbočku málem přehlídnul, ale Bobby do něj lehce drcnul a ukázal na ceduli s nápisem „Randy's Roadhouse".

„Tohle vypadá jako naše místo."

„Ah!" vydechl Dean, málem to švihnul přes dva pruhy do protisměru, ale nakonec jen zpomalil a spořádaně odbočil. „Jo, to vypadá dobře."

Netrvalo to dlouho a zastavili před motorestem, který jako by z oka vypadl všem ostatním tohoto typu. Stará auta, povětšinou, motorky, poblikávající neon.

„Tady vážně chybí už jen Patrick Swayze," zabručel Dean, když zaparkoval. Vystoupil, protáhl si záda. Přes tu trochu rýpavou poznámku se tvářil celkem... spokojeně.

Dají si pivo, šipky, kulečník, poker... a on se přestane užírat. Aspoň navenek a aspoň chvíli.

Bobby se Deanově poznámce jen ušklíbl. Vešli dovnitř.

Pod stropem se válel oblak dýmu a všude byla cítit směsice lidského pachu, piva a tabáku. Bobby na týpka za barovým pultem ukázal dva prsty, na což mu ten odpověděl zdviženým prostředníkem. Jasné znamení, že tady je to bez roznosu.

Takže zatímco Dean jim hledal sezení, Bobby zamířil přímo k baru pro dvě piva.

Dean se za ním zdržel jen chvíli, na kontrolu telefonu. Ale žádná zpráva. Rowena zatím mlčela, Cas taky, Charlie nejspíš pořád dospává.

Schoval mobil do kapsy a snažil se v místnosti zorientovat. Strategické body, možná ohniska problémů, tak nějak ze zvyku zkusil i zaměřit možnou známost na jednu noc, přestože plány měl trochu jiné.

Nakonec našel volno u stolu v jednom rohu, skoro zázračně, a ve chvíli, kdy před Bobbym přistála čerstvě natočená piva, místo už volné nebylo, už tam bylo Deanovo.

Bobby cestou ke stolu pohledem znalce přejel partičku dívek u šipek, ale usoudil, že tyhle jsou blíž k Deanovu věku. On by si dal líbit spíš takovou Rosie... ale ta teď byla hodně daleko.

Zamyšleně došel ke stolu a postavil na něj piva. Dean děkovně kývnul, počkal, až si Bobby taky sedne a zvedl sklenici k přiťuknutí, mlčky.

Bobby též zvedl tu svoji a rozhlédl se: „Nějakej plán?"

„Huh?" Dean se zarazil s pivem napůl cesty od pusy, bylo znát, že se nacházel myšlenkami někde úplně jinde. „Hm... Neodrovnat se natolik, abychom nezvládli brzo ráno vyrazit. Jinak..." Pokrčil rameny. „Položíme základ a uvidíme."

Bylo v tom něco dalšího, jako by se snažil získat trochu času před něčím, a Bobby nebyl slepý, aby si toho nevšiml. Jenže jemu teď bylo docela dobře a skoro se kvůli tomu cítil provinile.

Pod stolem sesmolil v nestřežené chvíli, když byl zase Dean soustředěný na něco uvnitř své hlavy, krátkou zprávu Roweně: „Jedeme s Deanem za případem, neexistuje nějaká verze toho něcojakoantidepresiva, která se dá udělat i na cestách? Potřebuju, aby byl v pohodě a nepokusil se o nějakou blbost. Omlouvám se, že ruším, a děkuju."

Odpověď přišla skoro obratem a to nevěstilo nic dobrého.

A taky že ne. Podle Roweny to nešlo. A Bobby musel jen doufat, že se Dean trochu zmátoří jen za pomoci alkoholu...

Zatím to hlavně vypadalo, že je ponořený v sobě natolik, že si Bobbyho telefonního intermezza sotva všiml. Zato pomalu docházel k rozhodnutí.

„Uhm, podívej," začal, mumlaje do skoro dopitého půllitru, teprve potom se na Bobbyho podíval zpříma: „Vím, že jsem říkal něco o pohodovým večeru, ale... potřebuju dotáhnout jednu věc a nechci- No, nezasloužíš si, abych tě vynechával."

Když už nic jiného, Bobby byl rád, že se Dean rozmluvil, byť to nevypadalo na nějakou příjemnou záležitost.

„Tak ven s tím, o co jde?"

„Lucifer," řekl Dean stručně. „Jeden... volnej konec, kterej ještě potřebuju podchytit. A hej, nehodlám se sebrat a vyrazit do Pekla, jen poslat zprávu. Myslel jsem na křižovatku. Nebo prostě vyvolat nějakýho random démona."

„To by šlo," kývl Bobby, prohrábl si vousy. „Ale nevěřím tomu, že by byli nějak sdílný."
„Nepotřebuju nic vědět od nich," usekl Dean, zamračil se – napadlo ho, že i v takovém případně by si uměl poradit. „Jenom trochu... blufovat. Cíl je, aby toho parchanta ani nenapadlo po Samovi někde čmuchat."

„Dobře, takže dopijeme a tradá na křižovatku?"

Dean zaťal zuby, ale pak se uvolnil. Ať už byl nebo nebyl dobrý nápad do toho Bobbyho zatáhnout, zpátky to vzít nemohl.

„Jo," kývl. „Myslím, že se stihneme vrátit včas ještě na pár dalších kol."

Obrátil do sebe zbytek piva.

„Heh, ale že se dovedu postarat o zábavu na večer, co?"

„Jo, jinak bys to ani nebyl ty," ušklíbl se Bobby. „Když dýl jak týden nevyvolám démona, cejtím se nesvůj. Naštěstí mi při posledních pokusech stačil Crowley."

„Pokusy s Crowleym, mhm," zamumlal Dean sotva slyšitelně, pak už v normální hlasitosti dodal: „Tak jdem. Ať to máme z krku."

Impala zastavila kus od naprosto vyhovující křižovatky. Dost daleko od města, aby se tu nemuseli bát nočního provozu, dost blízko, aby jim nezabralo půl noci dojet sem a zpátky k Roadhouse.

Dean měl u sebe všechno, co bylo potřeba, tohle už byla taková rutina.

Andělská dýka, kdyby snad všechno ostatní selhalo, krabička na zakopání... Zbývalo vyrobit past a on chvíli uvažoval o tom, že ji prostě nakreslí do sněhu, který tu zůstával neporušený, ale jednak by ji rozšlapal, jednak by to bylo až moc lajdácké. Nakonec s Bobbyho pomocí vyrobil docela ucházející kousek s barvou, která se zasákla hluboko do sněhu.

„Tak jo, showtime," zabručel Dean, když si výsledek mírně skepticky přeměřil. Obrátil se na Bobbyho: „Nech mě mluvit, kdyby to bylo nutný, prostě se drž toho, na co najedu. Poker. Ok?"

„Jasně, jasně," odmávnul ho Bobby a postavil se stranou, do pozice pozorovatele. Vlastně se tu cítil tak trochu zbytečný, ale... Oceňoval, že se mu Dean aspoň trochu otevřel a všechny tyhle... psycho věci.

Dean zatím už bez dalších řečí zahrabal uprostřed křižovatky krabičku, ustoupil kus za vnější linii pasti, dýku zatím schovanou – měl to být hlavně pokec.

„No tak," zamumlal, když se asi dvě vteřiny nikdo neobjevil. „To si mám vzpomenout na to pitomý zaříkání, ještě?"

V tom se zjevila, s úsměvem na rtech, vysoká žena. Úsměv ovšem vydržel jen do chvíle, kdy ty dva poznala.

„Winchester a dědoušek," převrátila očima. Namísto pokusu zmizet sklopila pohled, přešlápla na vysokých podpatcích, obhlédla si past okolo. S výrazem, jako by se ptala, jestli to myslí vážně, se na ty dva zahleděla, ruce zastrčila do kapes.

Bobby jen rozhodil rukama v gestu „já to nebyl" a pak už jen uvažoval, že by měl něco udělat se svým vzhledem. Sakra, přece není tak starý...

Pro to, co chtěl provést, se Dean potřeboval tvářit dost zoufale. Nějak s tím v tu chvíli neměl vůbec problém.

„Random démonka," zabručel. „Počítám, že nějaký obchody mezi námi jsou vyloučený, hm?"

Démonka ho přejela pohledem, povytáhla obočí. „Hm. Obchod? Podle toho, co bys chtěl a co bys nabídl."

Dean zaváhal.

Tohle klapne, sakra, táhlo mu hlavou. Nemaj jak se dozvědět, co se přesně stalo při tom zatraceným rituálu, a už vůbec nemaj jak tohle přání splnit, krucinál, drž se plánu, teď je blbej čas na změnu strategie.

„Potřebuju bránu do jiný dimenze," řekl nakonec zamračeně.

Démonka na něj jen nehybně civěla, než se jí z hrdla vydral zvuk unikajícího vzduchu jako z balónku. Vzápětí se rozesmála. „Jiná dimenze? Brána? Na to máš brášku, ne? Nebo vám ta dovolenková destinace nevyhovuje? Podle mě se tam hodíte."

Ani to, jak v tu chvíli zaťal pěsti a celý se naježil, Dean nemusel hrát. Jen další slova, která nesměla znít „táhni zpátky do Pekla, děvko", ta dala dost práce.

„V tom je ten problém," zavrčel. „Jaksi na tu dovolenou odfrčel beze mě."

Démonka ztichla, ale pak se stejně uchechtla: „Aspoň má od tebe pokoj, jak vyhlašoval, že chce. I když ho jistě zaměstnávají jiné věci."

„Sklapni!" štěkl Dean, dýka se mu tak nějak sama od sebe ocitla v ruce. „Chci vědět, jestli to dokážete. Ty kecy si nech od cesty!"

Bobby zatím docela dost vyděšeně sledoval, co se tu dělo. A jenom doufal, že je to všechno součást plánu a že Dean takovou blbost nemyslí vážně.

Démonka se zamračila. Pohled jí zabloudil k předmětu, ke zbrani, kterou Winchester pevně svíral. A chvíli jen mlčela, než pokrčila rameny a zahleděla se mu do očí.

„Kdybychom to dokázali, tak bychom ji uměli i zavřít, ne? Asi bychom neseděli jen tak bokem a nečekali, co s tím vy dva blbci uděláte," řekla. Přimhouřila oči: „Oháníte se tím, jak zachraňujete svět. Pravda ale je, že to díky vám se nejčastěji ocitá ve sračkách. Takže... Za mě, pokud se Sam dostal na planetu zázraků, má, co si zasloužil."

Přešlápla z nohy na nohu, stát v lodičkách zabořených ve sněhu asi nebylo nic moc.

Dean si nedovoloval ohlédnout se po Bobbym. Dýka se mu v ruce trochu třásla, od čehož by teď pomohla jediná věc – prohnat ji té mrše mezi žebry.

Tohle je partie pokeru. Cokoli říká, nesmím to brát vážně, nesmím si to pustit k tělu, nesmím...

Potřeboval, aby se démonka vrátila do Pekla a začala mluvit.

Ačkoli, pokud by to, co se na ni snažil zahrát, byla pravda, neměl by jediný důvod nechat ji naživu.

„Slyším akorát, že mi nejseš k ničemu," shrnul to.

Blufuje, Dean blufuje, opakoval si v duchu Bobby jako mantru a zoufalý výraz nemusel ani hrát.

Démonka se ušklíbla. „Pokud nechceš potvrdit moje slova, necháš ho, kde je," řekla. „Beztak je už pro něj pozdě. Jestli otevřeš bránu, jestli to svinstvo pustíš sem... zabiješ všechny."

Beztak je už pro něj pozdě, zaznělo Deanovi hlavou, nedokázal to vytěsnit, neuměl to potlačit.

Pár vteřin ještě na démonku vztekle zíral. Vypadalo to, že nakonec udělá těch pár kroků a vážně ji probodne. Místo toho ale náhle jako kdyby... zhasnul.

Jen ještě hodil rychlý pohled na Bobbyho.

Výborně, oba vypadáme jako totální poraženci.

Pak sklonil hlavu, rychle rýpnul špičkou boty ve sněhu a přerušil linii pasti.

„Zmiz."

Démonka pohodila hlavou. Až teď konečně zvážněla. „Tam... Odtud... Nikdo mu už nedokáže pomoci," řekla. A nečekala na další slova posledního Winchestera, udělala, co si přál. Zmizela.

Dean zůstal stát na místě, napnutý jako struna a přitom tak podivně schlíplý. Přestože démonka mluvila o něčem úplně jiném, horším... pořád to sedělo.

Ani si neuvědomil, že se mu zase rosí oči.

Bobby, jakmile si byl jistý, že je démonka v prachu, byl u Deana, ani nevěděl jak. Chytl ho za klopy, trochu s ním zacloumal: „Ty jeden zatracenej idiote, tohle mělo bejt co?! Pokus přivést mě k infarktu? Málem se ti to povedlo!" Když si ale všiml těch uslzených, zarudlých očí, jen zavrtěl hlavou. „Ty koni..." broukl rezignovaně.

„Bobby," vydechl Dean, napůl omluvně, napůl vděčně. Tohle ho vytáhlo z míst, kde vážně být nechtěl. „Promiň," dodal. „Ale... myslím, že to klaplo."

„To doufám, další takovou etudu bych nemusel zvládnout a Nicota by v tom byla docela nevinně," zavrčel Bobby.

„Tak jo, dlužím ti pořádný zaléčení u doktora... Walkera?" navrhl Dean, obrátil se zády k pasti i křižovatce, pomalu se rozešel zpátky k Impale. „A já se sprostě přidám."

Bobby kývnul. „Jo, vidím to na několik sezení, než se dáme do kupy."

Rozhlédl se okolo. „Zatracenej sníh. V Evropě je pomalu jarní počasí a tady sněhu po pr- kolena. Příští věc, kterou musíme udělat, je ukradnout jim teplej golfskej proud a šoupnout jim ten náš studenej labradorskej."

„Jasně," Dean ho vzal okolo ramen a brodili se sněhem, jako by už šli z terapie, ne teprve na terapii. „Jasně, ukradneme teplý golfisty a pošleme do Evropy studený labradory."

„Tak, jak to říkáš ty, to zní o dost pravděpodobněji," zamrmlal Bobby.

„Taky bych řekl," ušklíbl se Dean. Pokud možno nenápadně, aby to nevypadalo, že ho považuje za nemohoucího, nasměroval Bobbyho k místu spolujezdce. Sám zaplul za volant. Zamrkal, poslední zbytky toho rozklepaného stavu před chvílí pohřbil hodně hluboko v sobě a nastartoval. „Jinak by to totiž bylo asi na úrovni – jdeme sejmout tři ledový muže, aby nepomrzly jablka do koláče – což se stalo loni."

A vážně jsme to chtěli řešit, vzpomněl si. Se Samem.

„To není vůbec špatnej nápad," broukl Bobby. „Víš, co ti tři mají na svědomí obětí?"

„Uhm," přisvědčil Dean. Rozjel se zpátky s Roadhouse. „Dělali jsme si předběžnej průzkum." Mírně se pousmál, spíš tak smutně. „Žofii jsme se rozhodli nechat být. I když tehdy to mrzlo i za ní. Jenže... zkracuje noci, ne?"

„Ale prd," odmávl to Bobby. „Lucie zkracuje noci. Žofie je pochcaná, přece..."

„Chm," udělal Dean a nadzvedl obočí. „Vážně? No, to by některý věci vysvětlovalo."

„To by mě zajímalo, jaký. Vyprávěj, přeháněj!"

„Někdy... nikdy," broukl Dean. Na podobný vyprávěnky si ještě stihne zadělat dneska přes noc, počítal. Protože vážně... vážně si potřeboval orazit.

„Škoda," pokrčil Bobby rameny. „Takže rovnou do motelu? Nebo ještě nějaký povyražení u Randyho?"

„V motelu se na epický story zadělává... no, v tomhle složení dost blbě," loupnul po něm Dean okem. „Bez urážky. Rozhodně povyražení."

„Koukals po těch holkách u šipek a já mám tolik slušnosti, abych se nekřenil," řekl Bobby.

„Mhm. Takže to vidím na zaléčovacího panáka, protože toho ti vážně dlužím, a pak si pojedeme každej po svým. Může bejt?"

„Panák zní fajn," souhlasil Bobby. „Možná nějakej ten kulečník. A pak mě vykopni někde, odkud dojdu na motel, a ty už si dělej, co chceš."

Už byli zase blízko odbočky k Randymu, opodál u dalšího sjezdu si Dean všimnul něčeho, co se jmenovalo Sleep Inn a tvářilo se to vcelku přijatelně.

Ukázal tím směrem palcem.

„Blízko, přijatelný," prohlásil. „A než začneme se zaléčováním, tak velitelskej čas a na šestou na parkovišti... tady."

S těmi slovy zastavil zpátky před Roadhouse.

„Jo, to se dá dojít," kývl Bobby. „A teď teda nějakou tu zábavu."

„Rozhodně."

Tentokrát se Dean k baru prodral jako první a poručil jim dvakrát dvojitýho Walkera. Protože sliby se mají plnit, nejen o Vánocích.