Byl už večer, když malého chlapce jeho bratr vedl prázdnou ulicí. Na chodníku nebylo ani živáčka, všiml si jen mihnutí stínu sýkorky, která na sebe upozornila tichým zpěvem.

Starší chlapec ho táhl za ruku. Jeho krok byl mnohem rychlejší, proto mu cupitání malých nožek nestačilo. Musel dokonce zrychlit do běhu, aby bratrovi stačil.

„Zpomal!“ vypískl, když ho začínala zmáhat únava.

Na jeho výšku nepřiměřeně dlouhá kravata vlála za tmavými vlasy, pečlivě uhlazenými a sčesanými dozadu. Ouška širokých brýlí odstávala nad boltci, nezakryl to ani čepec, který šišatou hlavu chránil před chladem.

Krátký kabát, ušitý přesně tak, aby mu sahal do půlky lýtek, odhaloval kolena, jimiž švihal nahoru, aby byl rychlejší. Na tmavě modrých kalhotech bylo pár skvrn od bláta, ale to nebylo nic, s čím by si pračka neporadila.

Jeho starší bratr se na něj otočil přes rameno. Nápadně podobné modré oči na něj zablýskaly pod světlem neonového poutače bowlingové arény. Bambulkovitý nos, který čněl výš, než bylo obvyklé, sebou rychle zatřepal, když se nadechoval ke slovu.

Nakonec však přilepil rty k sobě a stáhl je do úzké linky. Tenké obroučky brýlí mu rozdělily oči na dvě poloviny – jednu lesklou, způsobenou odrazem pouličních světel na ztenčené rozptylce, druhou matnější, o tón tmavší.

Zastavil se a stáhl bratra k sobě. Přidřepl si, aby se mu mohl dívat do tváře. Položil mu ruce na ramena a posunul mu brýle na kořen nosu.

„Filipe, poslouchej mě. Nemáme tady být, jasný? Pokud máme mít osmnáct hodin spánku, musíme si pospíšit,“ řekl tak rychle, že mu Filip sotva rozuměl.

„Ale...“

„Nevydržím bez dávky,“ pokračoval a kousl se špičákem do spodního rtu. „Bráško, poslouchej mě. Nikdy nezůstávej na noc venku.“

„Nic jako Klekanice neexistuje,“ namítl chlapec a zmateně na něj zatěkal očima. „Nebojím se tmy.“

„Já vím. Ale nemůžeš zůstat vzhůru. Je to nebezpečný. Zkus utíkat rychleji, ano? Poběžím napřed, zkusím sehnat něco s draky. O čem to chceš?“

Filip sevřel v pěstích rukávy kabátu a špičkou holínky kopl do žulové kostky. Skoro nic necítil, podrážka i špička byly ze stejného pevného materiálu. Navíc kůže příjemně hřála i v těch nejhorších mrazech, proto se nenechal dlouho přesvědčovat a nazul si právě tyto. A ani teď toho nelitoval.

„Chtěl bych závodit,“ špitl nakonec.

„Fajn. Seženu ti to. Trefíš domů, že? Stačí jen najít Palackého, Komenského je hned naproti. Wilsonce se zkus vyhnout,“ odvětil starší bratr a zvedl se do stoje. „Je to samý podvodník a lákač.“

„Nic si nekoupím, s nikým nepromluvím. Když po mně budou chtít Spáče, slušně odmítnu a vezmu nohy na ramena.“

„To je můj brácha. Tak si dávej majzla.“

Filip ani nestačil nic odpovědět a už utíkal dál. Stihl jen promáchnout rukou před sebou, jak se ho snažil zachytit, tiše zašeptat jeho jméno, aby ho nenechával samotného.

„Marku...“ zašeptal do ticha přicházející noci.

Nechtěl si to přiznat, ale bál se. Ta statečnost, kterou před bratrem ukázal, ho rychle opustila. Jakmile zmizel příjemný pocit něčí přítomnosti, začínaly ho sžírat obavy. Co když se na něj někde z uličky vrhne ospalý nespavec?

Hřbetem ruky si utřel hlen, jenž se mu lepil nad rtem, a popotáhl. Neměl daleko k pláči, ale držel se. Byl přece velký kluk, nebál se. Tma byla přece přítel, díky ní si mohl užívat sny. Jeho nejmilejší část dne.

Zatřepal hlavou a pomalým krokem vyšel dál. Musel se dostat domů dřív, než všichni usnou. Ale na běh byl moc unavený, proto šel svižně a bez přestávek, pohled nechával upřený před sebou, aby náhodou nezavadil o nějakého tuláka.

Přerov moc dobře znal za světla i za tmy. Každou ulici prošel nejméně patnáctkrát, s Markem i Petrou, strýčkem i maminkou. Pamatoval si všechny cesty, kudy by se dostal na Žerotíňák a zpátky, znal každou fontánu i sošku. Proto nebyl problém dostat se tam, kam potřeboval.

Nakukoval do uliček. Nebyl si úplně jistý, která cesta byla nejkratší. Ale poháněl ho strach o to, že pokud přijde pozdě, dnešní noc stráví bděním u bedny. A to by nepřál ani svému nepříteli.

Zahnul doleva do první zatáčky, již uviděl. Chodník nebyl tak pečlivě upravený, některé kachlice byly vytržené a jejich kousky poházené všude kolem. Lidé, kteří byli otroky Bdělu, se nudili a často ničili město, aby nudu zahnali. Nebylo divu, že se bál vycházet za tmy ven.

„Delší dny? Delší pracovní doba?“ ozývalo se z blízkého náměstí.

Filip se zastavil těsně za rohem. Ten hlas ho zaujal. Čišelo z něj charisma, síla. Jistota. Lákal ho, aby se šel podívat, komu patří. Nutil ho, aby přinutil nohy ke kroku, dlaně k tleskání. A ačkoli neměl nejmenší tušení, o čem mluvil, i k souhlasu.

Musel se vrátit domů, to moc dobře věděl. Pamatoval si pravidla a tresty, žluté i červené karty za každou chybu. Ale nemohl odolat. A když hlas pokračoval, vyšel k němu vstříc na čtvercové náměstí T. G. Masaryka.

„K čemu je nám více peněz, když nevydržíme noc?! Máme pracovat, dřít jako robotníci?! Nejsme přece ve středověku!“

Byl tam dav, ne zrovna malý. Spousty vysokých těl s velkými hlavami, mobily u očí. Zářivé displaye osvětlovaly vlasy s roztodivnými účesy, mezi nimiž převládal volný rozcuchaný styl.

Toužil po tom, aby mohl toho řečníka spatřit. Chtěl ho poslouchat, dozvědět se něco nového. Poučit se z hlasu ulice.

„Za peníze si spánek nekoupíme! K čemu nám jsou levné náhražky Spáče? Ty staré prášky na spaní fungují jen na pár hodin, po nichž jsme mnohem vyčerpanější, než kdybychom celou noc probděli! A tak říkám, ať si tu svou delší pracovní dobu a přídavky za přesčasy strčí do prdele!“

Lidé zvedali mobily nad hlavu a pokřikovali slova, jimž nerozuměl. Souhlasně pokyvovali hlavami, výhružně ukazovali pěstmi na okolní domy.

Vrhl se vpřed. Musel ho vidět za každou cenu. Podle hlasu usoudil, že jde o muže, s docela hrubým hlasem, musel dodat. I tak si ho však dokázal získat.

Našel mezeru. Neváhal a vměstnal se do ní. Byl malý, tudíž pro něj nebyl problém se protáhnout a dostat se zase o něco blíže. Ale lidé byli agresivnější a divočejší, než předpokládal. Nejspíš nedopatřením mu několik z nich stouplo na nohu. Před tou tíhou ho neochránila ani ta nejlepší podrážka.

Zapištěl. Nedokázal se tomu ubránit, bolelo to. Do očí se mu vehnaly slzy, v krku se usadil knedlík. Na takové zacházení zvyklý nebyl. Nikdy nebyl součást davu, ani vyčleněný. Ani přehlížený.

S tichým fňukáním praštil dotyčného do kolene, aby uhnul na stranu. Moc síly do té rány nedal, nebylo překvapením, že to se slonem, jak ho již stačil nazvat, ani nehlo. Ale udeřit víc se bál, byl přece jen slušně vychovaný. A tohle slušní kluci nedělali.

„Vyhlaste stávky! Demonstrujte! Bojujte za lepší noci a světlejší zítřky!“

Dav opět něco jednohlasně vykřikl. Tentokrát zaregistroval, že zopakovali poslední větu. Ale nepřidal se k nim. On sem nepatřil, neměl tu co dělat. Ale ten hlas... lákal.

Tlak z chodidla konečně zmizel. Bolest povolila a poslala malého chlapce na zem. Dopadl tvrdě na zadek. Lidé kolem něj se nijak víc nehýbali, ale ani tak tam nerad zůstával. Když se však pokusil dostat na nohy, ozval se náměstím uši trhající křik.

Chvíli se nic nedělo. Dav byl zticha, všichni otáčeli hlavy a snažili se najít toho, kdo je vyrušil. A jakmile se ozval výstřel, už automaticky se spustila vlna paniky a začali se tlačit jeden přes druhého, aby se mohli urychleně skrýt do svých domů.

Snažil se postavit. Marně. Kdykoli už byl pár sekund na nohou, někdo do něj vrazil a přišpendlil ho zpět. Alespoň si ho obcházeli, nebo jej přeskakovali. Bylo dobré vědět, že si života malého měšťáka vážili.

Skulil se do klubíčka a zavřel oči. Hlavu si zakryl pažemi, bradu zarazil až k hrudníku. Kolena, která doteď líně ležela na zemi, tiskl pažemi pod bradu, skrýval do nich tvář. Doufaje, že to přežije ve zdraví, zůstával v této poloze ležet.

„Lidi potřebují spát! Nejsme stroje!“

Slyšel to vzdáleně, přesto to v něm zažehlo ten samý plamen, který ho hřál, když jej zaslechl poprvé. Zněl vzdorně, skoro jako by se měl za svůj názor bít.

Odkryl si oči a vykoukl. Dav zmizel, do posledního člověka. Pár lidí leželo na zemi, ruce nechávali za hlavou. Nad nimi stáli ozbrojenci, obušky u uší obětí, které se jim podařilo chytit.

Naprázdno polkl a donutil ztuhlé paže, aby se spustily na zem. Dlaněmi se zapřel o žulové kostky, jež byly bez rukavic ledově studené. Alespoň si mohl být jistý, že je to skutečné. Ač by byl mnohem raději, kdyby se jednalo pouze o noční můru.

Podsunul kolena pod sebe a napnul paže. Už se chystal vytáhnout do sedu, když vtom mu někdo poklepal na ucho.

„Ani to nezkoušej,“ zasyčel strážník. „Zůstaň ležet a nic se ti nestane.“

Ještě nikdy neměl takovou chuť se na místě rozbrečet. Spustil se zase na zem a skryl tvář do dlaní, aby jeho slzy neviděli.

Probuď se, Filipe. Zrovna teď by ses měl probudit. Kdyby to byl sen...