Filip se záhy od Denise dozvěděl, že desku mohou použít jako skluzavku. Byl jí uzpůsoben povrch, který vybrousili do hladké dokonalosti, co se ve světle kužele poblikávajícího osvětlení místnosti přirozeně mastně leskl. Možná byla deska pomazaná nějakým typem páchnoucího oleje, protože když si podřepl, aby se přesvědčil, že ho pouze neklamou smysly, ucítil nepříjemně štiplavý pach.

Denis nevypadal na to, že by ho to trápilo. Posadil se na okraj dlaždic a znovu zkusil Filipa přesvědčit o tom, že je to skutečně bezpečné. Nevzdal to ani poté, co mu malý chlapec podal devět důvodů, proč se nepouštět po něčem takovém po zadku - mezi nimiž dominovaly čtyři, které si vymyslel, aby si nezničil drahé kalhoty víc, než byly doteď.

„Tak pojď, svezu tě. Jako na saních, no tak," pobízel ho, přičemž si dlaní poklepával na úzká stehna.

Nenechal se dlouho přemlouvat. Strach, že by mohl podivína zlomit, kdyby na něj přenesl svou váhu, z něj opadl ve chvíli, kdy si uvědomil, že jinou možnost nemá. Nemohl si vybírat mezi více možnostmi a tahle se zdála být snad nejbezpečnější a nejméně nebezpečná, což byla po několik dalších sekund, kdy s vystrašeným pískotem sjížděli skluzavku dolů, úplně rozdílná slova.

Mrzák ho pevně držel. Jeho tenké paže připomínaly bezpečnostní pás na houpačce, již Filip doma měl, aby se těch zbývajících pět hodin nějak zabavil. Byla to pouze iluze o bezpečí, ale i ji využil k tomu, aby pískot utlumil na minimum. Ozývalo se mu pouze v hlavě a v uších, jež zalehávaly znovu a znovu pokaždé, když si je dlaněmi proklepl, aby se toho hučení zbavil.

Vystrašeně se klepal. Mohl si za poslední hodiny zvyknout, že ho překvapení a poznání ráda válcovala zároveň, ale čistě dětská tvrdohlavost a touha po dobrém spánku, který si dopřál před deseti hodinami - na což nebyl vůbec zvyklý -, ho nutily nepřemýšlet nad nepřízní osudu a dalších novinkách, jež ho jistě čekaly za nějakým podezřelým rohem.

Zpomalovali. Nejprve sotva znatelně, ale poté už to bylo výraznější, až se nakonec zastavili úplně tak prudce, že to oběma chlapci trhlo. Mladší z nich v ten moment přišel na nevýhodu takové jízdy a jeho společník ihned vzápětí, když bradou narazil o hlavu před sebou. Filip skuhral a mnul si zátylek, Denis klel za bolavé zuby.

Byly však dole. Podle pokrčených nohou poznal, že už před nimi nebyla žádná skluzavka. S úlevným oddechem stáhl ruku zpátky a vyskočil na nohy, naprosto nepomýšleje na to, že by mohl vyšlápnout louži. K jeho štěstí tam nic nebylo, podlaha se těšila dokonalé čistotě, která byla v kontrastu s ušpiněnými kachlicemi na toaletách.

„A kam pak?“ zajímal se. S údivem shledával docela zvláštním, že v sobě měl více zvědavosti než strachu.

„Počkej, musím...“ zamumlal Denis tlumeným basem a mlčel, dokud se neozvalo lupnutí. Když Filip leknutím nadskočil, pobaveně se zasmál a pokračoval: „Fajn. To by bylo. Doufám, že ti nevadí zvířátka, protože i těch tu máme dost.“

„N-no ne,“ vykoktal, stále se ještě probíraje z šoku.

Držel si dlaň na místě, kde zběsile bilo srdce, snažil se nikde nevyvrhnout útroby z těla ven. Najednou byl ten zápach nepříjemný a, jak poznal, nebyl to ten samý, který cítil z desky. Ne, tohle páchlo jako něco... mrtvého.

Denis k němu došel a dal mu ruku na rameno. Váha doteku byla minimální, proto odhadoval, že už se podepírat nepotřeboval. Cuknutímu ramenem se však neubránil, připisoval to kombinaci znechucení, zhrození a té sžíravé zvědavosti, s níž musel bojovat.

„V pohodě? Vím, že pro nováčky to nic příjemnýho není a naprosto budu chápat, pokud se rozbrečíš,“ snažil se ho Strašák uklidnit. „Já jsem brečel celej den.“

Ta trocha projevené empatie hřála v hrudníku. Filip se cítil o něco lépe, když věděl, že i někdo tak statečný, jako je ten mrzák s flétnou, uměl projevit slabost. A že když si tím prošel, prožíval nejspíš to samé co on. Tiše si proto slíbil, že aby Denise překonal, neuroní už ani slzičku.

„Nebudu brečet,“ špitl tiše a kývnutím hlavy svůj malý slib stvrdil.

Ne, nebudu. Marek by na mě nebyl pyšný.

„Tak se mi to líbí.“ Poplácal ho po rameni a vyšel napřed. Filip po něm chtěl chmátnout, aby mu ve tmě nezmizel, ale než stačil v prstech sevřít látku kabátu, oslepilo jej náhlé světlo. A hlas, jímž k němu Denis promlouval, se ozýval z mnohem větší dálky, než ve skutečnosti byl. „Neboj se toho, to jsou jen světla, to tě nezabije.“

Zavřel oči a promnul si je pěstmi. Stále se vyrovnával s červení, která na víčkách ulpěla, když tu světlo prořízlo, ale brzy už dokázal pootevřít pravé oko, aby obsáhl alespoň to minimum prostoru k následné analýze nového prostředí. A jakmile to spatřil, otevřel obě dokořán a zůstal zírat v úžasu.

Byla to chodba, na to ani vidět nepotřeboval, ale jeho zaujala ta kombinace čtyř barev – modré, žluté, červené a zelené –, kterou by mohl nazvat až dokonalou, jak dodávala prostoru úplně nový rozměr. Dechberoucí krása, již měl možnost vidět, ho nutila natáhnout ruku k nejbližší stěně, aby se přesvědčil o její skutečnosti.

Bylo to jako ve snu, jen mnohem skutečnější. Doma nic takového neměl, tam rozlišovali pouze teplá a studená světla, tohle pro něj bylo nové. A byla to také první novinka, která ho neděsila, ba naopak - líbilo se mu to.

„Tak pojď. Dostaneš prášek,“ prolomil ticho, narušované pouze chlapcovými těžkými nádechy a výdechy, Denis a natáhl k němu ruku. „Nemusíš se bát, nekoušu,“ dodal ihned nato s upřímným úsměvem.

Filip chtěl namítnout, že už dávno není malý kluk, aby se s někým držel za ruku, ale zastavil se dřív, než stačil vyslovit jedinou hlásku. Ještě stále neschopen rozumného slova beze studu ruku přijal a nechal ho, aby mu sevřel přes malinkou dlaň prsty.

Stíny na tváři jeho společníka ukázaly, že se i nadále usmíval. Jen sotva by dokázal skrýt potlačované nadšení, které cukalo koutky a pohrávalo si s leskem na barvu měnících duhovkách.

Vyšli spolu cestou lemovanou barevnými světélky. Filip se cítil jako o Vánocích, kdy podobnými řetázky s baňkami ověšovali stromek. Na zdech to sice vypadalo úplně jinak než v zelených větvích s jehličím, ale i tak to v sobě tu zimní atmosféru mělo. Stačilo jen najít dárky.

„To je... krásný,“ vydechl, jakmile prošli kolem pomalované zdi. I ona pod světly vypadala jako mistrovské dílo.

„Myslel jsem, že jsi zvyklý na hezké věci,“ namítl Denis téměř i bez popichování.

„Jen ve snech,“ přiznal.

„Já jsem sen nikdy neměl. I to málo, kdy mi povolí si vzít prášek, zahrnuje jenom tmu. Žádný sny, to my neznáme. Ale četl jsem o nich.“

„V knize?“ střelil od boku.

„No... dalo by se tomu tak říkat. Ten týpek, komu patřil, býval doktor. Na první přečtení to nedává smysl, ale pak... Otevře ti oči,“ odvětil a miknul rameny. „Pokud ho pochopíš.“

„A... můžu se s ním setkat?“

„Je dávno mrtvý. Zemřel už v prvních dvou týdnech, kdy se rozšířila ta zatracená insomnie. Ale vytvořil svoje poslední dílo fakt znamenitě. Je to teda jenom deník, ale když se potřebuješ inspirovat, citát si tam najdeš. Jako třeba... Vítězivši nad smrtí, bojoval s marností a získal jen táhlý šrám.“

Filip na to už neodpověděl. Jeho mysl byla příliš zaměstnána krásami okolí, které mohl obdivovat jak pro jejich rozmanitost, tak pro plynulé přechody barev. Společníka už neposlouchal, nechápal, o čem mluvil. A lámat hlavu si s tím nechtěl.

Stačilo mu, že tady nebyl sám. Když se na mrzáka nedíval, mohl si představovat, že je to Marek. Poté se tahle neplánovaná cesta ke spodině stávala prostou rodinnou procházkou, při níž měl tu možnost poznávat taje a nebezpečí venkovního světa. Denisova světa.

Iluze mu nikdy nevydržela dlouho. Cítil, že je něco špatně, pokaždé, když stisk prstů o něco zeslábl. Možná už na něj přicházela únava. Netušil, kolik dní nespal, ale opravdu vypadal příšerně. Nedivil by se, kdyby se tady a teď položil na zem a usnul.

A možná i to byl důvod, proč se ho chtěl držet. Netrvalo to ani dlouho a brzy už musel táhnout dvojnásobnou váhu, když se loktem opřel o jeho rameno. Filip nic nenamítal, tenhle kluk ho sice dostal do problémů, ale zase ho z toho vysekal. A pokud se nechtěl ztratit, potřeboval ho.

Došli na křižovatku. Světla vedla na obě strany, proto neměl tušení, kterou z těch větví by měl následovat. Nastala ta situace, kdy musel počkat na další instrukce.

„Levá,“ řekl Denis ihned. Jako by mu četl myšlenky.

Podle jeho oblíbené pomůcky imaginární lžičky poznal, která z nich byla levá strana. Jakmile se ujistil, pro sebe kývl hlavou, že litovat smí později, přidržel mrzáka za kabát u sebe, kdyby náhodou ho napadlo spadnout ke stěně. Pak vyšel cestou, pro niž se rozhodl.

Dál už toho tolik k vidění nebylo. Všechno krásné, co mohl obdivovat, zůstalo daleko za ním. Zdi byly mdlé, omítka se loupala. Čím dál se dostávali, tím méně i svítila světla. Až nakonec řetěz skončil a oni museli opět vkročit do tmy.

Nic příjemného to nebylo. Pod podrážkami sotva týden starých bot lupaly kusy opadané omítky. Alespoň doufal, že to byla jen omítka, protože se vrátil mrtvolný pach, který se rozhodl, že by nebylo ke škodě potrápit nezkušený nos.

Kdyby mohl, dál by ani nepokračoval. Ale Denis nic neříkal a těžké nádechy napovídaly, že ani nespal, tudíž předpokládal, že jdou správně. Přál si, aby to tak bylo.

K žádným změnám dlouho nedocházelo. Lupání se stalo pravidelným, přidalo se k tomu i čachtání vody, jak vyšlapával každou louži v okolí. A když už si myslel, že to ani nemůže být horší, nosem narazil do něčeho chladného a pevného.

„Jsme tady,“ prolomil to dlouhé ticho Denis a poklepal na stěnu.

Ne stěnu, pomyslel si. Jsou to dveře.

Sundal ze sebe jeho loket a ustoupil o krok dozadu. Představa, že by po něm mohl vyskočit hlídací pes, který by ho rozcupoval na kousky, se mu vůbec nelíbila. Ale nemohl se jí ubránit, v té tmě bez jakéhokoli záchytného bodu jeho strach sílil.

Chvíli se nic nedělo. Dveře zůstávaly nečinné. Teprve až poklepal ještě jednou – trošku jinak, s delšími pauzami mezi jednotlivými údery – dočkali se odezvy v podobě uši trhajícího skřípavého zvuku.

Filip se za mladíka schoval. Mohl očekávat téměř cokoli, i jeho fantasie běžela naplno. Připravil se k spontánnímu útěku, doprovázené vyděšeným pištěním a mácháním pažemi. Když jej však z části zalil pruh teplého světla, nedokázal se ani pohnout.

Ve dveřích stála žena, podle vrásek jí věkem mohlo být kolem padesáti. Tváře měla podobně propadlé jako Denis, dokonce se shodovali i v nachové barvě rtů. Co na ní však bylo jiného, byly její krátce zastřižené zlaté vlasy bez jediné známky šediny.

„Dneska ti to obvzlášť trvalo, Strašáku,“ vyslovila tak zpěvným hlasem, až by se Filip divil, kdyby nebyla jednou z těch múz, na které se s rodiči chodívali koukat do divadla. „Zase tě zavřeli na Škodu, viď? Už jsme chystali pohřeb.“

„Lenko,“ pozdravil ji Denis a sklopil pohled na malého chlapce vedle sebe. „Měl jsem pro to dobrej důvod.“

Cítil se podivně křehký a průhledný, když se do něj zabodly oříškové oči. Sledoval, jak se koutky na bledé tváři povytahovaly milimetr po milimetru, až nakonec rty pokroutily do úsměvu, jehož význam mu zůstal skryt. Tak dobrý na odhadování emocí cizích lidí opravdu nebyl.

Žena, kterou oslovil jako Lenku, se spustila do podřepu. Levou ruku si opřela o koleno, tu pravou natáhla před sebe.

„Kdopak jsi, klučino, co?“ řekla s mateřským huhláním na první slabiku.

Chtěl odpovědět, ale na jejím úsměvu bylo něco zvláštního. Jakási nucená sympatie. Bylo vidět, že v sobě nesla mateřský cit – což ho přivádělo k otázce, jestli by nebyla Denisova matka –, ale kdykoli pohledem zabloudila k němu, ta radost v očích z nalezení se rychle přeměnila na potlačované pohrdání.

„Filip. Kryštof s Adamem na něj mají zálusk, slíbil jsem mu úkryt, dokud se situace neuklidní,“ řekl za něj jeho společník a opřel se o jeho rameno.

„Uvědomuješ si, že je to snob, že?“

Ta znatelná jedovatost přinutila chlapce se otřást. Už chápal, odkud se to pohrdání vzalo.

„A přesně proto se všichni zbrojí až po zuby a čekají, kdy přešlápnu, aby je přepadli a okradli.“ Přistoupil k ní blíže a ukázal za sebe. „Tohle je možnost, jak jim ukázat, že i my trpíme. Takže pokud chtějí obětního beránka, musí vědět, že ani tentokrát se toho chopit nehodlám.“

„Pochybuju, že ti tohle Robert schválí,“ namítla, ale bylo na ní vidět, že kdyby došlo na argumentování, brzy by se vzdala.

Tolik k pověře o blbosti blondýn.

„Nemusí mi schvalovat nic. Bude moje rozhodnutí respektovat, protože jsem jeho nejlepší řečník. Chce dmýchat, ale zároveň držet oheň v krbu. A ví, že tohle umím jen já.“ Vybídl Filipa, aby ho vzal za ruku. Jakmile tak učinil, táhl ho dovnitř, ale neodpustil si další poznámku. „Jsem pastýř, ne ovce, Lenko. Buď ráda, že máš dost vlny na rozdávání.“

„Jednou se ti stádo rozuteče, Denisi. A jako pastýř budeš i platit.“