Denis Filipa vedl tmou s takovou přesností, až chlapec nabýval dojmu, že má čočky pro noční vidění. Kdykoli se objevili poblíž nějaké překážky, Strašák – stále mu to nešlo přes rty, ono k němu skutečné jméno pasovalo více – ji odtušil ještě pár kroků předtím, než ji obloukem obešli.

Ten podivný mrzák nepřestával Filipa udivovat. Na věk až příliš hluboký hlas, jehož sílou a podmanivostí si ho získal už dnes na náměstí, nebylo to jediné, co se na seznamu vyjímalo. Pozoruhodná vytrvalost v boji s nepřízní osudu se pyšnila hned druhým místem, na tom třetím byla jeho obětavost a mazanost.

Kdyby ho mohl ke komukoli přirovnat, řekl by, že je docela podobný jeho bratrovi. Nechtěl by být svědkem toho, kdyby se tito dva dostali do vzájemného sporu. Souboj silných charakterů nikdy nekončil dobře.

Po delší procházce tmou, kdy se snažil zahánět další tiché přemýšlení o Denisovi a Markovi, se prostředí tmy narušilo slabým světlem, které osvěcovalo budovu informací starého autobusového nádraží. Celý komplex už několik let nefungoval – vlastně od té doby, co vyhrála volby strana Člověk v životním prostředí, která získala většinu hlasů spodiny, byly zakázána i auta na paliva a autobusy –, proto se nedivil tomu, že na žádném ostrůvku nebyla ani noha.

Netušil, jak to tady obyčejně vypadalo za dne, ale za tmy to bylo děsivé. To málo světla, které trhalo temnotu kolem, nestačilo na pokrytí většiny bývalého nádraží, ale na místech, kam dosáhlo, vytvářelo táhlé stíny. Viděl trčící střípky rozbitých oken, hýbající se těla v budově – zjevně oslavující spodina. Nebylo mu tady zrovna příjemně.

Jeho jistotou, že se pravděpodobnost, že ho někde přepadnou a zabijí pro pár mincí, které u sebe měl, byla paže kolem krku, jíž se ho Denis přidržoval. Kdyby došlo na boj, nezdráhal by se tady mrzáka nechat a utéct někam daleko. Možná to znělo sobecky, ale on měl svůj život opravdu rád a jistě by i Strašákovi prokázal laskavost, kdyby dopustil, aby ho zabili. Opravdu vypadal hrozně.

Zvedl ke svému společníkovi pohled. Jak si ty stíny pohrávaly s rozdíly tmy a světla venku, podobně vykreslovaly i ostré rysy širokého obličeje. Mohutná čelist s masitými rty by mohla klidně patřit opernímu pěvci, ale osud rozhodl, že jím obdaří řečníka. Křivý nos, propadlé tváře a zapadlé oči už do seznamu předpokladů nepatřily, dokreslovaly však zbytek osobnosti, který by mohla definovat pouze nedokonalost.

Denis se na něj za celou cestu ani nepodíval. Svým zrakem – s nočním viděním, musel znovu dodat – analyzoval prostředí kolem. Mračil se na staré nádraží, pohledem zavadil i o starou bytovku, z níž měly být už padesát let pouze základy. Občas pomalu zamrkal, olízl si rty, nebo se podrbal na špičce nosu.

Filip měl na jazyku spoustu otázek, jimiž by mrzáka zahrnul klidně ihned. Chtěl se zajímat o to, co s ním udělá, až se přijde na to, že ho skrývá u sebe, jestli mu dá najíst a napít, zdali je svět skutečně kulatý a Slunce větší než Měsíc. Denis vypadal vzdělaně, ačkoli se tak navenek nemusel projevovat – mluvil podobně jako Marek a to Filipovi jako důkaz stačilo. Ale přestože ho otázky trápily, nevyslovil ani hlásku.

Ani jeho společník nevypadal na to, že by chtěl ticho narušit. Očima pátral v koutcích po hrozbách, uši natahoval k zachycení sebeslabšího zvuku, který by signalizoval nebezpečí. Byl soustředěný natolik, že si nevšiml, že omylem několikrát narazil bradou o Filipovo temeno.

Autobusové nádraží míjeli. Jakmile zmizel z dohledu i reklamní poutač „K čemu chrup, když můžeš mít zub“ na umělé vložení kořene do dásně, s úlevným oddechem, že se nemusí toho pohasínajícího bezzubého úsměvu bát, chytil se kabátu mladíka vedle sebe a tiskl ho, jako by to byl plyšák.

Spodní svět byl mnohem děsivější, než si myslel. Když mu zmizel dohledu nechutný poutač, objevilo se v zorném poli něco jiného – totiž nemalá budova se dvěma patry, která by v okolí vypadala nenápadně, nebýt velkého žluto-modrého nápisu Alert u vchodu. Budova samotná by tak strašidelná nebyla, jej však děsilo to, že k ní mířili.

„To půjdeme tam?“ vypískl Filip ustrašeným vysokým hláskem a zatahal společníka za kabát.

„Svatá Matko Boží, ty jsi opravdu strašpytel,“ poznamenal starší z nich, vyfukuje při výdechu mléčný obláček teplého vzduchu. „Kdysi to býval supermarket. Co přesně se tam dělalo, to už nikdo netuší. Teď je to prostě Stanice.“

„Co je to supermarket?“

„Něco, co je super, ale zároveň to patřilo Markétě. Říká se, že to ona byla první, kdo rozdával zbraně i dětem, než se Bděl rozšířil. Ale je to jenom povídačka pro děti, takže bych na to moc nevsázel,“ odvětil Denis a ukázal prstem na budovu před nimi. „Alert znamená upozornění nebo upozornit. Proto jsme si za Stanici vybrali právě tohle místo.“

„No a –“

„Pokud máš v plánu vyzvídat, co je to Stanice, sklapni. Už jsme skoro na místě, tak bych ocenil, kdyby o nás nevěděli hned,“ přerušil ho a stáhl ruku zpátky.

Vliv silného hlasu skutečně přinutil chlapce mlčet. Stáhl rty do pevné linky a obočí posunul níže k očím ve víře, že by jeho uraženost mohla mrzáka oblomit. Nezdálo se však, že by na to bral zřetel. Dále se pohledem vpíjel do svítících písmen, která se každým jejich váhavým krokem zvětšovala.

Jakmile byli dostatečně blízko, začínal rozlišovat jednotlivé prvky na stavbě. Nevzhledná úprava spoje mezi patry dokazovala, že se přistavělo teprve nedávno – a očividně i ve spěchu. Navíc bylo druhé patro v mnohem lepším stavu, jeho nažloutlá fasáda nepřipomínala vyvrhnuté jídlo z žaludku – nebo, jak by Marek řekl, „poblitou stěnu z návštěvy tetičky Viktorie“.

S nevyslovenou otázkou zatahal společníka za kabát a volnou rukou ukázal ke dveřím. Ani neočekával zápornou odpověď, protože se Denisovy rty zkroutily do úšklebku, který mu přidal dalších několik let co do věkového vzhledu, a přikývl na souhlas.

Za tento večer se naučil nenávidět mohutné dřevěné dveře, nyní se k nim přidaly i se zakaleným sklem. Nikdy by si nemyslel, že pro něj budou zavřené dveře symbolem vězení a vlastní tísně. Ale posledních pár hodin ho bombarovalo jedno překvapení za druhým, tudíž ho hodil na hromádku, kterou snad bude moct probrat později.

Byl vlastně rád, když vcházel do budovy. Tím zmizel jeho strach z toho, že by ho někdo mohl přepadnout, nebo se většina podezřelých obyvatel Přerova vyloučila a zůstal pouze jediný pochybný občan. U něj se však nemusel bát toho, že by ho zbil do němoty. To byl také jediný důvod, proč byl rád za to, že je mrzák.

„Alert kdysi bylo skladištěm zbraní. Tam dál,“ řekl Denis a ukázal na další posuvné dveře, „tam se skladovaly. Teď tam nenajdeš ani jedinou, všechno se to vybralo, když bylo další náhlé verbování na nepokoje v Izraeli.“

„A tam jdeme?“ zajímal se. „Myslel jsem, že mě vezmeš k sobě.“

„Každá budova může být domov. A když ne, tak není dostatečně velká,“ odvětil, poskakuje dál doprava, kde byly staré procházecí bloky.

„To je...“

„Moudrost ulice. Tím se netrap, hlavní je, že jsme se sem dostali. A dokonce ještě před večeří, tak na nás něco málo zbude.“

Večeře. Jídlo. Pití. Záchod. Uvítal by cokoli z toho. V tom všem stresu na to úplně zapomněl, ale jeho slova ho vrátila zpět do reality. Naposledy jedl před několika hodinami, to byl oběd. Kdyby věděl, kolik je teď, nezdráhal by se to určit přesně.

Jakmile překonali závoru – což nebylo tak těžké, protože stačilo stisknout desetikorunu na boku a samo se to pohnulo –, tlak z tíhy na ramenou zeslabil, až nakonec zmizel úplně, když se ho Denis pustil. Než se stačil zeptat, proč to udělal, ozvalo se kvílivé zavrzání.

Mladík byl ve stejně výšce jako on. Utrženou nohavici, jež doteď pouze volně visela přes pahýl, si uvázal do uzlu. O pečlivosti se v tu chvíli rozhodně mluvit nedalo, ale nespokojenost ničím neukázal.

„Musíme ještě kousek dál. Vzadu jsou kabinky, však víš, od toalet. Tam jdeme,“ informoval ho Denis a opět se zvedl na nohy. Tentokrát se však Filipa nedržel, poskakoval s dlaní na zdi dál.

Filipovi se moc nelíbilo, že by měl někoho doprovázet na toalety. Pokud ho dotáhl sem jen kvůli tomu, odmítal záchod použít.

Truc je truc i přes počůrané katě.

Jakmile však Denis zmizel v dalších dveřích, zmocnil se ho takový strach, že dokonce i běžel, aby mohl vidět alespoň záda. Nohy vidět nemusel, toho si užil dost už v té místnosti, kde s ním musel nedobrovolně trávit čas.

„Počkej!“ zavolal na něj, když téměř rozrazil dveře od dámských toalet.

To, co viděl, ho přinutilo ztuhnout na místě. Fakt, že se nikdy neodvážil vejít „na holky“, nebylo to nejhorší, co ho v tu chvíli trápilo. Opět jej zaujal bledý brunet, sklánějící se nad umyvadlem.

Denis nechával puštěnou vodu. Proud beze změny dopadal na keramickou vaničku, která na sobě měla tolik prasklin, že se divil, že jimi nic neproteklo. Občas prsty vodu zčeřil, aby si omyl horní ret, ale jinak zůstávala čistá až do té chvíle, dokud se nesmíchala s krví.

Opět musel potlačit touhu se vyptávat. Ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by krvácel z nosu. Stěží zvládal sledovat svá odřená kolena, Denisův pahýl, nebo ulomený nehet dědečka Pepy. Ale čerstvá rána byla něco jiného.

V místnosti se rozhostilo ticho. Kdysi hlučná místnost, kde se scházely ženy z celého města, nyní patřila pouze vystrašenému dítěti a mrzákovi.

Po chvíli, kdy si Denis přestal tisknout kořen nosu, se na společníka otočil. Jeho tvář měla stále svůj popelavý nádech, ale Filipovi se zdálo, že byl... bledší. Jako by i poslední zbytky červeně, kterou ty tváře měly, krev s vodou odvedly do staré kanalizace.

„Fajn, už by to mělo být otevřený,“ oznámil, jako by se nechumelilo, a skryl zápěstí pod rukavici.

Těsně předtím, než látka ukryla ruku, nápadně podobnou nějaké mrtvoly, si všiml toho, že na ní zůstala tenká rudá čára. Rána byla čerstvá, musel si ji udělat sotva před chvílí. Ale proč by to dělal?

„Škrábl ses?“ zajímal se Filip.

„Ne. To tě nemusí zajímat. Teď mě budeš na slovo poslouchat, jinak se tam nedostaneme,“ odvětil jeho starší společník a jediným skokem se dostal k první kabince. „Otevři ty dvířka.“

„Ale tam chodí jen holky...“

„Nemám problém z tebe holku udělat, pokud nás znovu chytí. Prostě otevři a pomoz mi dovnitř,“ přikázal svým nezvykle hrubým hlasem, jenž u rozkazu zněl jako propitý chraplák.

Filip naprázdno polkl a přikývl. Moc dobře si uvědomoval, že kdyby se mu postavil na odpor a utekl, jeho svoboda by neměla dlouhého trvání. Obviněný snob musel dostat kapky. A spodina by toho náležitě využila.

Postavil se vedle něj, aby se mohl mrzák opřít. Podle dalších instrukcí skutečně dvířka otevřel a společně vešli dovnitř. Dohromady nebyli moc širocí, proto jim nedělalo problém proskočit zároveň.

„Záchod,“ konstatoval chlapec. Nic víc, než obyčejný záchod. Ten plán se mu pozdával čím dál méně.

„Znáš Harryho Pottera?“

„No... ne. Nemám moc kamarádů,“ přiznal.

„Ne, není skutečný. Ačkoli to jejich nový náboženství tvrdí něco jinýho. Je to něco, čemu se říkaly knihy. Tam se lidi splachovali do záchodu.“

„V knihách?“

„V některých. Fajn, to se moc nepovedlo. Prostě jdi a poklepej na prkýnko.“

Chtěl něco namítnout, ale včas se zarazil. Poznal, že v tomto světě výmluvy nefungují – a rozhodně ne tehdy, když se sotva dostali na svobodu a čeká je cesta skrze záchod. Upřímně doufal, že Strašák jen žertoval.

Vymanil se ze sevření tenké paže a popošel k záchodu. Nic tak nechutného v životě ještě nedělal, a to skutečně musel čistit zeď po tetičce Viktorii. Tohle bylo však tak špinavé, až se sám divil, že objevil ostrůvky čistějších míst.

Denis na něj ani nemusel moc naléhat. S vírou, že si tak polepší, Filip kloubem prstu čtyřikrát poklepal na starou keramiku. Možná už chápal, proč tady nikdo tak dlouho nebyl. Ani on by na tomhle sedět nechtěl.

Jakmile stáhl ruku zpátky k sobě, aby si kloubl očistil o kabát, ozvalo se zadunění. Trhnutím se otočil na Denise, ale ten jen přikývl, že takhle to mělo být. S dalším prázdným polknutím zacouval k němu, chtě se skrýt za ním, kdyby z mísy vylezla nějaká příšera.

Ani nestačil dojít na stejnou úroveň, když vtom se čtyři kachlice, jež tvořily dokonalý –a taky pěkně špinavý – čtverec pod záchodem, začínaly propadat do země. Pád byl plynulý a dokud nezmizel i poslední kousek keramiky, Filip by si sotva všiml, že se něco děje. Zbystřené smysly však vnímaly úplně všechno.

„O tomhle nikomu nesmíš říct,“ upozornil ho Denis, který se již skláněl nad nově vzniklou dírou. „Zabili by nás, kdyby věděli, kde se zdržujeme.“

Neodpověděl. Pomalými krůčky došel až k hranici a podíval se dírou dolů. Vedla tam cesta – pokud se tak přiložené desce dalo říkat –, která spojovala horní patro se spodnějším. Nemusel se ani ptát, aby věděl, že přesně tam mají jít.

„Není to tak hrozný, jak to vypadá, věř mi. Prostě pojď za mnou, najíst ti dám za chvilku.“

„Ztratil jsem chuť k jídlu,“ zamumlal si Filip pod nosem, ale skutečně mladíka následoval.

Však co jiného mu zbývalo?