Cesta netrvala ve skutečnosti tak dlouho, jak se domníval. V jeho malé bublině, kde se týral myšlenkami na budoucích několik hodin, čas běžel třikrát pomaleji než obyčejně. Možná proto se ručička na Kryštofových hodinkách téměř nehýbala, ani když ji silou vůle pobízel a popoháněl.

Zoufalostí se zajíkal, kdykoli získal dostatek odvahy, aby vůbec promluvil. Ale jakmile měl vyrazit vzduch skrze hlasivky, vyšlo z něj jen přidušené zavrčení, jímž si získal pozornost dalšího cestujícího. Ne, že by ho to nějak těšilo, spíš by byl rád za opak.

Jediným pozitivem bylo, že Kryštof už nepromluvil. Skutečně pokusy o konverzaci vzdal, když se chlapec přitiskl ke dveřím dodávky a objal si kolena útlými pažemi. Možná ho znechutil pohled na snoba, který si utíral sopel do drahého semiše svých kalhot. Ale nepoznamenal nic.

Dodávka sebou párkrát zaškubala, když zatáčeli do další ulice. Filip vlastně nikdy neviděl starší modely, které zdejší policie používala. Nepotřeboval se s nimi nikdy setkat, jeho šest hodin bdění mu stačilo na jídlo, chvíli učení a výběr snů pro další noc.

Zavřel oči ve víře, že pokud bude opravdu hodně doufat, že je to jen nekvalitní Spáč s noční můrou, probudí se. Ale ač se snažil sebevíc, oční víčka poskytovala pouze načervenalou tmu. A ani přitlačení víček k sobě, mračení se, stahování obočí nepomáhalo.

Než je stačil otevřít, vůz sebou naposledy trhl a svalil chlapce na stranu. Ten, jelikož byl v šoku z náhlého pohybu zvenčí, si držel kolena, proto nestihl vymanit ruku, aby si ubránil hlavu před nárazem na studenou lavici.

Čelistí mu vystřelila pronikavá bolest skrze spánkové kosti až do čela, kde ho trápila a nutila syčet, aby si alespoň trochu ulevil. Hádal však, že to nebylo nic vážného, protože když se pokusil otevřít ústa, mlaskání mu šlo bravurně. Sice cítil mravenčení a sem tam i štípání, nebylo to ovšem nic, co by se nedalo vydržet.

Dveře dodávky se otevřely a vpustily dovnitř chladný venkovní vzduch. Zimní vítr, jenž vanul od východu, Filipa polechtal na odřeném koleni, které bylo odhaleno dírou v kalhotech. Sedřená kůže visela přes tmavou látku, krev se odmítala ukázat. A i kdyby vytékala, vsadil by se, že by zmrzla.

„Tak ven!“ zavolal na ně hrubý hlas.

Filip se zvedl do sedu a prohmatal si bradu, než se otočil na ozbrojence, který zrovna přebíral feťáka Kryštofa a pomáhal mu ven z vozu. Jakmile si však prohlédl na pohled podivnou stavbu těla, zmateně se zamračil.

Vždy si představoval policistu jako silného muže, kterému by se nedokázalo postavit ani deset občanů. Měl mít černou helmu, jež zakrývala plešku na hlavě a knírek, pečlivě upravovaný a sčesávaný, aby zkrátka vypadal i bez helmy kultivovaně a ne jako holobrádek. Hledal na něm horu svalů, široká zápěstí a boty velikosti čtyřicet sedm.

Ale tento neměl nic, co ze snů znal. Vedle Kryštofa vypadal jako párátko, které by se mohlo pod větším náporem nalomit. Tenká zápěstí měla kolem sebe obmotaná náramky s vysílačkou a hodinky, rukavice nedokázaly bravurně ukrýt tenké dlouhé prsty. Byly mu malé, to poznal podle proužku odhalené kůže.

Vlastně proporcemi připomínal spíše ženu, ale hlas poukazoval na opačné pohlaví. Moc dobře jemně vykrajované křivky dívčího těla neznal – za svůj život viděl pouze jednou maminku v šatech a sestřenici Annu v plavkách, když bylo tehdy vedro a oni šli do bazéna –, ale odhadoval, že žena by neměla na prsou nášivku se jménem Adam Holý.

„Mladej, vylez z toho vozu, nebo ti pomůžu,“ pohrozil mu strážník Adam a kývl směrem ven. Filip litoval toho, že mu neviděl do tváře. Mohl by toho vyčíst více.

„To by bylo vlastně milé,“ odvětil chlapec naučeně a automaticky natáhl ruku v očekávání, že ho ozbrojenec vyvede ven.

Jakmile se mu kolem zápěstí obmotaly dlouhé prsty, vyjekl. Pevný stisk mu ruku drtil, div po tom nezůstala památka v podobě barevné modřiny. Ani se nenadál a švih ho dostal do stoje, kde však dlouho nezůstal. Nedokázal ustát tu sílu na zdřevěnělých nohou, proto se převrátil a padl rukama napřed do štěrku.

Tolik bolesti v životě necítil. Nebyl naučený, že když spadne, neprobudí se. S osmnácti hodinami spánku se pád konal vždy až na konci, aby to působilo do poslední minuty. Ale tohle sen nebyl. To už poznal. A vůbec se mu to nelíbilo.

Dole v kamení si přitáhl kolena k tělu, aby si je objal a zbavil je tak alespoň trochy toho břímě neskutečné bolesti, jakou musely snášet. Avšak i ruce, jejichž dlaně na sobě měly otlačeniny z drobných kamínků a malé ranky z ostrých předmětů, o sobě dávaly vědět. Nebylo tudíž překvapením, že za neustálého syčení nohy pustil a dlaně otočil vzhůru směrem ke tmavnoucí obloze.

Cítil se ponížený. Sražený na úplné dno. Jeho devět let na výsluní rodiny a nejvyšším žebříčku společnosti mu vynesly ego do oblak. Nejspíš se podobalo pořádně nafouknutému balónku, protože bylo až moc jednoduché ho sestřelit a poslat na zem. Ale stále měl svou hrdost. A té se tak snadno vzdát nehodlal.

„Tak vstávej. Nebo ti mám pomoct znovu?“ pokračoval Adam a už se napřahoval, že do tělíčka pod sebou kopne, když vtom ho zastavil Kryštof.

„Vydrž, Adame. Je to snob, ten od shora. Může nám vydělat hezký chechtáky na Spáče, však víš,“ lákal ho tlouštík vábivým, skoro až podmanivým hlasem.

Filip si dokázal představit, jak špička nabělalého jazyka kmitá z koutku do koutku a přejíždí po rtech, aby je zvlhčila. Neubránil se ani detailu prosvítajících žlutých zubů a pokřiveného úsměvu, který mu věnoval hned při seznámení.

Věděl, že to udělá, proto překvapen nebyl. Feťákům nikdy nevěřil a neměl ani důvod začít, tak proč by se měl trápit tím, že za něj budou požadovat výkupné? Pokud mu nebudou sekat prsty, bude i rád, že se zase brzy se svou rodinou shledá.

„Kliď se, Kryštofe,“ zasyčel na chtivého mužíka strážník a jednoduchým gestem dvou prstů poručil svému kolegovi, aby ho odtáhl.

Filip si až nyní všiml, že si oba tykali. Nevypadalo to, že by mezi sebou měli vřelý vztah, ale přesto je neslyšel se oslovovat příjemními, která jistě znali. Možná si navzájem tykala celá spodina a jen oni – slušní občané – dodržovali stará pravidla vykání.

„Bysme se podělili!“ volal ještě Kryštof, kterého už strážník odváděl k budově. „Adame! Nemůžeš si ho nechat jen pro sebe!“

Křičel i něco dalšího, ale co, to už Filip neslyšel. Ten hrubý hlas zmizel v zajetí budovy neorenesančního stylu, kdysi možná zámku. Jakmile se za nimi zavřely mohutné dřevěné dveře, krajina najednou utichla.

„Když budeš poslouchat, nic se ti nestane,“ ujistil ho strážník po chvíli mlčení. Možná o Kryštofově nabídce skutečně přemýšlel. „Ale zkus mi utýct a nebudu se zdráhat vystřelit. Je ti to jasný?“

Chlapec přikývl – víckrát, než bylo nutné. Jen hlupák by to nepochopil. Sice nikdy v životě neviděl nikoho střílet – alespoň ne ve skutečnosti, pár snů s tuctovými tajnými agenty a jejich vybuchujícími auty měl –, ale předpokládal, že taková rána do hlavy by nemusela být nic příjemného.

Strážník vypadal s odpovědí spokojeně. Sehnul se k zemi a popadl Filipa za paži, která mu posloužila k vytáhnutí hromádky neštěstí na nohy. Musel ho ještě chvíli držet, jelikož viděl, jak sebou kýve na strany a sotva se drží, ale jakmile si byl jistý, že vězeň získal rovnováhu, obmotal mu kolem zápěstí červenou stužku a utáhl ji uzlem.

Nikdo z nich nemluvil. Adam – už automaticky také přešel k tykání, k těmto lidem nechoval ani špetku respektu – soustředěním ani nedutal. Při uvazování jednoduchého uzlu se mu zamotala do stužky rukavice, proto si je musel sundat. Ve vzteku je dokonce odhodil někam za sebe.

Filip se přesvědčil, že měl pravdu. Tento muž – možná sotva dvacetiletý, když se na ruce bez mozolů se světlou kůží a upravenými nehty podíval – měl skutečně dlouhé a obdivuhodně tenké prsty. Ač byly zkřehlé zimou a dělalo jim problém zamotat jeden hloupý uzel, ponechávaly si světlou barvu zdraví a mládí. Tak jako ty jeho.

Ani si nestačil uvědomit, jaká je mu ve skutečnosti zima. Narozdíl od Adamových prstů byly ty jeho rudé, promrzlé. Prsteníček dokonce napuchl natolik, že cítil tlak stříbrného prstenu, jejž nosil už od té doby, co mu ho Marek koupil. Bylo to skoro stejně nepříjemné jako štípání odřených dlaní.

„Tak. Vidíš,“ zamumlal si strážník pod nosem a natáhl se za sebe pro rukavice. Než Filip vůbec stačil pomyslet na útěk, helma byla hledím opět k němu. „Je ti zima, prcku?“

Neodpověděl. Nehodlal se nechat porazit znovu. Zatvrzele si odfrkl a povýšeně zvedl bradu co nejvýše, jak ho to doma učili. To aby se nemusel spodině dívat do tváře.

To ovšem strážníka neodradilo. Jednou rukou přidržel obě dlaně a prohlédl si je. Když se k nim přiblížil, druhou rukou si jediným stiskem tlačítka stáhl helmu dozadu a zkroutil rty do šklebu.

Filipova teorie o tom, jak by měl vypadat strážník, se v ten moment celá rozbořila. Místo pleše měl Adam na hlavě „helmivý rozcuch“ – oblíbený účes pro ty, kdo nemají čas sami na sebe. Narezlá blond trčela do všech stran, nedokázal ji zkrotit ani padající sníh, jenž by je měl slepit k lebce.

Věkově – když se to snažil odhadnout podle vrásek – mu tipoval skutečně maximálně dvacet pět. Ale tím, že jako strážník musel být neustále ve stresu a strachu, se mu na čele vytvořila trvalá vráska, která mu pár let přidávala. Mohlo mu být klidně i dvacet.

„Zkus na mě civět se zavřenou hubou. Prokážeš službu jak mně, tak i sobě,“ zamručel u drobných dlaní. Když promluvil, Filip na chvíli ucítil teplý dech.

Nepřítomně pokýval hlavou na souhlas. Zaujatý tím, jak tak mladý kluk mohl skončit na takovém místě, sotva vnímal, že k němu promluvil. Jeho jediným zájmem byl neoprávněně vyřčený verdikt ve formě trestu probdění celé noci. Už jen jako slova v hlavě to znělo děsivě.

Adam nespouštěl z rukou oči, proto nedokázal odhadnout jejich barvu. Ve světle pouliční lampy by jistě vypadaly i jinak – i kdyby byly modré, on je mohl vidět v zelené barvě.

Poté ucítil příjemné teplo. Když sklopil pohled na hlavu, která se skláněla nad jeho dlaněmi, všiml si, že za ní ční černá. Prsty hýbat nemohl, ale cítil látku – nějakou příjemně teplou, která nutila rty vypouštět spokojené mručení.

„No vidíš,“ řekl strážník, popadl stužku a narovnal se. „Můžeš si je nechat. Ale nikomu to nesmíš říct, kapiš?“

„K-kápiš,“ utrousil si pod nosem a děkovně se pousmál.

Ačkoli i tohoto feťáka rád neměl, přece jen mu poděkovat musel. Byla to slušnost. Nižší vrstva jim sice měla sloužit, ale ne doslova otročit. Mlčel však. Měl strach. A přes něj se dostat nedokázal.

Adam ho vedl k budově, kde předtím zmizel Kryštof. Nevelká plocha před neorenesanční stavbou byla lemována tůjemi a zasněženými keři. Nebylo to nic obdivuhodného, nic, co by ho donutilo si říct, že je to nádhera osobně, ale nějaké kouzlo to mělo.

Světle žlutá omítka připomínala dopolední slunce, vložená velká okna poté skvrny na něm. V pár oknech se dokonce i svítilo, ale mříže pouštěly ven jen to málo světla, co mohly.

Než se nadál, Adam otevřel dveře a vehnal ho dovnitř. Objevil se v předmístnosti, která byla velká sotva jako výtah. Nalevo od něj byla tabule s několika knoflíky, napravo dlouhé zrcadlo. Jeho význam nechápal, opravdu neměl náladu se na sebe dívat.

Jakmile strážník přiložil čip, zařízení zapípalo. Neváhal dlouho a natáhl paži před sebe, jíž poté zatlačil a otevřel poslední skleněné dveře, které je dělily od chladného prostředí vestibulu. Ani dřevěné lavičky nepřidávaly na iluzi tepla.

Filip ani neměl čas si vše pozorně prohlédnout. Sotva stačil zaregistrovat, že vzadu bylo velké schodiště, které vedlo pouze k velkým oknům – taktéž zamřížovaným, aby někoho nenapadlo je rozbít a utéct. Po stranách si všiml jen skleněných vitrín se soškou nějakého muže a starého listu papíru.

„Co to je?“ zajímal se. Zvědavost konečně překonala strach.

„Listina, kterou napsali, když tohle vězení stavěli,“ odpověděl Adam téměř okamžitě a zastavil se u dalších dveří. „Kdysi to bylo gymnázium. Ale když už nemohli lidi spát, jejich studijní výsledky tomu odpovídaly. Je obecně známý, že gymnazisti toho moc nenaspali. Ale tohle bylo něco jinýho.“

„No a –“

„Promiň, tlačí nás čas. Můžeš vyzpovídat toho týpka vevnitř. Věřím, že si s tebou popovídá rád.“

Otevřel dveře, odvázal Filipovi ze zápěstí stužku a vehnal ho dovniř. Byl mu vděčný, že ho tentokrát nehodil. Nevěděl, jestli by další pád ustál.

Další obyvatel místnosti ho bedlivě sledoval. Zůstával ve stínu, skrčený. Nemohl si pomoct, ale cítil, že tohle bude nějaká zvláštní osobnost.

To kriminálníci bývají, ne snad?

„Ty jsi ten snob, o kterým mluvil Kryštof. Bylo mi jasné, že tě hodí sem. Tohle místo hlídají nejvíce.“

Poznával ten hlas. To vábení, tu smyslnost.

Byl to ten energický řečník.