Valentýnka – to jméno už dokázal z hlavy vydolovat bez větších problémů – měla pravdu v tom, co mu o knize řekla. Filip byl přesvědčen, že písmo pro něj nebylo žádným oříškem, když si prošel pár cvičeními kvůli lepší komunikaci s přístroji a dvěma hodinami poslouchání agresivní blondýnky.

Jak se ukázalo, začínal se mýlit čím dál častěji. Myslel si, že by zvládl rozluštit alespoň pár písmenek, ale nakonec skončil u toho, že rozpoznal jen jedno, proto – což zdůvodnil tak, že prohlásil, že má dotyčný příšerný škrabopis a měl by to přepsat tak, aby se to dalo přečíst – to několikrát vzdal.

„Pamatuj si, že mám vždycky pravdu,“ řekla dívenka, když Filip nespokojeně zamručel nad dalším odstavcem – podle něj – staromarťanského písma.

„Omlátím ti tu... tu knihu o hlavu,“ zavrčel na ni a knihu zaklapl, aby ho to více nelákalo k nakouknutí. Pak založil paže na hrudníku a uraženě vyšpulil spodní ret. „Chci za Denisem.“

„Neříkej mu křestním,“ napomenula ho tmavovláska a, než se Filip stačil vůbec rozkoukat, knihu přitáhla k sobě do pevného objetí.

„Jmenuje se tak,“ namítl. Vyskočil na nohy. Lezla mu krkem každá sekunda, kterou musel strávit s ní.

„Nemá to rád. A je jedno, že tady není,“ nedala si Valentýnka pokoj.

Připadal si jako malé dítě, kdykoli na něj promluvila. On jím sice v jejích očích byl, ale pro rodiče i Marka byl dospělý. To si chtěl uchovat, dokonce musel, aby ho feťáčtí fanatici – nebo to bylo naopak? – přijali mezi sebe jen tak moc, aby se od nich mohl opět v klidu vzdálit, až nebezpečí pomine.

Na to už však odpověď nenašel. Shledal nejlepším mlčení, jímž si udržel masku uraženého dospívajícího skoro-náctiletého. Beze slova odvrátil pohled od sedící dívenky s knihou u srdce a poklepal klouby prstů na stěnu.

Neptal se na to, jak se sem dostali, to bylo pod jeho úroveň. Spokojen s vlastním rozumem přiložil ucho ke zdi a naslouchal. Dunění bylo podobné zvuku bubnů staré hymny, kterou si tatínek občas nahlas přehrával, když vzpomínal na „staré dobré časy bez myslánek a všech dalších udělátek, co akorát špiní mozek“. Už možná chápal, co myslel tím, že by se dinosaurům v jejich době nelíbilo. Každý měl příšerný hudební vkus.

Valentýnka se nad ním smilovala půl hodiny nato. Chvílemi, kdy klepal na stěnu a vyplazoval soustředěním jazyk, si připadal jako idiot, a její tichý smích na tom pocitu zrovna neubíral. Ale někde hodně hluboko pod tou tvrdou kůrou chlapecké hrdosti jí byl za vysvobození vděčný. To, že si z něj utahovala, jí však odpustit nedokázal.

Venku na chodbě ho do očí udeřilo ostré světlo. Stačil si zvyknout na příjemné šero, které v malé místnosti panovalo, proto změnu zhodnotil dalším nevrlým zavrčením a pozvednutím ruky k očím, aby ten jas alespoň trochu zeslabil.

To, že kolem sebe nikoho neviděl, byl pro něj ten malinký zlomek štěstí, k němuž se toužil upnout, aby nepřišel o rozum. Aby ho nepřepadl ten iracionální strach z toho, že by někde byl sám, a utekl by do kouta. Nebylo se čemu divit, po tom, čím si dnes prošel, mohl být za chvilku samoty jen rád.

Utřel si do kalhot spocené dlaně a s bradou vysoko kráčel chodbou, jako by mu patřila. Sem tam věnoval významný pohled jedné ze stěn, někdy se na ně dokonce zamračil, očekávaje výsledek v podobě jejich rozpadu, aby mohl utéct co nejdál.

Ač si to nechtěl přiznat, Valentýnka mu nasadila brouka do hlavy. Nemohl přestat myslet na to podivné společenství, které se tady v podzemí vytvořilo. Některé z nich – hlavně děti – dokonce litoval. Nemyslel si, že měly na výběr, tak jako on a Valentýnka.

„Hej! Zpomal!“ zavolal za ním pisklavý hlásek.

My o vlku...

Vlk. Vlk a ovce. To si z té knihy pamatoval, jen netušil, proč to opomenul. Bylo to to nejzajímavější, co za celý den poznal, pokud nepočítal ten směšně rozmazaný svět bez brýlí, který se mu tak podbízivě a okatě nabídl.

Než se stačil ponořit do úvah, což mu hodinu od hodiny příšerné nudy, stresu a strachu kolem šlo čím dál lépe, dívenka ho doběhla a bez jakékoli otázky ho vzala za ruku.

„Nesmíš se tady toulat,“ upozornila ho a přidala do kroku. Filipa prakticky táhla za sebou.

„Nejsem malý dítě,“ zamručel na obranu. Zbytečně, dívenka ho nepouštěla a nevypadalo to, že by to měla v nejbližší době v plánu.

„Vůbec si neuvědomuješ, že nás můžeš dostat do problémů, co? Zapiš si za uši, že tady nemůžeš kráčet bez doprovodu.“

Její neustálé napomínání bylo otravnější a otravnější. Možná to nenáviděl i více než její společnost, pokud vyloučil to, že se ta slova linula z jejích úst. Byl si jistý, že tahle bytost se mu zavděčit nemohla, ani kdyby se opravdu hodně snažila. Musel však uznat, že měla zajímavé... zájmy.

Chtěl jí říct, že jako doprovod stála za nic, ale držel jazyk za zuby. Vytušil, že by nebylo úplně dobré, kdyby si ji znepřátelil, když už tak dokázal vycházet pouze s jedním ze zdejších obyvatel feťáckého doupěte. Byla pro něj jednou ze dveří ke svobodě a k rodině, nesměl si to zkazit.

„Dost by mě zajímalo, jestli se tady bavíte jen tou školou, nebo jestli se tu fakt něco dělá,“ vyslovil po chvilce ticha.

„Učíme se, jíme, sportujeme, ale to jen občas, protože dvakrát týdně máme „Svatou noc“,“ odvětila dívenka – ukázala dokonce i dobře rozpoznatelné uvozovky, kterých by si nevšiml jen slepý a zaslepený. Dřív, než se stačil zeptat, co tím myslela, pokračovala: „To je noc bez dávky. Dvě noci prostě nespíme.“

„No… chtěl jsem se zeptat na to, co je to týden, ale dobře,“ zabrblal a raději zabodl pohled do stěny vedle sebe, která byla mnohem zajímavější než cokoli, co bylo vypuštěno z nevýrazných rtů.

Postřehl tiché vrzání. Na udivení neměl čas, brzy mu došlo, že to ve skutečnosti nebyly dveře, co se na sebe snažily přitáhnout pozornost, nýbrž Valentýnka, které nedokázal říct, aby se smát přestala, protože to bylo mnohem lepší než její věčné hubování a připomínky.

„Jsi zábavný.“ Pak rychle dodala: „Když se ti chce.“

„Ale… já nechci být zábavný. Já chci být dospělý.“

„Dospěješ až ve dvanácti. Teda… nevím, jak to máte vy, ale u nás dospíváme po prvním krveprolití.“

Zhrozeně sevřel ruce v pěsti. Úplně zapomněl, že by mohl mít v agresi feťáků pravdu. U Kryštofa si tím byl jistý, Adam se zdál být docela klidný, ale u Valentýnky skutečně netušil, co by měl očekávat. Jen doufal, že ta vražda nebude zahrnovat jeho maličkost.

Nechtěl se stát nedobrovolnou obětí jejich podivných rituálů dospělosti, ale ta teorie o Denisově bezbřehé milosti a sympatii už se mu nezdála pravděpodobná. Stále se více a více přikláněl k tomu, že ho sem přivedl, aby se stal ovcí na porážku.

„Budu mít na výběr?“ zajímal se.

„Ne. To udělá příroda za tebe. Budou ti tvrdit, že to udělal náš Pán, ale to jim nevěř. Jednou to prostě přijde,“ odpověděla tak potichu, že ji sotva slyšel.

Na nic dalšího se neptal. Bál se, co by mohlo následovat. Už tak byla každá informace jako další šíp do zad, který ho měl složit k zemi. Moc mu to nemyslelo, byl unavený a k tomu mu bylo naznačeno, že tu dlouho nezůstane. Alespoň ne mezi živými.

Zpomalil. Ani to nestačil zaregistrovat. Tempo jeho kroku bylo totožné s tempem jeho o dost menší společnice. Kráčela vedle něj, nakrucovala se jako královna zdejšího království a zvedala bradu vysoko, aby se svou výškou mohla vyrovnat alespoň Filipovým ramenům.

Nad jejím chováním obracel oči v sloup, div mu nezůstaly panenky za důlky. Namyšlené lidi opravdu rád neměl, bodejť ty, ke kterým nechoval ani špetku úcty. Navíc mu byla dívenka i nesympatická, její upištěný hlas mu zněl v uších ještě minutu poté, co se její nevýrazné rty stáhly k sobě, a celkově si ji nedokázal oblíbit.

Zbytek dne probíhal docela podobně jako dopoledne. Filip musel sedět v lavici a poslouchat, co lidé před ním přednášeli, snažil se zůstat vzhůru a pobírat alespoň osminu z toho, čemu tak trochu rozuměl. Když však zaběhli do tajemných vod zmatektiky – jak předmět po hodině tupého hledění na změť čísel nazval –, šla mu z toho hlava kolem.

Přál si být doma. Víc, než kdykoli předtím. V porovnání s jeho současnou situací byla hodina nudného houbaření ve zdejší rezervaci Žebračka procházka růžovou zahradou – pokud počítal s tím, že by si dala jeho nešikovnost na den pohov a nepořezal by se ani o jediný trn.

Valentýnka s ním už nemluvila. Sem tam k ní zabloudil pohledem, ale vše, co dělala, se dalo shrnout slovy absolutní soustředění. Její oči zůstávaly ukotvené na nesmyslné skupince čísel a čar, kterým Filip nerozuměl, ani když se skutečně snažil dávat pozor.

Musel uznat, že i hodina s Lenkou byla mnohem záživnější než to, co se mu snažil vtlouct ten až směšně malý mužík s obrovským nosem a nezvykle velkým palcem levé ruky. Rozhodně byl zajímavější jeho vzhled samotný, ten výklad za moc nestál.

„A když sem dopíšeme trojku, výsledek se změní,“ prohlásil mužík a velkým palcem ukázal na dvojici čísel na tabuli.

To byla věta, které po dlouhé době rozuměl. Nechápal sice, co tím myslel a co přesně očekával od třídy plné dětí ještě mladších, než byl on sám, ale nezdálo se, že by to trápilo jednu nebo druhou stranu. Nevědomost však vyhovovala pouze jednomu z přítomných.

„Proč si to nepíšeš?“ ozvala se Valentýnka.

„Protože to nepotřebuju,“ odpověděl stroze a opřel si lokty o stůl, načež si položil bradu na sevřené pěsti.

„Hovno nepotřebuješ.“

„To potřebuju, pokud nechci, aby mě bolelo břicho.“

Dívenka si rezignovaně povzdechla a zavrtěla nad ním hlavou.

„Jsi jako malý. S takovou nedospěješ nikdy,“ poznamenala a rychle se podívala na tabuli, kde se objevil další řádek čísel a znaků, o jejichž funkci a významu mohl Filip pouze diskutovat.

„Ale já doma dospělý jsem. To jenom tady máte úplně hloupý pravidla. A aby bylo jasno, já nikoho nezabiju. A taky se zabít nenechám.“

„O čem to zase –“

„Nehraj si na hloupou, Val,“ zasyčel. Ani si neuvědomil, že ji oslovil jménem. Bylo to zcela automaticky. „Vím, proč jsem tady.“

„Jsi tady, aby ses naučil být dospělý,“ dokončila za něj. „A teď mě nech. Chci to mít dobře. A pokud ty nemáš o lepší práci zájem, lehni si a buď zticha.“

Panovačná nána, pomyslel si, ale skutečně na její radu dal a ustlal si na lavici.

Jeho rezignace nad učením zůstala nepovšimnuta docela dlouho. Jejich lektor byl tak zabraný do samotného výkladu, že si sotva všiml hromádky neštěstí, co si zabrala místo ve druhé lavici za chlapcem s copánky za ušima. Bral to na lehkou váhu, protože jen jednou klepl na lavici, vyčkal, až se Filip uráčí se na něj podívat, a hned po prozkoumání jeho obličeje se vrátil k výkladu.

„Tragéde,“ zašeptala Valentýnka a vyplázla na něj jazyk.

„Holko,“ vrátil jí neobratně a propálil ji pohledem.

Nechápal, proč k němu byl osud tak krutý. Měl dokonalý život. Vždycky to tak bylo, jen to až doteď nedokázal ocenit. Maminka říkávala, že nikdy nemůže vědět, jakou cenu má to, s čím žije, dokud to neztratí. A on už měl tušení, co tím myslela.

Byl ztracený. Nejen ve škole, tam to jen bylo nejvíce znát, ale všude kolem sebe. Nikdy se nemusel potkávat s tolika novými lidmi, uhýbat pohledem, kdykoli se na něj někdo ošklivě podíval – a že těch pohledů bylo! Jediný, kdo se na něj občas usmál, byl Denis, ale ten se celý den neukázal.

Zajímalo ho, kam mohl řečník zmizet. Co věděl, tak nebyl žádný čaroděj, ačkoli tomu jeho vzhled moc nepomáhal. Přál si ho vidět, možná snad i více než kohokoli jiného. Vedle Denise bledl i Marek, tady dole by mu jeho vlastní bratr nepomohl. Tady dole měl svého hrdinu, průvodce a jediného přítele.

Jen kvůli němu zůstal v lavici až do konce vyučování. Nechtěl, aby byl Denis zklamaný, kdyby zaslechl, že se rozhodl utéct ze školy a sám na vlastní pěst se toulat po komplexu. To bylo to, na čem mu nyní nejvíce záleželo – nějakým způsobem si udržet toho člověka u sebe, neznepřátelit si ho, vycházet s ním, aby se to přežívání dalo vydržet.

Po zazvonění se všichni zvedli. Filip následoval jejich příkladu. Ne proto, že by chtěl dodržovat jejich hloupá pravidla, ale aby odtud byl co nejrychleji pryč. Podle toho, jak unavený byl, odhadoval, že musel být čas na spaní. Doufal v to.

Někdo ho chytil za ruku. Nemusel se ani dívat, kdo to byl, moc dobře to věděl. Valentýnku očividně nedokázala odradit ani sebevětší hádka od úkolu, který jí byl určen.

Možná se chce taky zavděčit Denisovi, problesklo mu hlavou.

Tohle měli společné. Jejich vzor. A jen kvůli němu ji po cestě chodbou neurážel a nebránil se, kdykoli ho označila za ochrapu, nebo káčátko.

„Teď jdeme spát?“ zeptal se nakonec. Opravdu už na ni mluvit nechtěl, ale zažít další hrozné překvapení taky nebylo zrovna v jeho listině přání.

„Dneska je svaťák. Doufám, že nevydržíš zůstat vzhůru.“

To byla výzva. Ta holka zněla přesvědčeně. To si nemohl nechat líbit.

„A vsaď se, že zůstanu. A dýl než ty.“