Pamatoval si doby, kdy pro něj bylo bdění zajímavější než spánek. To byl ještě hodně malý a rád si hrával na to, že je důležitým pánem, kterému patří celý pokoj. Ale dnes to byla ta nejnudnější zkušenost, kterou za celý život získal.

Denis ho opustil ihned po snídani s tím, že si musí něco důležitého zařídit a nerad by ho do toho tahal. Filip nemohl nic namítat, proti jeho slovům by se bál vystoupit, proto s nelibostí a zklamáním přikývl. Byl ponechán na pospas malé dívence, jejíž dětsky urážlivé poznámky musel trpět celou cestu do další temné místnosti, kde – jak se záhy od své nepřiměřeně upovídané společnice dozvěděl – by měl strávit dalších několik hodin studiem.

Nikdy dříve se učit nemusel. Jistě, měl určité základy matematiky, ale to zahrnovalo pouze umění sčítání, trochu toho odčítání a práci s personálním hlídačem, jehož úkolem bylo kontrolovat chlapcův zdravotní stav a případně ho upozornit na nedostatek nějaké důležité látky na podporu funkce Spáče. Mnohdy nerozuměl ničemu z toho, co mu bylo řečeno, ale když mu hlídač podal nějakou tabletu, poslušně ji polkl.

Jak rád by ho u sebe měl! Takové analyzování sebe sama umělo člověka vyčerpat – obzvlášť někoho, kdo nepoznal, jestli se mu potí dlaně nervozitou, nebo následkem něčeho jiného. Nebyl zvyklý namáhat mozek, k tomu sloužil právě dříve zmiňovaný přístroj s lidskou dlaní a Spáč, který se chopil jeho práce, zatímco on spokojeně spal. Tohle sezení na místě a poslouchání toho, jak ten muž s monotónním hlasem vysvětluje cosi, co předtím načmáral na skleněnou desku před nimi, považoval za naprostou ztrátu času.

Hlavu si podpíral pěstí, jejíž paže spočívala loktem opřená o desku stolu, a skoro ležérně přehodil nohu přes nohu, aby si udělal větší pohodlí. Touto dobou už dávno spal, bylo těžké udržet pozornost hned první den po noci bez Spáče. Ale jeho lektor bratr Bořivoj – jak se muž představil – to nepokládal za dostatečný důvod k tomu, aby se mohl natáhnout a odpočívat.

„Nebylo snadné se stát bohatým, ale rozhodně to nebylo nemožné…“

To bylo to jediné, co pochytil, než mu spadla oční víčka a zaklimbal znaveně hlavou. Lektor mluvil sice dál, ale nedalo by se říct, že by byl jedním z těch, co ho poslouchali skoro bez dechu. Vlastně až teprve teď chápal to pořekadlo „jedním uchem dovnitř, druhým ven“.

Chvíli nerušeně pozoroval tmu, jež se mu rozprostřela před očima. Skleněná tabule už dávno nebyla tak zajímavá, aby jí věnoval byť jen jedinou sekundu své pozornosti, zato na světle se měnící tóny tmavých barev už vypadaly mnohem zajímavěji.

„Hej!“ štěkla po něm dívenka s upištěným hlasem. Kupodivu jí stále nemohl přijít na jméno, ačkoli si byl jistý, že ho dnes slyšel několikrát i od ostatních. „Hej! Dávej přece pozor!“

Ani to s ním nehnulo. A proč by mělo? Mohla si všímat svého, podle všeho tu byla i dobrovolně. Jeho k tomu donutili, téměř násilím ho vměstnali do úzkého prostoru mezi čtyřnohou stoličkou – bůhvíproč jí říkali IKEA – a dodali, že pokud se zvedne dříve, než k tomu dostane povolení, bude muset uklízet stoly v jídelně. A on ty stoly viděl, opravdu si je znepřátelit nechtěl.

Ona byla naproti tomu jen dítě. Ani v jeho rodině nemělo slovo dítěte žádnou váhu, dokud nedosáhlo věku osmi let – to už se s ním začínalo jednat jako s dospělým. Očekával však, že tady dole to bude jiné. Už jen to, že byl v místnosti s patnácti dětmi – nejspíš i mnohem mladšími, než byl on sám, protože některé přistihl s prstem, v nejlepším případě, v puse – znamenalo, že se je od ostatních snaží izolovat za každou cenu. Tomuhle seskupení přezdívali škola. Bylo to hodně podobné Škodě, v níž byl uvězněn. Vlastně hodně podobné.

Její snažení neznalo konce. Píchala ho prstem do paže, poté se zaměřila na měkčí část levé tváře, která k ní byla nakloněna. Odpovědí se jí dostávalo pouze ve formě nespokojeného mručení a tichých protestů, jež vyjádřil vyplazeným jazykem. Tady byl dítě, nemusel se chovat dospěle.

„Bratře Filipe, mohl by ses věnovat tomu, co bys ve škole dělat měl?“

Ani netušil, jak se k němu jeho slova dostala. Slyšel je zřetelně, tak dobře, jako by stál přímo vedle něj.

Odvážil se otevřít oči. V zorném poli se objevila stará zjizvená tvář bez oka, kterou matně uviděl, sotva do místnosti vstoupil. Lekl se jí už tehdy, ale tentokrát to byla nová verze šoku, jež ho připravila k úskoku dozadu. Ten se nekonal, stačil se zastavit dostatečně rychle na to, aby to zredukoval na pouhé trhnutí.

„Zrovna ty bys poslouchat měl, bratře. Pokud se nenaučíš základy novějších filosofických směrů, nesmím tě pustit k rétorice. Vím, že tě tam chce Strašák poslat, ale jestli se nebudeš věnovat studiu nyní, budeš mít náhrady místo spánku,“ pokračoval lektor a propálil chlapce před sebou pohledem. Stačilo mu jen jedno oko k tomu, aby to mělo ten správný efekt.

Filip přikývl, protože věděl, že to bylo přesně to, co po něm muž chtěl.  Nelíbila se mu představa, že by s ním trávil i noc – a ještě k tomu vzhůru. To už by konečně chápal i dávno zapomenuté, ale občas zmiňované slovní spojení noční můra.

„Snaž se dávat pozor. Jsi nejvíce pozadu z celé třídy. Kdyby mě bratr Robert nepožádal, abych tě učil, přikázal bych ti opustit mou školu,“ dodal o něco hlasitěji, přesně tak, aby to slyšeli i všichni ostatní.

Měl na jazyku spoustu slov. Chtěl mu hned tady a teď vysvětlit, že se nikoho neprosil, aby byl ve škole. Že by opravdu uvítal, pokud by ho poslal do postele, v nejlepším případě domů za maminkou, tatínkem a Markem. Ale moc dobře věděl, že na to bylo moc brzy. Denis to říkal. A co řekl Denis, to byla nevyvratitelná pravda.

Držel se. Opravdu se mermomocí držel, aby z něj nevyšlo jediné slovo. Ovšem muž mu nedával pokoj, stále na něj hleděl, jako by čekal na nějaké osvícení.

Třeba si myslí, že schovávám ocas a rohy, problesklo mu hlavou.

„Dnes ráno mu bylo špatně, bratře Bořivoji,“ postavila se za něj jeho jediná známá v místnosti. „Pořád je bledý jako stěna.“

„Nu dobrá, sestro Valentýnko“ povolil Bořivoj a opět se narovnal. „Ale bude mě sledovat.“

„Budu ho budit,“ přitakala tmavovláska. Filip si ji z neznámého důvodu představil s úšklebkem.

Zbytek vyučování probíhal docela klidně. Filip však proklínal všechny bohy, že se musel posadit zrovna vedle Valentýnky – slyšel, jak ji tak muž oslovil, a na chvíli si jméno opět uchoval v paměti –, protože mu skutečně nedávala pokoj. Kdykoli se mu zavírala únavou víčka, praštila ho do ramene, aby se probral. Celou dobu to fungovalo dokonale. Naneštěstí.

Jakmile celé peklo skončilo, lektor smazal to, co na tabuli načmáral, a poprosil děti, aby si odskočily na záchod, než budou pokračovat. V tu chvíli svět zrychlil čas, jelikož nemohla uběhnout ani minuta, když dveřmi vešla dovnitř krátkovlasá blondýnka se sebevědomým úsměvem a nenávistným pohledem.

Její jméno zapomenout nemohl. Byl si jistý, že pokud by na jeho hrobě mělo být napsáno, kdo ho pod drn dostal, bylo by to to její.

„Krásný první den bdění, mládeži. Snad jste si již všimli, že mezi sebou máme novou šedou myšku. Byla jsem přinucena na vás apelovat, abyste se jeho omezenosti nevysmívali a všímali si svého,“ prohlásila, když se postavila doprostřed tabule a spojila ruce za zády.

Filip ji neměl rád. Ze začátku se zdála sympatická, ale nedokázal vypudit z hlavy to, co mu řekla včera. Ať už byl její úsměv jakkoli milý a přívětivý, on v něm viděl nekonečnou faleš. Hlavně, pokud její analyzující tupé oči narazily na něj.

Cítil se hloupě. Tentokrát to nebylo tím, že je učila žena, která si hrála na matku všech a jej viditelně zavrhovala kvůli jeho odlišnému původu, ale proto, že skutečně neměl nejmenší tušení, co se dělalo.

Děti na ni tupě nehleděly, jako to dělaly předtím, ale podivně kroutily rukama v zápěstích, v prstech držely podivně staře vypadající přístroje – piloty – a vyplazovaly špičky jazyků do koutků. Naštěstí viděl tak mizerně, že si všímal jen růžových teček v nafialovělém sevření, i tak si všímal toho, že to dělaly všechny, bez jediné výjimky.

„Tak je to správně. Jako byste mávali hůlkou,“ radila jim Lenka a sama mávala pilotem u tabule. Vybavoval si, že podobně to dělal i ten před ní, jen ty jeho klikyháky dávaly smysl. „To je písmeno „pé“. Píše se mírně přes řádek, ocásek je bez smyčky.“

Nechápavě se zamračil. Už si nemohl dovolit zavřít oči a nedávat pozor na to, co ostatní dělají. Tahle žena, byť vystupovala jako milá a příjemná sympaťačka, by byla schopná všeho. Nesměl se dívat jinam než na ni, musel sledovat její ruku, která máváním vytvářela na skle nesmyslné čáry. Uvítal by, kdyby měl zpátky své brýle. Takhle neměl nejmenší šanci k tomu, aby něco rozpoznal.

„Mračíš se jako psí zadek,“ poznamenala Valentýnka šeptem.

Necítil se dotčeně. Přesně věděl, jak na ni.

„Psí zadek se nemůže mračit,“ odvětil lhostejným tónem.

„Kde máš pisátko?“ zajímala se.

Ani tentokrát nechápal, o čem mluvila. Možná mezi nimi byly větší kulturní i jazykové rozdíly, než si myslel. Nebo to bylo feťácké nářečí. Dávný jazyk zaříkávačů tabletek a prášků.

Dívka obrátila oči v sloup a zamávala mu před očima se svým pilotem. V tu chvíli mu to došlo. Na znamení prozření otevřel ústa dokořán a pokýval hlavou. Následně nabral mezi prsty to, co považoval za malinký přístroj s bez tlačítek, a povytáhl obočí.

„Tohle?“

„Umíš mávat s hůlkou?“ zajímala se.

„To se nesluší, předmatka by nebyla nadšená, kdybych jí ji vzal,“ namítl Filip a zvědavě si pilota prohlédl. „Ale tohle je na hůlku malý.“

„Tím se píše,“ vysvětlila a dloubla ho prstem do ramene. Bolelo to víc než předtím. Možná už mu stačila udělat modřinu. „Podívej se.“

Rychle střelil pohledem po blondýnce, která byla tak zabraná do učení, že si chlapce ve druhé lavici nevšímala. Když si byl jistý, že mu nebude věnovat pozornost i nadále, opřel se lokty o desku stolu a vyklonil se na stranu, aby lépe viděl na Valentýnčinu ruku.

Držela pilota zvláštně. Ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by svíral hůlku mezi třemi prsty. Možná byla i tohle novinka, kterou si spodina zavedla, aby ji ti bohatší nechápali ještě více. Poslední dobou více věřil té domněnce, která říkala, že přesně to byl jejich záměr.

Pak přiložila přístroj na cosi bílého, co nepoznával. S nutnou dávkou představivosti to připomínalo bílý plakát na reklamu, jejž si všiml, když sem včera s Denisem šli. S údivem sledoval, jak přejížděla hůlkou po ploše. Zanechávalo to za sebou stopy. Jako by kreslila ve sněhu benzínem.

„Podívej. Umíš to přečíst?“ zeptala se ho s neskrývaným nadšením.

Číst zvládal. Alespoň tedy základy měl, ale ne vždy se na ně mohl spolehnout. Byl zvyklý, že cokoli chtěl vědět, vždy mu to někdo řekl. Ale to, co bylo načmáráno – lepší výraz pro podivnou kresbu najít nedokázal –, rozhodně nevypadalo jako písmena.

„To je tvoje jméno,“ pokračovala, když jí došlo, že z něj nedostane ani slovo. „Učíme se psát, abychom mohli předávat vzpomínky dál.“

„Ale to přece nevypadá jako písmeno.“

„Psací.“

„Pes-co?“

„Někteří z nás jsou dělníci. Ti zařizují, abychom mohli dýchat a tak. Pak tu jsou kuchaři, ti vaří. Pak učitelé, ti učí. No a ti, co píšou, abychom si nemuseli všechno pamatovat.“

„A řečníci?“ zajímal se. Vzpomněl si, že tak mluvili o Denisovi. Jako o někom, kdo ovládá ovce.

„Řečník musí mít podmanivý hlas. Takový, jako má –“

„Denis,“ zašeptal za ni.

„Ano. Ale řečníci se na řečnění neučí. Musí je vybrat bratr –“

„Neruším vás, mládeži?“ přerušila ji Lenka rázně a praštila dlaní do stolu vedle sebe. „Jsi tu první den a už jsou s tebou problémy!“

Filip se vrátil na své místo a založil paže na hrudníku. Slíbil si, že až tahle škola skončí, ještě se na to Valentýnky zeptá. Sice ani nedoufal v to, že by tu byl tak dlouho, aby se mohl něčím stát, ale zajímal se kvůli Denisovi. Chtěl toho mladíka dokonale znát, aby měl v paměti své místo už napořád.

To dětští hrdinové mívají, ne snad?