Už ho přestávalo bavit být psem na vodítku, ale neřekl ani půl slova proti tomu, když ho Denis vedl. Sám by se tu ztratil, nehledě na to, že tu byl poprvé v životě – a doufal, že i naposledy. Podzemí rozhodně příjemně nevonělo a vzduch zde byl těžký, to jediné se stalo předmětem jeho stěžovačného brblání si pod nosem.

Cestou potkali několik dalších ranních ptáčat. Filip se jim nedíval do tváří, neodvážil se na ně podívat, aby se náhodou jejich pohledy nestřetly. Proto si pamatoval jen to, že všichni měli na sobě to samé, co měl on – samozřejmě větší a méně volné. Nejspíš měli všichni stejná pyžama.

„Předem tě musím varovat. Rob moc návštěvy rád nemá a schůze se mu hnusí ještě více. Pokud možno moc nemluv, radši to nech na mně, jasný?“ řekl mu mrzák a pár bodů ještě zdůraznil, aby se ujistil, že ho chlapec bude skutečně poslouchat.

Přikývl. Za včerejší večer – a dnešní příšerné ráno – se naučil, že neuposlechnout Strašákovu radu znamená dostat se do mnohem horší situace, než v jaké původně byl. Mohl jen děkovat všemu nad sebou, co světu vládlo, že měl s ním Denis trpělivost a ze všeho ho prozatím vysekal.

Ucítil tlak na rameni. Prsty objaly kloub jako pavouk svou kořist, opatrně ji stiskly, aby se paže udržela. Pomalu se podíval od zápěstí až k mírně pokrčenému loktu, který zakrývala látka černého kabátu, tentokrát tenčí a jemnější. Jako by to byl jen kousek hedvábí, co měl popelavou kůži zakrýt.

„Klid, Filipe.“ Trhl sebou a rychle se podíval před sebe. Byl moc rád, že mu říkal jménem. On mohl, vážil si ho. „Pravděpodobně tam bude i Lenka, ale té si nevšímej. Její slovo nemá žádnou váhu.“

Nabral ústy do plic tolik vzduchu, kolik dokázaly pojmout. Hruď se mu nadmula, ne však pýchou, ale pouhým pokusem o získání poslední špetky odvahy, jež v tom malém těle zbyla. Dočkal se pochvalného poplácání po rameni.

Denis opět zaklepal. To nechápal, u nich se neklepalo nikdy. Jejich návštěvy byly vždy předem naplánované, vždy na ten samý den v týdnu a čas. Proto nemuseli nikomu oznamovat, že došli na místo, jen si vlezli dovnitř a usadili se ke stolu s jídlem, kde vyčkali na hostitele. Tohle, co tu mrzák předváděl, pro něj nedávalo smysl.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř.

Všechna odvaha, již si nastřádal, z něj okamžitě vyprchala. Byl zvyklý na Denisův nezvykle hrubý hlas, Markův milý chraplák i maminčin pískavý přízvuk z jemu neznámého nářečí. Ale na tak slabý, sotva slyšitelný hlas, navyklý nebyl.

Jeho společník natáhl volnou ruku ke dveřím a oběma otevřel. Musel zatlačit, aby se mohutný plát kovu vůbec pohnul z místa, ale když se do nich opřel téměř celou svou váhou, podařilo se mu dosáhnout toho, že mezi zárubní a okrajem vznikla dostatečně velká mezera k průchodu.

Popostrčil Filipa dopředu. Ten neodporoval, ačkoli cítil, že by mohl vyvrhnout své srdce a šlápnout na něj, aby tomu dodal ten krásný nádech ironie. Vcucl rty do úst a sevřel je zuby, teprve až poté, co je pořádně vymyl jazykem, byl připraven k průchodu.

Ani neočekával, že by ho mohla místnost ohromit. Jakmile překročil práh, nakrčil znechuceně nos a nutil se koukat kamkoli jinam, jen aby nezůstal pohledem na špinavých červených zdech. Doufal, že to byla jen rajčata. Spousta rajčat.

Zbytek nevypadal o nic lépe. Opadaná omítka navazovala na podlahu, na níž se válela spousta uschlých listů a trsy staré hnědé trávy. Byl si jistý, že tento přírodní koberec nebyl nový. Zapáchalo to, jako by v něm skrývali několik let starou mrtvolu.

Denis ho zatáhl za vlasy, aby zvedl hlavu. Prsty ho nasměroval tam, kam očividně chtěl, aby se podíval. Ani nyní se chlapec na odpor nezmohl, byl vlastně rád, že se více již nedíval na podivnou podlahu. Nechtěl tam omylem najít něco, co by najít neměl.

„Tak to je on?“ promluvil ten tichý hlas znovu. Zněl i trochu znuděně, možná částečně i rezignovaně. Nebo snad smířeně? V tomhle nijak dobrý nebyl.

Podle hlasu vyhledal jeho zdroj. Jakmile očima stanul na křehkém muži, zalitoval, že vůbec pohledem opouštěl podlahu. Jeho domněnka o tom, že všichni zdejší nosí stejný úbor – což platilo i u Denise, ten měl jen navíc příjemně hebký kabát –, byla vyvrácena. Tento muž, zralý na kremaci, na sobě neměl vůbec nic.

Odvrátil pohled. Bál se, že kdyby se koukal jen o pár sekund déle, zůstal by mu v paměti obrázek.

„Ano,“ slyšel Strašáka vyslovit. „Filip Pazdera. Vzal jsem ho sem, protože by nám mohl pomoct. A on pomoc potřebuje taky, tak nezradí.“

„Ach tak,“ zamručel tiše na odpověď a obešel si stůl, za nímž doposud stál. Filipovo krátké uklidnění, že deska zakrývala alespoň něco, zmizelo jako pára nad hrncem. „Pojď blíž, synu, jen přistup.“

Nedošlo by mu, že mluví na něj, kdyby ho Denis nepostrčil kousek dopředu. Mírně nadskočil, snaže se dostat zpátky, jen aby nemusel k muži blíž. Ale když už získal rovnováhu a zacouval, narazil na odpor ruky jediného feťáka, kterého si vážil. Když si myslel, že je to dobrý nápad, svůj statečný vzdor vzdal a udělal pár kroků vpřed.

„Kde jsi ho našel, bratře?“ zajímal se – prozatím se mu rozhodl říkat naháč – a natáhl šlachovitou paži k jeho tváři.

„Škoda,“ odvětil Denis poslušně, možná s pýchou. „Skoro ho dostali Adam s Kryštofem. Nemohl jsem jim ho nechat. Bratře.“

Filip se otočil přes rameno. Ta podivuhodná loajalita, jež z hlasu čišela, k energickému řečníkovi vůbec nepasovala. Avšak to, s jakým odporem vyslovil oslovení bratře, ukazovalo na to, že i jeho věrnost má své hranice. Byla tam úcta, ale cítil v tom něco víc.

Na tváři ucítil dotek. Podivně hrubý, který by si nikdy nepřiřadil k bříškům prstů, kdyby je neviděl. Hlavu otočil zpátky čelem k naháčovi. Obličej, jenž se mu dostal do zorného pole, postrádal jakékoli známky toho, že by měl emoce. Zato ve Filipovi by se dalo číst.

„Neloupe se. Hebká, jemná…“ mumlal si pod nosem, když prsty pokožku ohmatával. Nebylo to zrovna příjemné. „Jeden z těch, co podlehli ďáblovým trikům.“

Čekal snad všechny různé nadávky, ale tohle opravdu ne. Naháč byl, ačkoli na sobě neměl nic, čím by se mohl zakrýt, jedno velké tajemství. Jediné, co o něm věděl jistě, bylo to, že si ho Denis vážil, přestože s ním úplně nesouhlasil. A jemu se ani za mák nelíbil.

Naháč prsty z kůže neodtahoval. Vůbec ho nezajímalo, že se chlapec klepal strachy. Nevšímal si dokonce ani vrčení, které se ozývalo ze strany, kde stál Denis. I on již uznal, že by to mohlo stačit. Stařík ovšem ne.

Nakonec však dotek přece jen zmizel. Filip si už chtěl oddechnout, že to skončilo, ale dříve, než stačil z úst vypustit přebytečný vzduch – jejž bylo za tu dobu, kdy nebyl schopen nádechu, skutečně hodně –, zmizel i tlak na nose a za ušima.

Svět byl znovu rozmazaný. Nelíbil se mu. Ale k jeho štěstí alespoň špatně rozeznával i tvary, proto mu staříkova nahota takový problém nedělala. Pořádně se rozmrkal, aby si oči alespoň trochu zvykly, poté si je i promnul ukazováčky, když jen víčka nestačila.

„Pozoruhodné. Skla pro pacholátka.“

„Brýle,“ dodal Denis.

„Říkejte si tomu, jak chcete. Ďáblův nástroj na manipulaci,“ řekl muž a hodil brýle na zem. Filip ani nestačil nic namítnout a skončily zahrababé v hromadě listí.

„A-ale já je potřebuju,“ namítl chlapec šeptem.

„Neboj se, synu. My tě očistíme,“ prohlásil podivín a roztáhl paže od sebe. „Jednou očistíme všechny!“

„Roberte, tak může –“ začal mrzák, ale muž ho přerušil.

„Bratře Roberte.“

„Bratře Roberte, chtěl jsem se jen zeptat, jestli by mohl zůstat u nás. Dokud se situace neuklidní. Slibuju, že ho dám do učení, jen nám nech pár dní na to, aby si –“

„Není čas. Musíte začít ihned. Brzy se kostky vhodí, bratře Denisi. Pokud chceš tuto figurku použít, musí jít na převýchovu co nejdříve.“

Filip využil toho, že mu na chvíli nevěnovali pozornost, a vycouval tak daleko, až byl od obou ve stejné vzdálenosti.

Chtěl se vypařit. Hned. Rád by se i propadl do listí a zmizel, jen aby nemusel být zboží, o nějž se někdo hádá. Navíc, Denis se o žádné převýchově nezmínil. Vlastně spoustu věcí, které slyšel tady, byly nové.

„Je to ještě dítě!“ obořil se na Roberta – tak tohle byl ten velitel Robert? – Strašák a ukázal na chlapce. Jeho nenápadné zmizení očividně nebylo bez povšimnutí. „Včera měl svou první noc bez Spáče. Pokud ho mám naučit šetřit, potřebuju víc času.“

„Bez spánku jsou lidé lepšími posluchači.“

„Loutkami,“ opravil ho. „Nehodlám ho nechat Frantě –“

„Sestře Frantě,“ vložil se do toho velitel znovu.

„Trdohlavej blázne!“ vykřikl, vzteky bez sebe. Byly na něm vidět stopy červené, jak hněvem rudnul. „Nenechám ho zmanipulovat.“

Strašák ho bránil. Znal ho sotva den, ale stavěl se za něj. Takový hřejivý pocit dlouho nezažil.

Ovšem Roberta to z míry nevyvedlo. Zůstával dokonale klidný a vyrovnaný, postával s neutrálním výrazem, jako by byl pouhý posluchač. Jen přihlížející.

„Času je velmi málo. Potřebujeme každou pomocnou ruku. Máme málo lidí, kteří chodí do ulic. S takovou naděje vymře a lidé se se situací smíří.“

„Postarám se o to, že plamen nevyhoří. To se neboj. Jen k tomu potřebuju jeho. On ví, jak to tam nahoře vypadá,“ řekl už mnohem klidněji a popošel krok k nahému muži. „Jednou někomu musím zkušenosti předat. Tak proč ne teď? Nejspíš tu moc dlouho nebudu, chlupatý si na mě brousí zuby. Potřebujeme náhradu.“

„Máme spousty dalších –“

„Ano. Ale ne tak dobrých, jako jsem já. Chceš lidi přimět, aby svět ovládali vlastní vůlí? Přestaň si hrát na Boha a buď jedním z nás, rozhoduj se rozumně.“

„M-můžu se do toho… vložit?“ ozval se Filip po dlouhém mlčení. Cítil, že tu byl navíc. Ten pocit se mu nelíbil.

„Pojď ke mně, synu,“ poručil mu Robert a natáhl k němu ruku.

Netvářil se zrovna nadšeně. Ten muž se mu hnusil – od pohledu i tím, jak mluvil. Strašák sice taky nebyl žádný svatoušek, ale rozhodně mu důvěřoval více než jemu. Proto zavrtěl hlavou a vyšel k Denisovi, který ho objal kolem ramen.

„Zbytek se dneska nepřidá? Už zase o všem rozhoduješ sám?“ pustil se do něj Denis znovu, když si byl jistý, že Filip nikam neodejde. „Jsi krásným příkladem demokracie.“

„A ty buřiče, bratře,“ vrátil mu Robert a odešel zpět za stůl, kde se usadil na židli. Lokty se opřel o dřevěnou desku a roztáhl po stole pokreslený kus papíru. „Až z něj dostaneš něco užitečného, přijď. Do té doby mi nelez na oči.“

Mladík tiše zavrčel. Poznal to tak, že hrudník, o nějž se hlavou opíral, příjemně brněl. Poté si odplivl jen těsně vedle jejich nohou a klepl Filipa do ramene.

„Pojď. Dám ti něco k jídlu,“ zamumlal.

Na to slyšel dobře. Zmínka o jídle ho přinutila se ihned chytit za břicho, které jako na povel zakručelo. Když všechno, co v žaludku měl, vyzvracel, potřeboval do sebe něco dostat. A doufal, že to bude něco chutnějšího, než byl ten pokus o jídlo, jejž dostal včera večer.

Místnost opouštěl moc rád. Nelíbilo se mu, jak se na něj naháč koukal. Cítil na zádech jeho pohled. Naštěstí se za něj postavil Denis, ale to pocitu se stejně nezbavil, dokud je od nahého podivína nedělila jistota kovového plechu.

„Promiň mi to, je to prostě kretén. Ale myslí si, že je mesiáš, tak ho každej poslouchá. Mě tady trpí jen proto, že má moje slovo stejnou váhu jako jeho. Ale s hierarchií tě teď zatěžovat nebudu. Mě to nebaví vysvětlovat a tebe to stejně nezajímá…“ spustil okamžitě.

Neměl pravdu. Filip hltal každé jeho slovo. Ten efekt hrubého silného hlasu na něj působil stále. Proto taky nedokázal poslouchat nic z toho, co říkal Robert. Nedokázal by toho náboženského fanatika ani sledovat, jak mluví.

„Nelíbil se mi,“ přiznal chlapec nahlas. Bylo mu líp, když to slyšel. Sám od sebe.

„Ani já ho nemám rád. Víš, co se povídá? Že to listí, který má místo podlahy, mělo původně zakrývat minimum nahoty. Nechtěl jsem tě tím strašit hned na začátek…“

Zamračil se. Ta představa byla nechutná. Cítil, jak se mu z toho zvedá žaludek znovu.

„Doufám, že ho dlouho neuvidím,“ špitl ještě. Uchechtnutí se však neubránil.

„No… teď tu chvilku budeš jako doma. Ale neboj se, jeho radikální sekta se na večer zavírá v tom pokoji, kde mají ty svoje rituály a tak. Když se jim nepřipleteš do cesty, nezaklejou tě,“ poradil mu Denis a podřepl si před něj. Dlaně mu nechával na ramenou, aby měl nějakou oporu, nespouštěl z něj oči. „Poslouchej mě a nebudeš mít žádnej problém. Rozumíš?“

„Už… jsem to pochopil.“

Poplácal ho po tváři.

„Výborně. Tak pojď, myslím, že dneska bude kachna na ovsi.“

Znělo to sice hrozně, ale věděl, že s tímhle mrzákem by šel kamkoli. I do jídelny plné feťáků.