Neuběhlo ani pět minut od jeho pádu pod spodinu a už ho strkali do dodávky. Ruce, ty tenké paže, kolem nichž si dokázal prsty obmotat i sám, mu držel ten samý ozbrojenec za zády, aby ho nějakým zázrakem nenapadlo odporovat.

Pravdou bylo, že na útěk přestal pomýšlet, jakmile ucítil pevnost a sílu stisku. Bál se, že mu to ruku rozdrtí, nebo přinejmenším zastaví příchod krve a ona mu sama upadne. Moc toho o fungování lidského těla nevěděl, ale tomuhle by i věřil.

Jakmile si však spojil jedno s druhým a došlo mu, že tohle nebude jednosměrná MHD domů, začal sebou škubat na strany. Nesměl se nechat nikam odvést, bráška by z něj byl zklamaný. Ztratil by tu nově nabytou důvěru, již si získal.

„Musím domů!“ zapištěl zoufale a otočil na ozbrojence za sebou hlavu přes rameno. Modré oči těkaly zornicemi od koutku ke koutku, zděšením se ani nezastavovaly. „Prosím!“

„Nepišti, jsi jak malý dítě,“ ozvalo se zevnitř dodávky.

Filip naprázdno otevřel ústa. Jak ho mohl soudit podle toho, jestli piští, nebo se nechá odtáhnout v klidu? On tady neměl co dělat, nesměl tu být. Vždyť i ta povýšenost, která za ta léta na jeho rtech ulpěla, ho musela od obyčejných občanů odlišovat.

Nestačil říct nic dalšího a padl na zem dlaněmi napřed. Těmi narazil na studenou podlahu dodávky. Kostnatá kolena, která chránily dlouhé tmavě modré kalhoty z toho nejjemnějšího semiše, jakého se městu dostávalo, sjela po povrchu jako nůž s máslem po krajíci chleba, až udělaly na látce drobnou dírku.

Kravata, jíž si zakrýval útlý krk, mu pleskla přes malinký nos. Nebolelo to, ale ten švih přece jen dodával této situaci co do reálnosti. A teprve to způsobilo tu bolest, která donutila chlapce popustit uzdu a vňuknout.

Chlad, jenž pomalu prostupoval hmotou až k hrudníku, jím otřásl jakoby zimnicí. Vše, co cítil, co viděl, nabíralo studenějších odstínů. Ten uzlík, který mu Marek tak pracně uvazoval, ztratil svůj původní černožlutý odstín. Nyní na Filipa působil chladně, žlutá se změnila v bledě béžovou, jen černá trochu zesvětlala až skoro do šedé.

V uších mu hučelo. Slyšel pouze zběsilý tlukot vlastního srdce a svůj přerývaný dech, střídaný záseky a lapáním, když se snažil potlačit přicházející vzlyk a sten. To malé dítě, které v sobě dusil, aby zapadl do světa dospělých a bohatých, se konečně ukazovalo světu vlivem čiré zoufalosti a strachu o to, co bude dál.

Pak zaregistroval prásknutí dveřmi za sebou. Neodvážil se otočit. Nechtěl vidět stvrzení jeho pošetilosti. Jen by tím hnojil přicházející poskoky melancholiků, kteří si přišli hrát s jeho mozkem a brát mu naději na dnešní sen o autech.

„Pokud budeš celou dobu sedět na zemi, nastydneš,“ ozval se ten samý hlas, který ho ani ne před minutou urazil. „A věř mi, že bdít s kašlem a třicet devítkama není žádnej med.“

Filip zvedl pohled ze země. Slzy, jež doteď okupovaly hradby temně černých řas, spadaly přes jejich okraje a rozprskly se na podlaze. Jejich pádu nelitoval, pouze toho, že jim dovolil se světu ukázat. Ač bylo hodně těžké je držet, bránit se všem emocím, které chtěly svůj prostor, nakonec sám sebe zklamal. Ale musel uznat, že to byla úleva.

Pořádně zamrkal, aby se zbavil zbytků vody. Jeho zorné pole bylo rozmazané, jako by na nose ani žádné brýle neměl. Avšak ta zaschlá špína, již sem slzy zanesly, přesvědčovala o přítomnosti rozptylek chlapce dost.

Postava, která seděla na lavičce u kraje, měla ruce spojené propletenými prsty. Stačil si všimnout i mírného předklonu, jímž vyvolávala dojem uvolněnosti a klidu. Lokty se opírala o širší stehna tak, že se bořily do tukové vrstvy.

Chlapec si sundal z nosu brýle a očistil si sklíčka do látky kabátu. Netrápilo ho, že mohl jejich povrch poškodit. Mohl mít nové, stačilo jen lusknout prsty. A proč se otravovat s měsíc starými? Stejně přes ně moc dobře neviděl, ani když byly perfektně vypucované a naleštěné, že by v nich viděl i svůj odraz.

„Neuvěřitelný. Tak ty seš jeden z těch nafoukanců odshora, co?“ pokračovala osoba – ačkoli teď si byl téměř jistý, že to byl muž – podobně nezaujatě a nevzrušeně, jako doposud mluvila.

Vytáhl se pomocí loktů do kleku. Ani se neodvážil koukat jinam než před sebe. Bál se podívat na svého nového společníka. Jeho bratr mu vyprávěl o lidech, kteří jsou závislí na kofeinu. Nazval je obyčejnými feťáky. A Filip věděl, že setkat se s nějakým z nich by nemusela být zrovna ta nejlepší zkušenost.

Marek. Kdyby tady byl, co by mu řekl? Nejspíš by nad ním zklamaně stál, věnoval by mu jen jeden pohled, jímž by vyjádřil to, co by slovy říct nedokázal.

Já jsem ti říkal, aby ses Wilsonce vyhnul, Filipe. Teď za trest nebudeš spát.

Jako by ho slyšel promlouvat v hlavě. Jeho hlas, k němu vždy milý a přívětivý, tentokrát zněl podrážděně a zklamaně. To ovlivnily jeho vlastní pocity a postřehy, které zůstávaly v úrovni depky a skepse, jež odmítaly odeznít. Jeho hlava si vymýšlela vlastní alternativy, které se realitě vyhýbaly oblouky. Ale představivost malého kluka byla velká, co se zdálo jako nesmysl, jemu připadala jako nejreálnější možnost.

Hřbetem ruky si utřel hlen, který se mu přilepil na horní ret. Vňukání konečně ustalo, jakmile si uvědomil, že ztratilo svůj smysl už tehdy, když ho sem vhodili. Nechtěl vypadat jako uplakánek. Ne před tímhle podivínem, jenž si ho prohlížel pohledem supa, čekajícího, až oběť padne na zem znovu, aby si mohl rýpnout.

„Ty se bojíš mluvit?“

Neodpověděl. Nebál se, jen si udržoval správný odstup, jak ho to učili. Bavit se s feťáky bylo pod jeho úroveň. A on musel ukázat, že jím pohrdá.

Odfrkl si a vymanil nohy zpod zadku. Mravenčení v lýtkách ustalo, jakmile do nich začala opět proudit krev. Nebylo to tak příjemné, jak si představoval, ale uvolnění se přeneslo do zbytku těla a navodilo alespoň iluzi o tom, že je vše v pořádku.

Neváhal dlouho. Chytil si holeně, prsty pohladil semiš. Miloval ten hebký dotek, uklidňoval ho. I nyní měl na roztěkanou duši blahodárné léčivé účinky, proto nepropadal stresu tolik.

„Tím, že mluvit nebudeš, si leda potvrzuješ tichou noc, kluku,“ poznamenal markořečený feťák a poklepal si dlaní na objemný hrudník.

Vlastně si až teprve nyní všiml toho, že byl v pouhé košili a děravých kalhotech. Možná v sobě pocítil i něco jako lítost. Musela mu být zima.

„Jsem Kryštof Horák,“ představil se. Zdálo se, že ho chlapcův nezájem vůbec netrápil. „To, co před sebou vidíš, ze mě udělaly noční přežírky. Vím, není to hezkej pohled a věř mi, že ani já se do zrcadla nekoukám rád. Ale nemusíš se bát, že bych tě sežral. Nestál bys mi ani za jediný sousto.“

Filip se konečně odvážil pohlédnout mu do tváře. Jak očekával, nejvýraznější zůstávaly fialové kruhy pod prasečíma očima, které připomínaly monokly. Možná, že to i monokly byly, ale na nějakého rváče rozhodně nevypadal.

To, co ho na něj nejvíce zaujalo, byl ten úšklebek. Masité rty, které se k jeho postavě dokonale hodily, kroutil do tak podivné linky, že by se za ni nemusel stydět ani ten nejzatrpklejší člověk planety. Když se podíval lépe, všiml si v koutku čouhající špičky narůžovělého jazyka.

„Cos tam dělal, hm?“ zajímal se dál.

Když mluvil, rty poodhalily ustupující zarudlé dásně a krčky žlutých zubů. Jejich korunky, jimž chyběla vždy nějaká část, nabíraly až hnědého odstínu.

Ani tentokrát se k odpovědi neměl. Měl co dělat, aby nevyvrhl tu palačinku, kterou snědl k večeři. Žaludeční šťávy naleptávaly povrch jeho žaludku, který se vzdmíval, dokud je neucítil až v krku. Jediným polknutím potřebu zvracet zahnal a zakryl si ústa pěstí, když se z hrdla vydralo tiché říhnutí.

Feťák Kryštof, jak se ho prozatím rozhodl v hlavě oslovovat, nevypadal vůbec sklesle kvůli tomu, že mu chlapec neodpovídal. Buď byl zvyklý, že s ním lidé moc nemluvili, nebo dokázal emoce výborně skrývat. Filip usoudil, že je pravděpodobnější, že se mu lidé vyhýbají. I on by utekl, kdyby s ním nebyl zavřený v jedné dodávce.

Dodávka. Skoro zapomněl, že jel neznámo kam. Kola pod podlahou hučela, skřípěla. Očividně se jim nedostávalo moc dobré péče. Někde vyčetl, že prý auta mají kol pět – čtyři po stranách, jak to znal z obrázků na netu, a jedno přesně uprostřed, aby drželo balanc, kdyby jedna z pneumatik praskla. Co na tom bylo pravdy, netušil, ale když kdysi dokázal věřit na Ježíška, zvládl v paměti udržet i tohle, dokud se nepřesvědčí sám.

Z toho sezení na zemi ho brzy bolel zadek. Nebylo to nijak příjemné, nebyl ani zvyklý sedět déle, než si vyžadoval oběd či večeře. Když nespal, snažil se být stále na nohou, aby se snáz unavil. A neznal nic lepšího než tupé civění do monitoru, zatímco se na běžícím páse snaží spotřebovat co nejvíce energie, aby se prášky lépe usadily a on mohl klidněji spát.

Tohle nudné vysedávání bylo na nic. Potřeboval se proskákat, něco dělat, aby tam jen tak neseděl a nehleděl na leskle šedou stěnu před sebou. Nechtěl ani pozorovat feťáka Kryštofa. To by mohl nabýt dojmu, že se o něj zajímá, a tomu se musel vyvarovat.

„Ignorací si nepomůžeš,“ pokračoval jeho o hodně starší společník – tipoval mu kolem padesáti –, aniž by z něj pohled spustil.

Filip na sobě jeho oči cítil. Nebyl to ten nejlepší pocit. Byl pod jeho rentgenovým zrakem nahý, možná dokonce až na kost. Nedivil by se, kdyby mu teď řekl, že přesně ví, která žebra mu chybí.

„Jak myslíš. Ty nemluvíš, já taky mluvit nebudu. Jen jsem si myslel, že by sis třeba rád dal lízátko.“

To už však nevydržel. Zaťal drobné ručky v pěsti a propálil ho tím nejhnusnějším pohledem, jaký dokázal.

„Na laciný trik s lízátkem nikomu neskočím,“ vypískl tak nahlas, jak se odvážil.

Hlas se mu lámal, nejspíš stále pláčem. V krku ho škrábala smečka ježků, na nose lechtala husí pera. Ale když si uvědomil, že svou taktiku zkazil, zakryl si ústa pravou dlaní.

„Ále, tak je přechodná němota přece jenom babskej blábol,“ odvětil Kryštof a hravě se plácl do stehna. „Proč by sis lízátko nedal? Myslel jsem, že děcka na sladký jsou.“

„Jsi feťák,“ špitl jen.

Vytušil, že když už se jednou ozval, dal mu naději. Teď bude mnohem těžší se od něj distancovat.

„A ty jsi snob,“ vrátil mu. „Rozmazlenej fracek. Divím se, že jsi vůbec venku takhle pozdě. Nemáte už náhodou spát, co?“

Filip něco tiše zamručel a zarazil bradu mezi kolena. Vadilo mu, jak o něm mluvil. On přece nebyl rozmazlený fracek. Ani snob. Byl jen kluk, který měl rád svých osmnáct hodin spánku. Rád ležel ve své vyhřáté posteli, pozoroval světla lampy, jež mu připomínaly hvězdnou oblohu, snil o nejrůznějších dobrodružstvích a ve snech je prožíval.

Miloval svůj život. A na tom nic špatného není.

Dál zarytě mlčel. Pohupoval se na zadku, aby tělo alespoň nějak zaměstnal. Jazykem si přejížděl po rtech, vlhká místa následně stiskl zuby. Ta nuda ho nebavila. Bdění ho nebavilo.

„Víš, jaký to je, když zůstaneš celou noc vzhůru?“ prolomil ticho Kryštof. Ani tentokrát se odpovědi nedočkal, proto pokračoval bez výzvy. „To je fuk. Teď to stejně poznáš. Uvidíme, jestli ti klesne hřebínek.“

Překonal nutkání na něj něco prsknout. Každým dalším slovem ho nenáviděl víc a víc.

Obyčejný feťák, pomyslel si. Zabil by mě, kdybych u sebe měl Spáče. Pro spánek by vraždil.

„Víš, co by mi bodlo?!“ vykřikl muž najednou a zaklepal vedle sebe na stěnu. Filip jeho chování ani trochu nechápal. A musel hrát, že je mu to fuk. „Hrnek pořádně silnýho kafe!“

Chvíli se nic nedělo. Dokonce i Kryštof napjatě vyčkával. V tlustých prstech žmoulal látku děravých kalhot, očima těkal po stěně, na niž zaklepal. Z jeho očí, jejich odstín by se dal přirovnat k letnímu blátu, čišela až dětská zvědavost a očekávání. Očividně to nedělal poprvé.

Filip se ho chtěl zeptat. Byl přece taky v tom davu, když řečník mluvil. To znamenalo, že by ho mohl vídat i častěji. Nebo ho dokonce znal. Ale nevylezla z něj ani hláska. Naučeným způsobům se prostě vzdálit nedokázal.

Netrvalo to ani dlouho a dočkali se odezvy. Ozvalo se pár bouchnutí, která přinutila Kryštofa ke smíchu. A jak otevíral ústa nepřiměřeně moc, vystavoval na obdiv svůj neúplný, hnědo-žlutý chrup.

Potlačil novou vlnu nadavování. Vše mu radilo, aby se odplazil do rohu a schoval tváře do dlaní. Ale bál se.

Bál se feťáka, který se smál.

Bál se toho, kam ho vedou.

Ze všeho nejvíc se však bál jeho první probděné noci.