Pavel se už od rána cítil mizerně, v hrudi se mu usídlil úzkostný, zlý pocit. Vždy měl se svou sestrou velmi blízký vztah a teď vycítil, že se s ní něco stalo.

Neklidně přecházel sem a tam před kamennou budovou pro "nováčky", kde spali společně s Güntherem na tvrdých vojenských postelích. Budíček je pravidelně vyháněl na snídani krátce před šestou hodinou ráno, když se vlivem letního slunovratu již rozednívalo a sluneční paprsky osvětlovaly celý tábor – baráky pro vězně i Němce, plynové komory, appelplatz i čtyři krematoria.

Günthera si docela oblíbil, byl to hodný kluk. Dokázal se chovat empaticky, neptal se Pavla, proč se pořád tak vrtá v jídle, chránil ho před šikanou ostatních, a hlavně jako jediný s ním, i když tajně, mluvil česky. Pavel sice německy uměl a s mírnými obtížemi se dokázal dorozumět s ostatními esesáky, ale jeho rodná řeč mu byla přece jen nejbližší a stále dokola mu připomínala jeho milovaný domov, nynější Protektorát Čechy a Morava.

Zničeně dosedl na kamenné schody, které vedly do jídelny vyhrazené pro německé vojáky a táborovým dozorcům. Vězni dostávali své celodenní jídlo – kus chleba a osolenou vodu, v níž se občas nacházely i plesnivé kousky zeleniny, polévka se tomu rozhodně říkat nedalo – vždy ráno před nástupem do práce ve svém baráku. Pavel mohl mluvit o štěstí, že mohl jíst jídla určená německým vojákům, a tak si stále držet svou sportovní postavu, na níž byl tolik pyšný. Tiše přemýšlel. Přemýšlel o tom, co bylo, a také o tom, co mohlo být. Byla polovina června. V této době už mohl mít po maturitě a začít si hledat univerzitu nebo práci, ve které by strávil zbytek života. Mohl žít šťastně s celou svou rodinou, kdyby Němci...

V tu chvíli jej přepadl zcela neoprávněný vztek na Helenu, že k nim dotáhla tu židovskou holku. Kdyby nebylo jí, třeba by si stále žili v Praze jako Češi, a nemusel by o svou rodinu takto krutě přijít. Jeho rodiče byli počestní. Nikdy nikomu neublížili, neudávali sousedy a vždy našli kousek jídla pro ty, kterým válka vzala jejich domovy. Rychle však svou zlost spolkl, zaplavily jej výčitky svědomí. Jak by se zachoval on sám, kdyby někdo – přítel – požádal o pomoc jeho, a ne jeho sestru? Dokázal by jej chladně odmítnout, tváří v tvář nebezpečí, které by hrozilo? Dokázal by žít s pocitem, že je nepřímo zodpovědný za něčí smrt, kdyby někoho zabili jen proto, že jim odmítl poskytnout úkryt?

Na své otázky však neznal odpověď. Zoufale složil hlavu do dlaní a podíval se k zemi, když k jeho nohám padl stín. Překvapeně vzhlédl, překotně vyskočil na nohy a zvedl pravici v nacistickém pozdravu:

,,Heil Hitler" vykřikl přesně tak, jak jej to naučili. Okamžitě však ruku stáhl. Nepřišel za ním nikdo z jeho nadřízených, ale Günther. Německý mladík neměl čepici, zpocené vlasy se mu lepily na čelo, bylo poznat, že běžel. Pokusil se usmát, ale Pavel okamžitě pochopil, že jej jeho předtucha nezradila a že se stalo něco hrozného.

,,Co je?" vydechl místo pozdravu.

Günther jen zničeně zavrtěl hlavou, posadil se vedle něj a trvalo dlouho, než se odvážil podívat se mu do očí:

,,Paule, tvá sestra je mrtvá." řekl tiše.

Pavlovi při jeho slovech přejel mráz po zádech. Do modrých očí se mu vtlačily slzy a celý se roztřásl. Připadalo mu, že má smysly obalené vatou a to, co se děje kolem něj, vnímal pouze mlhavě. Güntherova čtyři slova však z mozku vypudit nedokázal. Tvá sestra je mrtvá, tvá sestra je mrtvá ... bušila mu krev ve spáncích. Rychle zavrtěl hlavou a podíval se svému příteli do očí, které byly plné účastného, ale skvěle předstíraného soucitu.

,,Lžeš." obvinil jej tiše, stále mu ještě nedošlo, co se vlastně stalo. Günther smutně zavrtěl hlavou:

,,Je mi to líto, příteli, popravili ji včera odpoledne. Neboj se, netrpěla." dodal rychle, ačkoliv věděl, že tato slova jeho bolest nezmírní. Pavel v bezmocném smutku sklopil hlavu. Ani v nejmenším si nepřipustil onu hroznou pravdu – že se jeho šestý smysl nemýlí, že mu německý mladík, kterého mohl a také musel považovat za tu nejbližší osobu, která mu v tomto pekle nazývaném Němci hrdě Konzentrationslager Auschwitz zůstala, opravdu krutě lže. Netušil, že Helena žije, spí spoutaná a v bezvědomí na Güntherově posteli, v jím tajně obývaném baráku na opačném konci tábora, aby se neprozradili před ostatními ...

jej beze slova poplácal po rameni a pokusil se jej rozptýlit.

,,Máš hlídku u elektrického plotu na západní straně tábora. Půjdu s tebou, jestli chceš.'' nabídl mu podporu, ale Pavel podle jeho očekávání odmítavě zavrtěl hlavou:

,,Ne, děkuji, ale chci teď být sám, prosím." odpověděl lehce třesoucím se hlasem.

Zvedl se, popadl svou pušku opřenou o stěnu a rychle zamrkal, aby potlačil zrádné slzy, které se mu hrnuly do očí. Chtěl být silný – musel být silný. Je teď Němec a Německo přece musí být silné, aby vyhrálo válku ... Pavlovi při těchto myšlenkách, které mu vtloukli do hlavy, přeběhl mráz po zádech. Kromě přísahy se navíc musel naučit nazpaměť píseň Horsta Wessela – hymnu nacistické strany, a v pozoru desetkrát po sobě opakovat větu: „Dobrý Žid je mrtvý Žid a Německá říše potrvá navěky." Bylo mu ze sebe samého zle. Těžce se zvedl a sevřel v rukou svou zbraň, kterou, byť z bezpečnostních důvodů bez munice, vyfasoval po absolvování procedury spolu s černou uniformou se stříbrnou říšskou orlicí a znakem SS na límečku. Hákový kříž se vyjímal také na jeho černém baretu a Pavel měl pocit, že říšská orlice, která jej držela v drápech, stejně silně svírá i jeho a už jej nepustí.

Zůstane navždy na špatné straně, sám a bez rodiny, zrádce českého lidu ...

Günther se chvíli bez pohnutí díval, jak se svěšenými rameny odchází pryč, a mísily se v něm protichůdné pocity. Svým způsobem si Pavla oblíbil a bolelo ho, že mu musel lhát, ale neměl na vybranou.

Musel Helenu ochránit alespoň do doby, než se její zdravotní stav zlepší. Až bude mimo ohrožení života, hodlal říct Pavlovi pravdu, do té doby ale musel její přežití udržet v té nejpřísnější tajnosti. Riziko odhalení bylo vysoké a cena, kterou by mohli oba zaplatit, ještě vyšší ...