Pavel se z bezvědomí probral až pozdě odpoledne. Z událostí posledních hodin si pamatoval jen to, že jej příšerně bolí hlava a že leží na tvrdé posteli ve "svém" baráku. Postřehl vedle sebe nějaký pohyb a jakmile se mu zrak rozjasnil, spatřil, jak se nad ním sklání známý blonďák s obličejem zkřiveným obavami.

Günther držel v ruce mokrou žínku, kterou mu nejspíše až doteď vytrvale omýval ránu a obličej. Když si všiml, že je Pavel vzhůru, opatrně si k němu přisedl na postel a podíval se mu do očí.

,,Ach Paule, co jsi to udělal?" zašeptal si spíše pro sebe. Věděl, co se teď bude dít. Posměšky a nadávky, které Pavla čekaly od ostatních esesáků, mu vskutku nezáviděl a nepřál. Ale co proti tomu mohl dělat?

,,Co jsem udělal? Co jsem udělal? Zabil jsem nevinného člověka, to jsem udělal! Jsem vrah, slyšíš?!" zaskučel Pavel zoufale. Günther protočil oči. Ten kluk je ale tvrdohlavý!

,,Hele." řekl pomalu a snažil se přitom nedávat najevo netrpělivost:

,,Splnil jsi přímý rozkaz. Neměls na vybranou. Ty za nic nemůžeš, naopak – ušetřil jsi mu bolest. Trefil jsi ho dobře. Až jsem se divil, na to, že jsi držel nabitou bouchačku v ruce poprvé, to byla dobrá rána. Zemřel hned. Obvykle musejí střílet ještě vojáci - "

,,Ušetři mě podrobností, prosím! Vím sám, jak jsem to udělal." vyjel na něj Pavel hrubě. Poté semkl víčka pevně k sobě a prudce zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl vyhnat úpornou bolest, která jej sužovala, a především mučivé vzpomínky na to příšerné dopoledne. Günther zvedl dlaně v obranném gestu:

,,Promiň, Kammerade." zašeptal a zvedl se k odchodu, když vycítil, že Pavel chce být sám. Než vzal za kliku, ještě jednou se otočil:

,,Tady v Táboře je rychlá smrt luxusem, který si může jen málo vězňů dovolit. Vítají ji s otevřenou náručí. Bojím se dne, kdy to plně pochopíš, Paule." řekl tiše a stejně nehlučně za sebou zavřel dveře.

Rozhlédl se kolem sebe a chvíli přemýšlel. Nakonec zamířil k vězení, aby se podíval, jestli dnes nepřivezli někoho nového, s kým by se mohl tajně pobavit. Kotce však byly prázdné.

Günther opět vyšel na světlo a ledabyle zahajloval sturmführerovi, který jej právě míjel. Muž mu pozdrav oplatil, ale nezastavil se, aby se jej zeptal, co ve vězení dělal nebo jak se vede Pavlovi, což mladík uvítal.

Neměl chuť s nikým mluvit. Vzpomněl si, že v jeho baráku na něj od včerejšího večera jistě netrpělivě čeká Helena, což mu na náladě moc nepřidalo. Musel jí sehnat jídlo a čisté obvazy. Situace se začínala nebezpečně komplikovat.

Myšlenkami zabloudil opět k Pavlovi – měl o něj strach. Bál se, aby si ještě dodatečně něco neudělal, nebo aby mu neublížili vojáci. Od samého začátku s ním byly v očích Němců jen problémy. Pavel nebyl schopný vykonávat jednoduché rozkazy okamžitě a bez přemlouvání, což bylo od vojáků nejen na frontě, ale i zde důsledně vyžadováno – už ty úvodní průtahy před přísahou, kdy mu musel Günther domluvit, mu na popularitě zrovna nepřidaly. Dnešní den, nejdůležitější zkouška přijímacího rituálu opět s neochotou a vzdorem, navíc završená tím nejpotupnějším činem – pokusem o sebevraždu – jeho negativní obraz v očích Němců dokreslil přímo dokonale. Jeho český původ mu body také zrovna nepřidal. A kdyby se někdo začal šťourat v tom, že jeho sestra měla být zastřelena za přímou podporu nepřátel Říše, kteří se technicky vzato skrývali také v JEHO domě, takže o tom musel vědět ...

Günther se otřásl, když mu po zádech přejel ledový osten strachu. Pavla si za těch několik dní, které strávili spolu, částečně také díky jeho sestře, o kterou se nyní staral, docela oblíbil a nesnesl by, kdyby se mu něco stalo. A potom mu hlavou, náhle jako blesk, proběhl šílený plán.

Musí je oba dostat z tábora. Ta nebezpečná myšlenka se mu usadila v hlavě a odmítala jej pustit. Moc dobře věděl, že je to prakticky neproveditelný plán a kdyby se něco pokazilo – a pokazit se mohlo prakticky všechno – a byli by chyceni, dostali by kulku všichni tři.

Ale mladý Němec i přes obrovské riziko cítil, že je to správná věc. Jediná možnost, jak dokázat svému srdci a svému svědomí to, co si každý večer před spaním pro sebe opakoval – že on není taková hyena a zrůda jako většina Němců zde. Že mu stále zbyla v srdci lidskost a vědomí, že to, co se tady v táboře děje, není správné. Dlouhé měsíce jen nečinně přihlížel, jak jeho krajané týrají a vraždí nevinné lidi, kteří se provinili prakticky jen tím, že jsou jiní, a ačkoliv s tím nesouhlasil, nikdy to nedal najevo ani mrknutím oka. Nepostavil se zvěrstvům, která se zde denně děla, jen dál loajálně sloužil svému Vůdci, tak jak na začátku přísahal. Byl poslušným německým vojákem – dnes se ale rozhodl to změnit.

A musel to udělat bez ohledu na riziko vlastní smrti ...