Nastal večer. Helena se po celý den nezvedla z postele. Bránila jí v tom pouta, která jí Günther sice trochu povolil, ale nesundal, aby se v šoku opět nepokusila utéct a neprozradila se, a také strach.

Bála se každého šustnutí, každého přeběhnutí myši v koutě, každého německého hlasu zvenčí. A nejvíce ze všeho se bála Günthera.

Přesto, že jí zachránil život, nepociťovala k německému mladíkovi žádný vděk ani sympatie. Bála se jeho postranních úmyslů, tušila, že ji nezachránil jen pro její krásné oči, třebaže tvrdil, že zná Pavla. Co od ní bude jako protislužbu chtít? Sex? Nebo její vlasy? Co když ji nakonec stejně zabije nebo udá vyšším důstojníkům?

Nikdy nesmíš věřit Němcům. Nenávidí nás, povyšují se nad námi a přejí nám jen to nejhorší. vytanula Heleně na mysli slova její maminky, pronesená krátce po podepsání mnichovské dohody, před zahájením okupace.

Při vzpomínce na rodinu začaly dívce z očí téct slzy. Koulely se jí po tvářích a rozpíjely se na límečku jejích šatů, které na sobě měla už déle než tři dny a které odpudivě páchly potem, krví a močí. Protože byla prakticky okamžitě odsouzena k smrti, neměla nárok na úbor pro vězně, ani hlavu jí neoholili. A Günther očividně žádné ženské šaty ve svém baráku neměl.
Byla bezmocná, vydána na milost a nemilost vojákům Adolfa Hitlera, „šílence s knírkem", který si brousil zuby na celou Evropu.

Podle zahraničního rozhlasu, který Helenin tatínek v minulosti občas tajně poslouchal, slavil Hitlerův wehrmacht a jeho spojenci – zejména Italové a Japonci – vojenské a dobyvatelské úspěchy napříč celou Evropou. Polsko, Československo, Francie, Skandinávie ... Nad všemi těmito zeměmi už vlála nacistická vlajka, černá svastika na bílém a červeném poli, jako symbol nesvobody a podrobení.

Taktika blitzkriegu Němcům přestala vycházet až nyní, v letech 1941-1942, kdy sovětská vojska pod vedením generála Žukova konečně zastavila německý postup na Stalingrad a Moskvu.

Wehrmachtu se podařilo obklíčit Leningrad a zahájit jeho blokádu. Tvrdé boje na předměstí Stalingradu, kde se bojovalo doslova o každý dům a každou ulici, a kruté ruské mrazy spolu s nepozorovatelnými a vražedně přesnými sovětskými odstřelovači pod vedením Vasilije Zajceva začaly pomalu, ale jistě rozhánět hrdé německé sny o rychlém a snadném vítězství a podlamovaly jejich morálku.

Přesto o vítězi stále nebylo rozhodnuto, konec války se zdál být stále v nedohlednu ...

Helena se o současné situaci ve světě dozvídala z malého rádia, které stálo na stole. Snad jí ho tam Günther zanechal záměrně, aby měla trochu rozptýlení. Nerozuměla sice každému slovu, ale souvislosti pochopila. Přestože nacistická propaganda stále neochvějně věřila ve své vítězství, dívka pociťovala slabou naději, že Hitlerova armáda přece jen není tak neporazitelná, jak se zdálo. Třeba válka brzy skončí a ona se dočká osvobození ...

Tento nepatrný plamínek naděje byl však vzápětí pohřben dalšími obavami.

Co bude dělat, kam půjde, když už nikoho nemá, snad jen bratra? Jak může vědět, že jí Günther o Pavlově osudu nelhal, že jí jen nedal falešnou naději, aby ji přiměl k poslušnosti a učinil ji svou otrokyní? Zraněná, psychicky na dně, v cizí zemi a obklopená cizími lidmi se Helena vzdala jakékoliv naděje. Útěk byl nemožný a odpor marný. Kam by utíkala, co by si počala? Za těch několik krutých dní vlivem stresu a minimálního přísunu jídla citelně zhubla a potrvá ještě dlouho, než se její zranění zahojí ...

Netušila, že Pavel právě sedí na své posteli v kasárně jen několik desítek metrů od ní a čistí si uniformu a pušku, navenek se tvářící jako loajální poněmčený Čech, ale v duchu vzdorující a stejně jako ona toužící po návratu domů. Nevěděla, že už zítra bude postaven před tu nejkrutější zkoušku, která způsobí, že bude sám sebe nenávidět ...

Z neveselých úvah a chmurných myšlenek ji vytrhlo až tiché vrznutí dveří. Helena sebou úlekem škubla, okamžitě zmizela pod tenkou přikrývkou a zatajila dech. Ačkoliv tušila, že tento úkryt je doslova ubohý a příchozí ji co nevidět objeví, jednala čistě pudově, primitivní touha mláděte každého savce uniknout pozornosti predátorů. Zpotila se strachy a skousla si spodní ret. Pokud sem přišel nějaký cizí esesák, je s ní konec. Slyšela, jak dveře skřípou a vržou a vpouštějí do místnosti trochu slábnoucího slunečního světla zvenčí, které však rychle zmizelo, když se dveře bezhlučně zabouchly.

,,Helene? Neboj se, jsem to já." ozval se Güntherův tichý, mírný hlas. Dívka vyhlédla ve chvíli, kdy Němec opatrně vytahoval zpod uniformy misku s kouřící polévkou. Položil ji na stůl a z kapsy vytáhl dřevěnou lžíci, potom přešel k ní a povolil uzel svazující její odřené ruce. Dával přitom pozor, aby jí co nejméně ublížil. S úsměvem jí pokynul a ustoupil až ke dveřím, zatímco se Helena namáhavě a s tváří zkřivenou bolestí opatrně zkusila posadit a posléze postavit. Přestože ji zranění bolelo a točila se jí hlava, podařilo se jí to a po malých krůčcích se dopotácela až ke stolku, vrhaje přitom po Güntherovi pohled, v němž se mísil vděk a nedůvěra. Pořád nevěděla, co si má o tomto Němci vlastně myslet. Ostražitě sledovala každý jeho pohyb, on však zůstával nehybně stát v uvolněném postoji a nepůsobil dojmem, že by se na ni chystal vrhnout a znásilnit ji nebo ji zabít.

,,Sněz to. Pomalu, ať se ti neudělá špatně." pobídl ji tiše. Helena ostýchavě uchopila lžíci a namočila ji do misky, ještě jednou se po mladíkovi bázlivě ohlédla, ale potom se protestující žaludek znovu hlasitě ozval, a tak se pustila do jídla. Polévka byla doslova odporná, byla to vlastně pouze neosolená voda s kousky neočištěné, místy trochu plesnivé mrkve. Zvedl se jí žaludek, lžíce jí vypadla z ruky a klepla o stůl. Günther se omluvně pousmál a příbor pohotově zachytil dřív, než stihl dopadnout na zem.

,,Lituji, kaviár jsem nesehnal, Frau Hrusková." dobíral si ji polohlasně a dívka se musela chtě nechtě usmát.

Heleně se z polévky dělalo špatně, ale hlad byl větší než odpor. Její žaludek, scvrklý z nedostatku jídla a stresu posledních dnů, jí brzy dal najevo, že víc už se do něj nevejde, a tak dívka odložila lžíci a zoufale se snažila, aby těch pár drahocenných soust, které do sebe právě dostala, znovu nespatřilo světlo světa. Günther ji chvíli starostlivě pozoroval, potom jí jemně zkontroloval obvaz, jestli rána nekrvácí, vodou jí vymyl také šrámy na zápěstích od zadřeného provazu a opatrně jí přiložil dlaň na čelo, aby zjistil, jestli nemá horečku. Ta by značila infekci a ve zdejších podmínkách by se rovnala rozsudku smrti. Když s úlevou zjistil, že je vše v pořádku, nechal misku na stole a než odešel, vytáhl ještě kousek chleba a obrátil se k dívce:

,,Dnes mám večerní hlídku a zítra dopoledne důležitý program, Helene. Je možné, že za tebou přijdu až zítra později odpoledne nebo večer. Nechám ti tady nějaké jídlo, vodu a čisté obvazy a zamknu tě. Neměj strach, vojáci budou mít zítra jinou zábavu a v mém baráku koneckonců nemá nikdo nepovolaný co dělat. Jsi tady v bezpečí. Když budeš potichu, nikdo tě nenajde." řekl. Helena, stále ještě vyplašená a plná nedůvěry, se zmohla jen na kývnutí a na ni povzbudivě mrkl. Potom pootevřel dveře, protáhl se ven a pečlivě za sebou zamknul.

Posadil se na dřevěné schody a rukou si unaveně přejel po obličeji. Myslel na to, co se má zítra stát, a bylo mu Pavla líto. Většina mladých mužů, kteří touto vstupní nechutnou procedurou museli projít, z toho byla nějaký čas psychicky na dně. Nebylo se čemu divit, pro mnoho z nich to bylo první zabití člověka v jejich životě. Pamatoval si, jak si sám dva dny po tom hrozném dni přiložil pistoli k hlavě a jeho luger, místo toho, aby splnil svůj úkol, udělal jen cvak – neměl nabito. Pamatoval si posměšky a urážky služebně starších vojáků, kdykoliv proti nim zvedl paži v nacistickém pozdravu. Říkali: To je on, ten zbabělec. To je ten, co neumí zabít ani sám sebe. Vlivem zlých vzpomínek se až otřásl. 

Musel před tím Pavla uchránit.