Praha, červen 1942

,,Dělejte, vy špinavé svině! Rychle, rychle!"

Mužské hlasy plné nervozity a netrpělivosti hovořící německy hrubě vyháněly vyděšené obyvatele pražských čtvrtí z postelí do předsíní, kde je nutili o půl třetí v noci stát s rukama nad hlavou čelem ke zdi, zatímco ostatní příslušníci SS a gestapa pobíhali kolem nich, rozhazovali pečlivě srovnané oblečení, vysypávali obsahy sekretářů a shrnovali koberce, snažíc se tak vypátrat jakoukoliv nepatrnou známku spolupráce nebo sympatizace s vrahy třetího muže Třetí říše nebo se zahraničním odbojem. Jejich zuřivé úsilí však stále nepřinášelo sebemenší posun v pátrání. Bylo právě 7. června 1942. Ve světě se japonské námořnictvo připravovalo k obsazení atolu Midway s cílem vylákat americké námořnictvo k finální bitvě, v protektorátu Čechy a Morava právě uplynuly tři dny od smrti osmatřicetiletého zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha.

Po atentátu se kontroly českých bytů a teror místního obyvatelstva zpřísnily na neúnosnou mez, gestapo a jednotky SS byly aktivní dnem i nocí, přesto stále neměly sebemenší stopu. Denně bylo mnoho lidí odváženo k výslechům, které byly často brutálnější, než si mohl kdokoli představit. Pouliční rozhlas denně řinčel výhrůžky českému národu a také jména desítek popravených – často nevinných – lidí, což byla výborná psychologická zbraň. Mnoho obyvatel žilo v neustálém strachu o svůj život jen proto, že ty dva muže – nižšího s hnědými vlasy a kulatým obličejem a vyššího světlovlasého – před několika dny byť jen letmo zahlédli projíždět na kolech a poté zdánlivě nevinně pokuřovat a čekat na zastávce tramvaje v Praze na Kirchmeyerově třídě v Holešovičkách. Dva obyčejní muži, spěchající do práce jako všichni ostatní... Kdo mohl tušit, že se pod jejich nenápadnými, dlouhými kabáty skrývají smrtící zbraně a že už za několik minut se toto místo stane svědkem velice dramatických událostí, které změní dějiny?

Byl to zaseknutý britský samopal typu Sten bezmocně a neúčinně mířící Heydrichovi na prsa, nevíra v to, co viděl, nebo obyčejná německá pýcha, vztek a touha ztrestat opovážlivce, co donutilo Heydrichova řidiče Johannese Kleina zcela v rozporu s bezpečnostními předpisy místo okamžitého šlápnutí na plyn zastavit auto? V návalu šoku, adrenalinu a dešti kulek, kterými se oba Němci pokoušeli dostat prchajícího klejícího Gabčíka, si ani jeden z nich nevšiml podomácku upraveného ručního granátu vrženého Janem Kubišem, který mezitím dopadl k pravému zadnímu kolu, při explozi jej spolu s žíněným sedadlem roztrhl a vážně stojícího Reinharda Heydricha zranil. Sám Heydrich přitom Čechy pohrdal natolik, že se odvážil jezdit po Praze Mercedesem bez pancéřování a ochranky pouze se svým řidičem, tvrdil, že od národa "smějících se bestií" mu žádné nebezpečí nehrozí. Jak moc se přepočítal ...

Od 4. června, kdy na následky zranění a otravy krve v české nemocnici zemřel a gestapo stále nemělo sebemenší zprávu o jeho vrazích, se nahodilé domovní prohlídky nejen v Prahy odehrávaly téměř nepřetržitě, v jakoukoliv denní i noční hodinu. A Němci byli stále bezohlednější, jako by se za tento čin skupiny odbojářů pokoušeli vyvraždit celý český národ ...

V pražské ulici K Hájům, podle nových pravidel nyní přejmenované na Zu Haine Straße, žila úplně obyčejná, válkou zatím téměř nedotčená česká rodina.

Otec Jaroslav Hruška byl vysoký hubený muž se začínající pleší a velkými dlaněmi plnými mozolů od dlouhých let tvrdé práce v nedalekém kamenolomu, jeho manželka Lenka Hrušková byla naopak malá baculatá paní s vždy laskavým úsměvem na rtech, zelenýma očima a velkým srdcem plným lásky pro své nejbližší. A potom tady byly jejich dvě děti, sourozenci Pavel a Helena. Oba navštěvovali Základní školu a Gymnázium Jana Evangelisty Purkyně v Praze.

Pavel, devatenáctiletý, štíhlý, plavovlasý a modrooký sportovec, měl v tento čas před maturitou, zatímco jeho patnáctiletá sestra Helena, která byla nápadně podobná matce – hnědovlasá a trochu baculatá – by již v září nastoupila do primy, kdyby nebylo války. Chtěla se stát lékařkou. Byla teprve v sedmé třídě, když se uzavřely vysoké školy a Němci tak vzali českým dětem jakoukoliv naději na vyšší studium. I přes krutou nepřízeň doby, okupaci a všudypřítomný strach se oba sourozenci měli velmi rádi a nedopustili by, aby se tomu druhému něco stalo. Což teď ale platit přestalo ...

Helena měla kamarádku jménem Klára Gweisová, která se do Prahy přistěhovala teprve před několika měsíci. Potkaly se jednoho dne na ulici, když Helena s přídělovými lístky spěchala na nákup, a rychle se spřátelily. Po několika týdnech Klára na Helenu každý den čekávala před školou a společně chodily na procházky do blízkého parku, kde si dlouze povídaly a snažily se tak nemyslet na hrůzy, které se odehrávaly kolem nich. Helena nevěděla, kam Klára chodí do školy, protože druhá dívka byla velice tichá a s podrobnostmi ze svého života se nesvěřovala, ale zdálo se, že v Heleně našla spřízněnou duši a ráda poslouchala její vyprávění. Všichni spolužáci, kteří je vídali společně odcházet, měli za to, že pochází ze Sudet, ale jejich další pokusy dozvědět se o tajemné krásné dívce víc se nikdy nesetkaly s úspěchem. Na zvědavé otázky Heleniných spolužáků Klára vždy jen opatrně zamumlala něco o tom, že její otec dříve vlastnil obchod v pohraničí, v roce 1938 jim však byl zabaven a oni se přestěhovali do Prahy, a pak rychle sklopila oči a převedla řeč na jiné téma, případně pohledem prosila Helenu, ať už vyrazí na cestu. Byla to velice tichá dívka. Každý den bez ohledu na počasí nosila dlouhý šedivý kabát, který odmítala sundat. Až jednoho dne na to, čím je Klára jiná, přišla sama Helena, když ji našla plakat v parku na jejich oblíbené lavičce napůl skryté v křoví, s rukama zkříženýma na hrudi. Po chvíli tichého, jemného přesvědčování ji donutila odhalit příčinu jejího smutku. Na dívčině svetru, vzdorně ukrytá pod kabátem, se vyjímala malá, ušmudlaná žlutá šesticípá hvězda s výrazným černým nápisem JUDE uprostřed.

Klára Gweisová byla Židovka ...

I přes tohle zjištění se Heleniny sympatie ke Kláře nijak nezměnily, bez ohledu na nebezpečí, kterému se nyní sama vystavila. Ačkoliv byla dívka hodně uzavřená a smutná, časem se z nich staly opravdové kamarádky, chodily spolu mezi 15. a 17. hodinou nakupovat, protože jindy Židé do obchodu chodit nesměli, a Helena se ze všech sil snažila Kláru utěšovat a psychicky podporovat, když potkávali na ulici kolemjdoucí, kteří na ni občas pokřikovali posměšky a urážky jako ,,židovská špína" a ,,méněcenná rasa". Klára se v těchto situacích snažila být neviditelná a jen se tiše choulila do svého kabátu, zatímco Helenu sžíral bezmocný vztek. Vždyť to přece byli také Češi! Co se to s nimi stalo, co s nimi ta válka a německá okupace udělala? myslela si. Mrzelo ji také to, že ani její spolužáci a kamarádi ji už nezdravili, kdykoliv šla ven s Klárou, posmívali se jí a občas po Kláře hodili hrstí hlíny nebo dokonce i kamenem. Přes všechny tyto těžkosti ale byla Klára, jak Helena brzy zjistila, velice hodná dívka, která se kdysi uměla i krásně smát a zpívat. Toužila po nástupu na konzervatoř a následné kariéře zpěvačky. Kdysi ráda chodívala do parku a zpívala si tam veselé písně, než jí její smích, přání i naděje na normální život vzaly v roce 1938 Hitlerovy Norimberské zákony, 14. března roku 1939 okupace českých zemí a také potupná židovská hvězda, kterou museli nejen všichni členové její rodiny nosit na viditelném místě na oblečení ...