Uplynuly dva dny. Ačkoliv se mu povrchová rána na hlavě rychle zahojila, Pavel se stále cítil zdeptaně a unaveně. Naštěstí jej Güntherova moudrá slova alespoň trochu dokázala držet nad vodou a zabránila mu sáhnout si na život znovu. Věděl, že jeho německý přítel měl pravdu – že neměl na vybranou a že by ten muž zemřel tak jako tak, ale za mnohem větších bolestí.

Věděl také, že musí začít něco dělat, nebo se ve svém baráku zblázní. Hlídku neměl – od toho dopoledne se s ním nikdo z ostatních vojáků nebavil – a tak se rozhodl navštívit Günthera.

Od chvíle, kdy přijel do tábora, u něj nebyl, ale zhruba věděl, kde asi tráví volný čas mezi hlídkami. Nemohli být stále spolu, neustálá přítomnost toho druhého by jim začala brzy lézt na nervy a Němci měli přece jen jistá privilegia, která je odlišovala od polských dozorců – kteří sice byli v menšině, ale v krutosti se svým německým kolegům zcela vyrovnali.

Nad táborem se začal pomalu snášet soumrak, když Pavel vyšel ven. Kráčel pískem vysypanou cestou a snažil se přitom nemyslet na to, že štěrk, který mu tiše křupal pod nohama, je i přes dokonalou každodenní úpravu nasáklý krví tisíců nevinných lidí a unavených vězňů, kteří zde každý den po desítkách, ne-li po stovkách umírali v plynových komorách nebo padali při těžké práci vyčerpáním a byli buď zastřeleni, ponecháni svému osudu nebo sadistickými dozorci utýráni k smrti.
Pavel kráčel dál. Kolem něj se z nebe snášely a tiše poletovaly kousky šedého prachu - popel z vytrvale pracujícího krematoria. To muselo denně přijmout stovky Židů, kteří byli ve velkém zabíjení jedovatým plynem Cyklonem B – popravy zastřelením byly příliš zdlouhavé. Günther mu o plynových komorách jednoho večera v baráku tajně šeptem vyprávěl. Bylo to děsivé.

Pavlovi se dělalo špatně. Z odporného prostředí, všudypřítomné smrti a také z toho, že je teď i on sám prakticky jedním z těch, co tato zvěrstva páchají. Takhle to dopadne? Skončím jako kolaborant a válečný zločinec na druhé straně? Jako nacista? Kdyby to viděli jeho rodiče – na okamžik byl rád, že se toho nedožili. Měli štěstí, že se nedožili toho, aby museli sledovat, jak se z jejich vzorného, tichého a hodného, vlastenecky založeného syna toužícího po studiu na vysoké škole stala nacistická zrůda ...

Aniž by si to uvědomil, Pavlovy nohy se jako by samy od sebe zastavily před dveřmi Gova baráku – poznal jej podle čísla, které se shodovalo s tím v mladíkově služebním průkazu. Ten museli všichni dozorci nosit u sebe a prokazovat tak svou totožnost – jméno, národnost, postavení a místo pobytu. Pavel svůj průkaz zatím neměl, což jej stavělo do nevýhodné pozice, ale Günther mu předešlého večera slíbil, že „to nějak zařídí".

Znal svého německého přítele natolik, že si dovolil vzít za kliku. Dveře byly odemčené. Zastavil se na prahu a chvíli čekal, než jeho oči přivyknou šeru, které uvnitř panovalo. Jak tak bloudil očima po místnosti a hledal Günthera, zastavil se pohledem na posteli stojící v rohu. V tom okamžiku strnul jako solný sloup, polilo jej horko a srdce se mu na okamžik zastavilo, než se opět rozběhlo jako o závod.

Na posteli ležela jeho mladší sestra, která měla údajně být už několik dní mrtvá. Jeho milovaná Helena, jeho krev, za níž by se rval až do posledního dechu, kdyby jí někdo chtěl ublížit. Ležela přímo před ním se svými krásnými tmavými vlasy rozhozenými po polštáři, tvář měla vyhublou, oči měla zavřené, ale její spánek byl klidný. Vypadala jako loutka. Jako mrtvá, rozlámaná loutka. napadlo jej vzápětí a sevřel jej ledový strach. Rychle ji zkontroloval pohledem a poté velice opatrně přistoupil až k posteli a odhrnul přikrývku, ale neodvažoval se ji probudit. Měl strach, co by řekla jeho uniformě. Naštěstí se nezdálo, že by s ní bylo zacházeno nějak hrubě – byla oblečená a mezi knoflíky špinavých šatů na břiše vykukoval bílý obvaz. O krok ustoupil a rychle přemýšlel, co bude dělat.

Z přívalu zběsilých myšlenek jej vytrhla naprosto nečekaná a prudká rána loktem nebo pažbou pušky do zad, po které klopýtl o práh a nechtěně letěl kus dopředu. Vůbec příchozího nezaregistroval a jeho agresivní útok jej vyvedl z rovnováhy. Měl co dělat, aby nevrazil do postele a nevzbudil Helenu hlukem.

Poznal, že je v pořádném průšvihu, a tak automaticky klesl na kolena a zvedl ruce nad hlavu. Slyšel, jak se dveře obezřetně a tiše zavřely a v následujícím okamžiku jej už čísi ruka popadla zezadu za límec uniformy a otočila jej čelem k sobě. V tom okamžiku se mu trochu ulevilo, protože poznal Günthera, s tváří zkřivenou šokem, vztekem, a ještě nějakou emocí, kterou Pavel nedokázal definovat. Nadále ale zůstával ve střehu, každý sval v těle napjatý. Našel svou sestru živou a byl připraven o ni bojovat klidně se všemi Němci v táboře. jej po chvíli pustil, opřel se o zárubně dveří, založil si ruce na hrudi a naoko klidně čekal, až se Pavel neohrabaně postaví a získá ztracenou rovnováhu. Stáli proti sobě a upřeně, výhružně se na sebe dívali.

,,Co tady kurva děláš?!" vyjel na něj hned poté vztekle polohlasem, aby Helenu nevzbudil.

,,Jestli nás tady někdo takto načapá, tak jsme tutově mrtví, všichni tři! Copak ses ty úplně zbláznil, Paule?" vztekal se Němec, ale Pavel se nenechal zastrašit a vyrazil do slovního protiútoku:

,,A co ty? Proč jsi mi, do prdele, lhal, že je Helena mrtvá? Proč jsi mě nechal takhle trpět? Chtěl jsem zemřít, abych mohl být s ní, každý den! Ty hajzle! Ty ..." Pavlovi došla slova. Chvíli jen stál a měřil si Günthera nenávistným pohledem, ale poté jej přemohly city a bez ohledu na vše kolem sebe se pomalu svezl do podřepu, složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Bylo to poprvé za celou tu dobu, co si dovolil psychicky se složit, prostě to všechno muselo ven. Po chvíli ucítil, jak mu Němec pomalu položil ruce na ramena, pomohl mu vstát a otočil si jej k sobě, v očích měl kajícný výraz:

,,Promiň mi to, Paule." zamumlal.

,,Bylo to moc nebezpečné. Trefili ji špatně, předstírala, že je mrtvá, a zraněná se v noci doplazila k elektrickému plotu. Tam jsem ji našel. Tajně jsem ji přinesl sem, omyl jsem jí rány, nosím jí jídlo. Riskuji svou kariéru i život kvůli – pro Němce – bezcenné, tuctové české holce. Chtěl jsem ti to říct, jakmile by se uzdravila, nevěděl jsem, jak to s ní dopadne. Pochop mě, proboha! Chci vás chránit, chci vám pomoct. Nalož s tím, jak uznáš za vhodné." dodal nakonec s pokrčením ramen a Pavlův tvrdý výraz v obličeji změkl. Chvíli urputně bojoval sám se sebou a se zoufalou touhou Güntherovi za jeho podraz a lži jednu vrazit, ale nakonec jeho kladná stránka zvítězila. Tělem mu projel hřejivý pocit štěstí a vděku.

,,Omlouvám se. Promiň mi to, prosím." zašeptal zahanbeně.

,,Děkuji ti, žes mou sestru zachránil. Vím, jak strašně moc tím riskuješ a opravdu si toho vážím – moc." dodal upřímně a podal svému německému příteli ruku na znamení usmíření a vděku. Günther ji vděčně přijal a jeho upřímný, pevný stisk Pavla definitivně přesvědčil o jeho dobrých úmyslech.

Poté se ohlédl k posteli – Helena stále spala, musela být vyčerpaná, ale hlavní bylo, že žila. Idyla však netrvala dlouho.

Günther pro něj měl nepříjemnou novinu.

,,Hledal jsem tě, Paule, jsi v pořádném maléru. Mým kolegům se vůbec nelíbí problémy, které jim neustále působíš, a dnes jim definitivně došla trpělivost."

Pavel se na něj šokovaně podíval. Ačkoliv tušil, že jeho čin bude mít následky, teď, když konečně mohl být se svou milovanou sestrou, nebyl připraven slyšet špatné zprávy.

nemilosrdně pokračoval:

,,Všichni o tobě říkají, že jsi zbabělec a zrádce. Napřed ty průtahy před přísahou první den, potom ten zabitý vězeň, straníš se ostatním, skoro nemluvíš německy ... Jsi pro ně zbytečnou přítěží, kamaráde. Zaslechl jsem, jak se Fritz baví s Heinzem, chtějí tě zítra v noci zabít a narafičit to jako sebevraždu." Pavlovi přejel mráz po zádech, ale ze všech sil se snažil zachovat chladnou hlavu a přemýšlet.

,,Co budeme dělat?" byla jediná tři slova, která ze sebe nakonec dokázal vypravit.

Günther se zhluboka nadechl. Chvíli váhal s pohledem upřeným na Helenu, než odpověděl. Rozhodl se:

,,Pomůžu vám utéct. Musíte odsud zmizet, a to hned."

Šokovaný Pavel se nezmohl na jediné slovo. Německý mladík sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý sešitek v kožených deskách. Na vteřinu zaváhal, než jej strčil do kapsy Pavlovi. Ten po něm chtěl sáhnout, ale Günther jej zarazil:

,,To je tvůj služební průkaz. Zapamatuj si: Vojín Paul Birne – birne znamená německy Hruška. Pokud by vás někdo cestou zastavil, ukaž mu to a řekni, že vás osobně posílá Walter Rauff za velitelem pražského gestapa SS- Hansem Geschkem pro informace o posunu v pátrání po vrazích SS- Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Neboj se, nebudou to prověřovat. Dostanu vás co nejdál od tábora, ale na hranice s Protektorátem je to přes sedmdesát kilometrů. Budete si muset sehnat odvoz. Prvních pár kilometrů se pokuste držet v lesích a na loukách. Asi tři kilometry západně od tábora teče řeka Visla, pokud se vydáte podél jejího koryta na jihozápad až do stejnojmenného města, budete zhruba osm kilometrů od hranic s Protektorátem. Snažte se nechodit do měst a vesnic, pokud by vás ucítili psi, měli byste problém.

Touto oblastí často projíždějí německé vojenské hlídky, které kontrolují ovládnuté území. Pokud je potkáte dost daleko od tábora a zároveň dřív než velení zalarmuje posily, máte šanci, že by vám to mohlo projít a třeba by vám mohli pomoct."

Němec pomalu přešel ke stolku u postele a pohledem si ověřil, že Helena stále spí. Nechtěl ji zbytečně budit, následující hodiny pro ni budou fyzicky velmi náročné, bude potřebovat sílu.

Tiše otevřel šuplík a vytáhl z něj kompas, mapu oblasti v kožených deskách, baterku a malý revolver. Pohledem zkontroloval hodiny na zdi, podal věci Pavlovi a posadil se na židli u postele.

Nastal čas probudit Helenu a seznámit ji s plánem ...

Tak se řítíme do další akce! Jak se vám příběh líbí? BTW; Děkuji za hlasy, jste skvělí! 😉