Po mnoha dalších nekonečných hodinách strávených v těsném dobytčáku začal vlak konečně znovu zpomalovat. Helena, která zrovna neklidně spala v rohu na tvrdé zemi schoulená do malého klubíčka, aby ji ostatní neušlapali, se probudila a pokoušela se zorientovat. Už ani nepočítala, jak dlouho jedou – i když ve skutečnosti byli na cestě jen pár hodin, jí to připadalo jako spousta nekonečných dní.

Během cesty zemřelo hodně lidí. Ani jeden vagón neměl okna, ale jen maličké díry v bocích, aby se dalo alespoň trochu dýchat. Na obměnu vzduchu a udržení tepla to však nestačilo.

Kola hlasitě skřípala a drhla o kolejnici, od které létaly jiskry. Lokomotiva divoce troubila a snižovala rychlost, až se celý vlak s trhnutím zastavil. Helena rychle vyskočila na nohy, a také ostatní lidé byli viditelně nervózní. Všichni se začali dychtivě tlačit k zavřeným dveřím – třebaže netušili, co je čeká, chtěli na vzduch. Helena znovu dostala strach, že ji dav umačká.

Vrata se po několika minutách skutečně otevřela a interiér vagónu zalilo denní světlo. Bylo asi deset hodin dopoledne. Zvenku u dveří stálo několik ozbrojených německých vojáků v zelenošedých uniformách s velkými psy po boku, hrubě vyháněli nedobrovolné cestující z vlaku a pomocí slovních pokynů a gest je řadili za sebe do dvoustupu. Helena poslušně seskočila na zem, potom se instinktivně ohlédla a spatřila na pomočené podlaze vagónu ležet několik dalších nehybných těl, nezdálo se ale, že by to Němce nějak zajímalo, a v tuto chvíli to nezajímalo ani dívku. Ona chtěla ven, pryč z tohoto hrozného, páchnoucího a stísněného místa. To ale netušila, že ty pravé hrůzy ji teprve čekají ...

,,Helenko!" uslyšela za sebou úzkostlivý výkřik. Otočila se po známém hlase a uviděla, jak se k ní davem prodírá její milovaná maminka s tvářemi mokrými od slz. Helena ignorovala, že ji jeden z esesáků začal bít obuškem přes záda, aby se pohnula, obrátila se čelem ke své matce a rozpřáhla náruč. Viděla, jak si onen Němec pohrdavě odplivl do prachu a mlčky jim ukázal, aby šly s davem. Alespoň ale ani jednu z nich už neuhodil. Radost z toho, že jsou spolu a že obě cestu přežily, umožnila Heleně a její mamince alespoň na několik sekund pocítit úlevu, třebaže byly obě vystrašené a nejisté z toho, co je čeká. Zoufale se rozhlížely a snažily se mezi ostatními lidmi najít Pavla, ale marně. Ani jedna z nich totiž nevěděla, že si blonďatého modrookého mladíka hned poté, co se dotkl nohou země, odchytilo několik důstojníků SS a odvedli jej stranou ...

Agresivní němečtí ovčáci, kteří vojáky doprovázeli, nedovolovali lidem pokusit se z řady vybočit nebo snad dokonce utéct. Všude vládl zmatek, ozýval se pláč dětí a panovačný křik vojáků, kteří se pokoušeli s pomocí psů a varovných výstřelů zvládnout situaci. Helena se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, kde to vlastně jsou. Odhadovala, že spolu s jejich rodinou na místo přijelo asi dalších sto padesát lidí různého věku a pohlaví. Viděla několik starých lidí a také malých dětí, které se zoufale držely svých matek za sukně. Jejich vyděšený pláč Heleně trhal srdce, ale musela se soustředit na svou vlastní rodinu. To, že nikde neviděla svého milovaného bratra, ji naplňovalo bezmezným strachem a hrůzou. Přežil cestu sem?

Vlak zastavil přímo před obrovským komplexem nějakých budov. Helena viděla jen koleje vedoucí přímo k obrovské bráně, strážní věž tyčící se nad ní a mohutné zdi, zakončené sedlovou střechou. Nad branou, kterou musela stejně jako ostatní projít, se na příchozí šklebil tříslovný, železný německý nápis: ARBEIT MACHT FREI – práce osvobozuje. Zaskočily ji obavy. Přijela sem pracovat? Ale proč? Jen proto, že se přátelila s Židovkou? Polilo ji horko a náhle ji sevřel hrozný strach. Všimla si, že nad celým komplexem stoupají oblaka hustého, odporně páchnoucího dýmu, ale odkud se bral, to netušila. Všimla si, jak kolem ní pod dozorem několika vojáků prochází skupina lidí v pruhovaném vězeňském oblečení s ušmudlanými Davidovými hvězdami na kabátech a nepřítomným, otupělým, děsivě prázdným pohledem v očích. Helena netušila, že to byli členové Sonderkommanda – zvláštního komanda vězňů, kteří museli pracovat v plynových komorách a krematoriu – čistili komory, spalovali mrtvoly, shromažďovali jejich oblečení a boty a trhali jim zlaté zuby. Židé. Jako byla Klára ...

Helena nevěděla, že se její kamarádce podařilo v tom zmatku utéct kulkám gestapa do lesa a že se několik hodin poté, co zátah skončil a nebezpečí pominulo, vrátila.

Schovala se u staré paní Procházkové, sousedky, které Němci už před devíti měsíci poslali do plynu obě vnoučata, o která se starala. Ji samotnou ušetřili jen pro její vysoký věk – byl to krutý výsměch. Stejně chcípne, říkali. Osmdesátiletá dáma mohla být pro mnoho sousedů podivínská, ale udavačkou nebyla a vyděšené dívce poskytla azyl bez ohledu na obrovské nebezpečí, kterému se tím nyní sama vystavila. Spoléhala však na to, že po tak obrovské razii, kterou zde Němci to ráno provedli, snad dají na nějaký čas pokoj. Její kabát s potupným označením zůstal v bytě Hruškových, zabavený Němci jako důkazní materiál. Bez dokladů byl pro ni však pohyb venku stejně extrémně nebezpečný.

Helena nevěděla, že Klára sousedce slíbila pomáhat v domácnosti, povídá si s ní a přitom neustále myslí na svou kamarádku jménem Helena Hrušková a vyčítá si, že za její odvoz může ona ...

Vojáci nahnali lidi do otevřené brány. Jakmile Helena vstoupila dovnitř, s hrůzou si uvědomila, že už se možná nikdy nedostane ven. Netušila, co ji čeká, nevěděla, kde je zbytek její rodiny. Zároveň se však odmítla zhroutit a postupovala davem vpřed s hrdě vztyčenou hlavou. Němci je seřadili do dvoustupu, všude kolem hlídkovali po zuby ozbrojení vojáci. Útěk byl nemožný. Úplně vepředu u stolku stáli dva Němci v uniformách a také jistý muž, který sem byl převelen teprve nedávno po zranění na ruské frontě. Již za několik let se nechvalně proslaví po celém světě brutálními, nelidskými experimenty nejen na dvojčatech, a především během prvních několika minut rozhodne, kdo bude žít a kdo zemře. Vyslouží si přezdívku Der Todesengel – Anděl smrti. Josef Mengele.

Autorčina poznámka: Zde si trochu upravuji historii pro potřeby fiktivního románu. Podle historických pramenů působil Josef Mengele teprve od května 1943 (po zranění na ruské frontě) jako vedoucí lékař v romské části tábora v Březince a v Osvětimi působil celkem 21 měsíců, až v roce 1944 se stal nejvyšším lékařem hlavního tábora. Známý byl především pro svou posedlost dvojčaty a lidmi trpícími nanismem (trpaslíky), na kterých prováděl brutální pokusy. Po válce byl zajat, ale protože Spojenci netušili, o koho se jedná, byl propuštěn. V 50. letech pracoval v prosperující farmaceutické společnosti, o několik let později jej objevili lovci nacistů a pomocí falešných lístků, které mu sehnala rodina, uprchl do Brazílie, kde v roce 1979 zemřel.

Snad tato drobná změna nevadí ...