Helena se bez ohledu na okolní svět, na bolest a mučivé vzpomínky na to, co bylo, opatrně, kousek po kousku, plížila dál.

S každým posunutím zraněného těla vpřed získávala ztracenou odvahu, nic jí nemohlo od jejího úmyslu odradit. Sama sobě se musela trpce smát, jak ještě před několika hodinami zoufale toužila po životě. Byla vyhladovělá, zraněná a k smrti unavená. Neměla pro co žít.
Smrtonosný plot ohraničující tábor se přiblížil. Už rozeznávala jednotlivé kovové ostny na jeho vrcholu a bílou cedulku s výstražným nápisem: ,,Pozor, životu nebezpečné elektrické napětí", vyvedeným v němčině a polštině. Všude panoval klid a ticho, tento kout tábora očividně nebyl střežen vojáky ani psy. Tím lépe pro ni. Až ji ráno objeví, bude příliš pozdě. Už jen kousek a bude navždy volná ...

,Halt." ozvalo se za ní náhle, tiše, ale důrazně. Helena ztuhla hrůzou a přitiskla tvář k zemi jako mladý, vyděšený králík. Odhalili ji.

Tlumený hlas německého vojáka očividně stojícího těsně za ní jí ještě chvíli rezonoval v hlavě jako hrozivá, nemilosrdná ozvěna. Halt. Stůj. Helena pevně stiskla víčka k sobě a i přes prvotní úlek náhle pocítila úlevu. Tušila, že kulka bude rychlejší než zásah elektrickým proudem.

,,Udělejte to Střílejte, prosím." zamumlala zoufale německy a zavřela oči. Byla si jistá, že voják její přání splní, místo stisknutí spouště však přišel další šok. Voják plynule přešel do češtiny.

,,Jmenuješ se Helena, viď?" otázal se. Dívka se ohromením zmohla jen na kývnutí. Ani se nezeptala, odkud zná její jméno, tato skutečnost jí však jako magická formule vrátila vůli žít, strach ze smrti, touhu dožít se konce války:

,,Ano, Helena Hrušková, pane. Prosím, neubližujte mi, nic jsem neprovedla ..." zaprosila naprosto v rozporu se svými původními úmysly a do očí jí vhrkly slzy. Strach opět vyplnil celé její nitro, bylo toho na ni moc. Němec se rychle rozhlédl, jestli je někdo nesleduje, a poté k ní přidřepl a opatrně jí položil ruku na rameno. Ztlumil hlas do naléhavého šepotu:

,,Jmenuji se Günther, Heleno. Znám tvého bratra Paula – žije a je v pořádku. I ty budeš v pořádku, nemusíš se mě bát. Pomůžu ti." Helenu zachvátila přímo přílivová vlna emocí – vděk, úleva, strach a nedůvěra. Prudká a výbušná směs pocitů spolu se silnou bolestí ji brzy zcela ovládla a dívka se propadla do hlubin bezvědomí.

Günther si povzdechl a opatrně se rozhlédl, jestli jejich tichá interakce nepřilákala nežádoucí pozornost jeho kolegů. Když s úlevou zjistil, že nikoliv, rychle vzal omdlelou dívku za paži, aby si ji hodil na záda a odnesl ji. Až teď, když mu na prstech ulpěla její krev, si naplno uvědomil, jak moc je zraněná, a tiše zaklel.

Musel si s tím poradit sám. Nemohl svěřit Helenu Mengelemu, který byl zde jediným táborovým lékařem. Věděl, že by ji čekala daleko horší smrt než ta, před kterou ji právě zachránil, a pravděpodobně ani on sám by neušel trestu.
S druhým zaklením a českou dívkou na zádech se pod rouškou tmy skrývajíc se ve stínu co nejpřirozenější chůzí vydal k dřevěnému baráku, který stál na druhém konci tábora a který obýval jen on sám. Podařilo se mu nepozorovaně dorazit k cíli. Tvrdě kopl do pootevřených dřevěných dveří, vešel dovnitř, rychle za sebou zavřel a současně loktem praštil do vypínače světla. Odnesl Helenu ke své vojenské posteli, která stála v rohu místnosti, a položil ji na ni. Potom si přinesl mísu s vodou a několik kusů čistého plátna, vyhrnul jí zakrvácené tričko, které měla na sobě ode dne, kdy sem přijela, a snažil se jí co nejlépe ošetřit zranění. Podle pohmatu usoudil, že kulka uvnitř není, a krátce se pomodlil, aby to byla pravda. Věděl, že by mohla napáchat spoustu škod. Ošklivou ránu omyl, zastavil krvácení a zavázal. Poté si vyčerpané dřepl vedle postele a zadíval se dívce do tváře.
Ačkoli předtím snad bývala baculkou, krutá, dlouhá cesta sem, stres a věznění ji donutily během několika dní zhubnout alespoň tři kilogramy. Tmavě hnědé vlasy se jí lepily na propadlé tváře a byla mladá – nemohlo jí být více než šestnáct let. Je příliš stará na poněmčení, ale na druhou stranu příliš slabá na práci v kamenolomech. Tedy k ničemu. vybavil si Günther krutý systém německého třídění vězňů a bezděčně se otřásl. Pocítil lítost a vztek. A také se mu v hlavě zrodil nebezpečný plán.

Nikdo se nesměl dozvědět, že je ta dívka naživu a u něj. Günther si až teď naplno uvědomil, co vlastně provedl. Kdyby na to někdo z esesáků přišel, byl by konec. Helenu by okamžitě zplynovali a jeho by buď zastřelili, nebo poslali k jednotce LSE, což by bylo ještě horší ...

Vstal, umyl si zakrvácené ruce, otřel si pot z čela a popošel ke skříni z masivního dubového dřeva, která stála naproti posteli. Chvíli se v ní tiše hrabal, než našel to, co hledal – pevný provaz. Znovu si přidřepl k Heleně a velmi opatrně jí svázal hubená zápěstí k sobě, uzel utáhl ještě jednou a pevně jej uvázal k trámu stojícímu vedle postele. Jemně dívce ještě přelepil ústa lepicí páskou a vstal. Znovu se na ni podíval. Takhle svázaná a umlčená nevypadala hezky, ale neměl na vybranou. Pokud chtěl zachránit ji i sebe, musel zajistit, aby ji u něj nikdo nenašel. Aby je oba v šoku, až se probere, neprozradila ...

Neměl žádný plán, nevěděl, co udělá, až se Helenina zranění zahojí. Vnímal jen to, co se stalo dnes v posledních dvaceti minutách. Našel ji, zachránil jí život, ošetřil ji a poskytl jí azyl. Snad mu to Bůh přičte k dobru proti všem jeho zločinům, které zde, byť proti své vůli, napáchal ve službě Říši. Nejvíce jej tížil čin, kterým si prošel na samém začátku a který bude již velmi brzy čekat i jeho českého přítele Pavla.

Bude se muset takzvaně ,,pochlapit", jak onu nechutnou proceduru nazývali esesáci. Bude muset zastřelit jednoho z nich. Bývalého řadového vojáka, zrádce Říše a otce dvou dětí, které dnes zabili v plynové komoře. Jen proto, aby dokázal, že má loajální povahu zabijáka a že černou košili příslušníka úderného Hitlerova oddílu skutečně nosí právem, byť proti své vůli. Pokud odmítne, vynese nad sebou okamžitě rozsudek sám a bude zastřelen, zatímco nešťastný vězeň zemře pomalou a bolestivou smrtí.

Güntherovi se tato esesácká zábava hnusila. Také on si tím musel projít, stejně jako všichni nováčci v oddílu. Tehdy se to běžně dělalo ještě před odpřisáhnutím věrnosti. Byla to zkouška odvahy, zkouška mužnosti. Zkouška věrnosti Hitlerově Třetí říši, která potrvá navěky. Dodnes si to příšerné odpoledne až příliš živě pamatoval. Dodnes jej ve snech mučilo to, že se pod tíhou stresu, nervozity a pocitu viny a sebenenávisti netrefil správně a voják, který na popravu dohlížel, mu sebral zbraň a potom prostě odešel. Odešel a nechal tam Günthera samotného s umírajícím vězněm, kterému už nemohl nijak pomoci. Sám Günther nakonec utekl, nedokázal jeho sténání už déle poslouchat. Dva dny poté se pokusil o sebevraždu, ale jeho pistole v osudný okamžik selhala ...

Měsíc prožíval peklo na zemi, plné urážek a posměšků, kterými jej častovali kolegové. Poté zkrotl a přizpůsobil se, složil přísahu a začal oddaně sloužit svému Führerovi.

Co by s tím českým klukem udělalo, kdyby se dozvěděl, že je jeho sestra po smrti? napadlo ho, když zamykal dveře svého baráku a nenuceným krokem, jako by se vůbec nic nestalo, jako by uvnitř neschovával nepřítele Říše, zamířil k budově pro nováčky. Hledal Pavla.