CESTA

Strastiplná cesta z ulice k Hájům na nádraží trvala asi dvacet minut. Nákladní auta jedoucí v koloně za sebou poskakovala po nerovné vozovce a Helena, schoulená v klubíčku mezi svým bratrem a nějakou cizí paní, úzkostí skoro nedýchala. Paní Hrušková celou dobu vzlykala, tušila, že Klářina přítomnost u nich doma teď bude mít nepěkné následky. Trnula hrůzou ne o sebe, ale o své milované děti. Snažila se pro ně zůstat silná, ale marně. Smrt jejího muže jí vzala veškerou sílu bojovat dál.

Za několik minut se kolona s trhnutím zastavila. Další skupina vojáků se psy, hlídající nádraží, je ihned neprodyšně obklíčila a teror a nadávky začaly nanovo:

,,Dělejte, vy svině líné! Ven! Ven!" pořvávali gestapáci na vyděšené lidi, zmatené a unavené z nedostatku spánku a stresu. Přiměli je vystoupit z aut a pod hrozbou namířených pušek a vrčících psů je v zástupu hnali k několika k tomuto účelu přistaveným lokomotivám s dlouhými řadami vagónů připomínající mnohem víc vagóny pro transport dobytka než běžný osobní vlak. Helena se zachvěla a ucítila, jak jí Pavel stiskl ruku a přes vlastní mizerný psychický stav se na ni povzbudivě usmál, tak, jak to uměl jen on.

,,Budeme v pořádku, neboj se." zalhal, aby jí dodal odvahu, ale ve zmatku a ruchu, jaký na nádraží vládl, jej Helena neslyšela. Srdce se jí svíralo strachem. Třebaže nevěděla, že je její tatínek mrtvý, mezi ostatními lidmi jej neviděla a bylo jí jasné, že v pořádku nebude vůbec nic. Tiše vzlykala. To vše jen kvůli Kláře? Klára ... Srdce se jí sevřelo hrůzou. Co se vlastně s její kamarádkou stalo? Zabili ji snad Němci? Odvezli ji někam pryč? Slyšela střelbu a křik, ale netušila, že se Kláře podařilo utéct. Veškeré její myšlenky se jí však vykouřily z hlavy, když konečně dorazili k vlaku. Jeden z esesáků vzal Helenu pod pažemi a hrubě ji hodil do jednoho z otevřených vagónů, krátce na to za ní strčil i uplakanou paní Hruškovou a několik dalších lidí. Pavla ovšem oddělili a donutili jej nastoupit do vagónu, který následoval za nimi a kde se shromažďovali mladí muži. Jakmile byl celý vlak plně naložený, Němci pozavírali mohutná vrata a po několika dalších minutách se lokomotiva dala s pískáním a skřípáním do pohybu.

Helena strachy ani nedýchala, jen se zoufale pokoušela najít svou maminku, kterou v nastalé tmě ztratila z dohledu. Když se jí to po několika nekonečných minutách zoufalého volání, které zanikalo ve vystrašených hlasech dospělých a pláči zmatených dětí, tápání ve tmě a nechtěného strkání do ostatních žen konečně podařilo, vmáčkla se k ní do rohu a stulila se jí do náruče jako malá holka. Už ji nikdy nechtěla opustit. Maminka ji začala hladit po vlasech a po zádech, aby jí dodala odvahu, a Helena zanedlouho usnula zoufalým, neklidným spánkem.

Vlak jel pořád dál, nezastavoval se, ba ani nezpomaloval. Helena se probudila asi po půl hodině spánku. Venku se zatím plně rozednilo a miniaturními zamřížovanými okýnky vnikl dovnitř slabý paprsek světla. Otevřela oči a okamžitě se jí zvedl žaludek. V celém vagónu bylo neuvěřitelné dusno, vzduch byl vydýchaný a odporně páchl potem, močí a zvratky. Několik dospělých mužů, kteří tam byli s nimi, vymlátilo do dřevěné podlahy díru, aby nemuseli močit jen tak na zem. I Heleně se po chvíli začalo chtít, třebaže se šíleně styděla – ve vlaku bylo příliš mnoho mužů. Ale volání přírody bylo silnější – musela, pokud si nechtěla uříznout ostudu a pomočit se jako malé dítě. Na podlaze rozeznala obrysy několika nehybně ležících lidí. Nejspíše omdleli z toho neskutečného zápachu a nedostatku prostoru, pomyslela si a kousla se do rtu. Podbřišek o sobě dal za okamžik vědět další vlnou svíravé bolesti. Sevřela si jej oběma rukama a povzdechla si. Byla to inteligentní dívka a musela odhodit stud. Musela vykonat svou základní potřebu. Nechtěla ještě umřít. Ne tady, v dřevěném vlaku obklopená cizími lidmi.
Nejistě a váhavě se začala prodírat do rohu, kde se nacházela provizorní toaleta. Vládla tam temnota a Heleně svitla naděje, že ji ostatní lidé nebudou příliš okukovat. Náhle na ni padl stín a srdce se jí zastavilo strachem. Stín však promluvil tichým, uklidňujícím hlasem:

,,Neboj se, pohlídám tě, nikdo tě neuvidí." Helena vzhlédla a spatřila široká záda neznámého mladíka, který stál zády k ní, zajišťoval jí tak soukromí a chránil ji před případnými zvědavými pohledy ostatních. Rychle si přidřepla a konečně si ulevila. Cítila, jak se vagóny stále pravidelně natřásají na kolejích. Jak dlouho už jsou na cestě a jak dlouho to ještě bude trvat?

Když vstávala a upravila si šaty, jako v odpověď na její otázku sebou vlak prudce trhl a zastavil se. Helena to nečekala, ztratila rovnováhu a klopýtla přímo do náruče neznámého kluka, Ten se bleskově otočil a již podruhé ji zachránil dřív, než mohla upadnout a zranit se:
,,Neboj se, držím tě. Dávej pozor, ať si neublížíš." usmál se na ni, až mu ve tmě zasvítily zuby. Jeho hlas postrádal jakékoliv stopy po výčitkách a Helena zrudla.

,,Děkuji – tedy - omlouvám se. Co se děje?" zeptala se a na okamžik zadoufala, že už budou moci vystoupit, přestože netušila, jestli je nečeká něco ještě horšího než přeplněný, páchnoucí vagon pro transport dobytka. Mladík pokrčil rameny a nadechl se k odpovědi, ale v tom se dveře se skřípotem otevřely. Místo výzvy k výstupu však do vagónu naběhli čtyři němečtí vojáci s puškami a baterkami, jejichž kužely světla pátravě bloudily po podlaze. Helena se zachvěla. Postřílí nás? ptala se sama sebe v duchu. Vojáci nahnali žijící lidi do kouta, donutili je zmáčknout se těsně k sobě, mířili na ně puškami a výhružně hulákali: ,,Ani hnout!" Helena se třásla strachy, křečovitě zavřela oči a stiskla čísi ruku, kterou ve tmě nahmatala. Polekaně sebou trhla, když jí neznámý stisk povzbudivě oplatil a opět se na ni ze tmy usmál.

,,Promiň, hledala jsem maminku." zašeptala Helena a zahanbeně se odtáhla. Mladík, který ji už dříve chránil, se však nepřestával příjemně, chápavě usmívat. Jako by snad měl důvod. pomyslela si dívka hořce, ale byla mu za jeho ochranu a psychickou podporu vděčná.

Němci mezitím otevřeli dveře a začali bezcitně vyhazovat lidi, kteří dosud leželi na podlaze, ven z vlaku. Helena šokovaně přihlížela, jak bezvládně dopadají do prachu těsně vedle kolejí a zůstávají nehybně ležet v nepřirozených polohách. Teprve v tom okamžiku si s hrůzou uvědomila, že jsou mrtví. Nevydrželi ty neskutečně tvrdé a ponižující podmínky převozu. Dobytek. Chovají se k nám jako k dobytku, pomyslela si šokovaně.

To ještě netušila, že kdyby teď zemřela, mohla by vlastně mluvit o štěstí. Nikdo nevěděl, co je skutečným cílem jejich cesty – třebaže vojáci na nádraží mluvili o nějakém plánovaném pobytu, nikdo jim to očividně nevěřil. Jakmile poslední mrtvola dopadla na tvrdou zem, vyskákali Němci tak rychle, jak se objevili. Předtím, než se vrata opět zavřela, se jeden z nich zašklebil a sarkasticky se rozesmál:

,,Úklid je hotový. Šťastnou cestu!" zamával jim posměšně. Poté se vlak opět rozjel a Helenu pohltilo naprosté zoufalství ...