Probírala jsem se starými dopisy. Nikdy mi žádné nechodily. Stalo se to jen jednou, když mě přijali do školy. To máma byla ta vyvolená, která mohla číst dopisy.

Vyndávala je z obálky bílé jako sníh. Vždy jsem ji nadšeně pozorovala a snažila se ukořistit některý z nich. Mamka je přede mnou schovávala, kam se dalo. Většinou jsem je ale zase našla a odnesla k sobě do pokoje, když byli rodiče v práci.

Chtěla jsem ale také dostávat svoje. Začaly jsme hrát s Ariadné hru na dopisy. Posílaly jsme si je ze začátku po naší kočce a psovi, kterým jsme je přidělaly na ocas. Tyhle psaníčka patřila mně a nikomu jinému. Další z věcí, která naše pouto s Ariadné ještě více zcelila.

OPRAVENO: 14.04. 2019