Procházím se po chodbě a dívám se na různé vystavené exponáty. Mají zde zrovna v přízemý vycpaná zvířata, která mě zaujala: ,,ty už tady musí být dlouho," zamyslím se, stále se dívám do vitríny a nemohu od toho spustit zrak. Fascinuje mě pohled na ně, ten člověk ketrý to dělal už nejspíš nežije, jak se vůbec člověk dostane k myšlence, že by chtěl dělat zrovna takovou práci. Uvažuji a stále se dívám na vycpaná zvířata, když už se dostávám k poslednímu vycpanému zvířeti ve vytrýně, uslyším za sebou někoho pochodovat, rychle se otočím, ale nikoho nevidím. Necítím se v bezpečí a raději se rozhodnu odejít.

Rychlou chůzí se dostanu až ke schodům, rychle běžím po schodech, spíše skáču po schodech. Doskočím na předposlední schod, ale né. Podvrtne se mi kotním, neudržím rovnovánu a padám se schodu dolů. ,,Au, to byla, ale šlupka," řeknu si pro sebe a zároveň se si hladím bouli na hlavě. Rozhlížím se po okolí a ujišťuji se že nikdo neviděl můj pád. ,,To by byl takový trapas, už ani neumím pořádně chodit po schodech." Říkám si pro se sebe.

Zvedám se země: ,,můj batoh," vykřiknu a začínám panikařit. Kde je, kdo ho mohl vzít, vždyť když jsem odcházela ještě jsem ho měla, tak kde může být." Panikařím, hledám ho, ale nemohu ho najít, Znovu slyším ty kroky. ,,Kdo jsi, co chceš, vrať mi batoh," křičím na něho, stojí tam někdo a dívá se na mě nebo snad ne? Předemnou se nadnáší bílý obláček. Stojím tam a zírám na to, nebo na něho? Obláček tam jen tak léta v prostoru, pomalu se blíží ke mně a já zase slyším ten zvuk, jakoby někdo klapal botama o podlahu, ale vždyť on nemá nohy, je to jenom pára. Stojím a nic neříkám, nejde mi nic udělat, jako bych byla přilepená k podlaze, nejde mi pohnout ani malíčkem na noze, Pára projde skrz mě a zastaví se na hoře nad schodama. Připadámi jakoby se díval přímo na mě, konečně se mohu pohnout a já se rozhodnu ho následovat. ,,Co by se mohlo asi stát? Jedině znova spadnu ze schodů." Řeknu si, vyběhnu schody a pomalu ho začnu následovat.

Procházíme se společně po škole a já stále nevím co po mě ta pára potřebuje. Dojdeme až ke dveřím knihovny, duch projde skrz dveře, Já se zastavím u dveří a nejsem si jistá zda opravdu chci vejít. Váhám, ale nakonec vezmu za kliku a pomalu otevírám dveře. Nakouknu do vnitř zda tam někdo není. Není, uleví se mi

Vejdu tedy dovnitř, rozhlížím se po místnosti a hledám toho ducha, až uplně na konci místnosti ho spatřím, jak se vznáší u něčího batohu. Rozejdu se za ním a začím rozpoznávat svůj batoh. ,,Hej, ten je přeci můj," vykřiknu na ducha a rezeběhnu se za ním. Vezmu si ho do náruče a začnu se dívat zda mi něco nechybí. ,,Počkat, co tady ten batoh dělá tady jsme nebyla." Otočím se na ducha, ale ten už tam není, rozhlížím se po knihovně, není tam.

Vrátím se k batohu, vezmu si ho na záda a rozeběhnu se k východu, otevřu dveře, Vyběhnu z místnosti. Tma, černo, nic nevidím, chci se vrátit, ale dveře ketrýma jsem tam přišla tam už nebyli. Konec, nic tam není, stojím v místnosti v plné tmy, chci si vzít mobil z batohu, ale ten už taky nemám, zmizel mi ze zad. Už nic nemám stojím v místnost plné tmy, Došla jsem na konec, jsem na řadě abych i já dovedla někoho dalšího....

Příběh jsem psala jako domácí úkol na hodinu českého jazyku, téma bylo 100 let naší školy. Sice ho učitelka neviděla (protože nerada čtu nahlas před třídou a nevybírala je) takže ani nevím zda jsem zadání splnila, ale na příběhu jsem si dala dost záležet (snad to aspoň trochu tak vypadá) a nechci ho nechat v zatracení někde v šuplíku tak mě napadlo dát apoň sem. Sice pochybuju že to někdo uvidí ale tak co, zkusit se má všechno...

Budu ráda za zpětnou vazbu zda se vám přiběh líbí a co bych třeba mohla vylepšit (gramatiku komentovat netřeba, stále je v em se zlepšovat..) a co si o povídce myslíte, jak na vás působí.