Praha, 27. května 1942

Ticho bylo nesnesitelné, čas se na okamžik zastavil. A potom se ozvalo jen tiché cvaknutí.

Britský samopal Sten Mk II nikdy nepatřil k nejspolehlivějším zbraním, ale právě teď selhal v okamžiku, kdy na něm závisel osud celé země. Jozefu Gabčíkovi se ve tváři mihla panika. Přes ústí mlčící hlavně a karoserii nepancéřovaného černého kabrioletu Mercedes-Benz 320 hleděl do chladných, modrých očí muže, kterého chtěl zabít.

SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, a jeho osobní řidič Johannes Klein mu pohled opláceli se stejným šokem. Jako by ani oni nevěřili vlastním očím.

Jak může někdo zaútočit na zastupujícího říšského protektora?

Muž ještě jednou stiskl spoušť. Nic. Kus železa, ještě před chvílí smrtící zbraň se zásobníkem naplněným dvaatřiceti náboji, zarachotil po chodníku.

Oba Němci se až při tomto zvuku vzpamatovali. Heydrich zvedl pistoli, ale kvůli uvolněnému zásobníku cvakla spoušť naprázdno. Jeho řidič a zároveň bodyguard vyskočil z auta a rozběhl se za neúspěšným atentátníkem.

A pak k zadní části automobilu dopadl upravený granát.

Městskou čtvrtí Stará Libeň otřásl výbuch. Exploze rozervala pravé zadní kolo a s ním i žíněné sedadlo, do okolí i interiéru vozu se rozlétly ostré kovové střepiny. Heydrich ucítil prudký náraz a bolest. Instinktivně si sáhl na záda, kam jej zasáhlo cosi ostrého.

Koutkem oka zahlédl, jak druhý muž zuřivě šlape do pedálů velocipedu a mizí za rohem. Byl to Jan Kubiš.

Reinhard Tristan Eugen Heydrich, třetí muž Třetí říše a hlavní strůjce „konečného řešení židovské otázky", nazýval Čechy "smějícími se bestiemi". Když ale o týden později v nemocnici Na Bulovce umíral na sepsi, už se nesmál.

Ještě, než byl pohřben, Praha tonula v krvi. Vyhlášení stanného práva, masové popravy a vypsání odměny 10 milionů korun za informace vedoucí k dopadení atentátníků byly jen začátkem rozsáhlých represí. Stovky příslušníků SS a gestapa hledaly parašutisty po celé zemi a Němci byli brutálnější než kdy dřív. Každý se sám sebe ptal, kdy tajná policie zabuší i na jeho dveře. Stačila nepatrná poznámka, podezřelý pohyb. A někdy přišli i bez záminky ...

Praha, 29. května 1942

„Dělejte, vy svině! Raus, Raus!"

Obyvatele spícího města probudily prudké rány do dveří. Německý křik, štěkot psů, dusot vojenských bot. Vyděšení lidé v nočních košilích se chvěli strachem, zatímco je esesmani surově postrkovali do předsíní.

„Čelem ke zdi! Hände an die Wand! Papiere! Schnell!

Rozkazy zněly ostře, nervózně. Bylo půl třetí ráno a v Praze právě probíhala další z mnoha nočních razií.

Ale v jedné z pražských ulic stále ještě existovala iluze normálního života.

Otec Jaroslav Hruška byl vysoký šlachovitý muž se začínající pleší a velkými dlaněmi plnými mozolů od dlouhých let tvrdé práce v nedalekém kamenolomu. Jeho manželka Lenka byla malá baculatá paní s laskavým úsměvem na rtech, zelenýma očima a velkým srdcem plným lásky.

A potom tady byly jejich dvě děti, Pavel a Helena.

Pavel, devatenáctiletý atletický mladík s plavými vlasy a modrýma očima, měl v té době dokončené studium na gymnáziu. Měl jít k maturitě, ale válka všechno změnila. Gymnázium už formálně neexistovalo, zkoušky byly neoficiální. Místo toho pracoval jako dělník na nucených pracích na okraji Prahy – Němci potřebovali pracovní sílu. Přesto mohl mluvit o štěstí, že mohl zůstat doma. Někteří jeho vrstevníci byli nuceně nasazeni v Německu.

Helena, jeho patnáctiletá sestra, byla nápadně podobná matce – hnědovlasá a trochu baculatá. Měla velký sen: stát se lékařkou. Když se uzavřely vysoké školy, byla ještě dítě, ale přesto věřila, že se ke studiu bude moci jednoho dne vrátit. Naděje byla to jediné, co jim okupanti nemohli vzít.

Jen obyčejná rodina, která se snažila přežít. Nepatřili k odboji, ale okupanty nenáviděli. Žili ve světě, kde přežití záleželo na tom, jak dobře uměli být neviditelní...

Helena měla kamarádku jménem Klára Steinová, která se do Prahy přistěhovala teprve před několika měsíci, když její otec dostal zvláštní pracovní povolení. Potkaly se jednoho dne na ulici, když Helena s přídělovými lístky spěchala na nákup.

Rychle se spřátelily díky stejnému pohledu na svět, který sdílely. Klára na Helenu čekala každý den před školou a společně chodily na procházky do blízkého parku, jejich útočiště před světem, který se kolem nich rozpadal. Povídaly si o všem možném: o knihách, o snech, o tom, co budou dělat, až válka skončí.

Jako by věřily, že jednou skončí.

A jednoho dne Helena pochopila, proč Klára ani v teplém počasí nesundává svůj kabát. Když si ho přece jen rozepnula, na svetru – vzdorně skrytá před světem – zářila žlutá Davidova hvězda.

A v tu chvíli si poprvé uvědomila, že Klára nosí tíhu světa, o kterém ona sama nevěděla skoro nic.