Zeth si původně nedokázal představit, jak bude vypadat jeho život v Monatově bytě. Obával se, že nebude vědět, co dělat, aby nějak nenarušil řád, který Monato v bytě měl. Nebo spíše neměl.

Honesta měla pravdu, kromě knihovny, nebylo uklizené snad vůbec nic. Učební materiály byly poházené po celém stole i v zásuvkách a Zeth nechápal, jak se mladík vůbec něco mohl v tom nepořádku naučit. Skříně otevřel pouze ty, o kterých věděl, že obsahovaly povlečení a ručníky. I tam našel nepořádek a chaos. Upřímně neměl odvahu otevřít cokoli dalšího. Přesto se nenudil.

Když před pár dny omylem narazil na dokument, kam Monato zaznamenal svůj předchozí život na Averaze, stálo ho nemalé úsilí, aby ho nakonec zavřel a udělal přípravu kurzu. Ať dělal jakoukoliv činnost nebo byl v Centru, jeho myšlenky byly stále u počítače. Život Sunona i další životy, které Monato na Belece prožil, Zetha nesmírně lákaly.

Následují den to nevydržel a napsal zprávu Faithovi, aby mu poradil. Byl jedinou osobou, na kterou se s tímhle mohl obrátit. Monatův otec mu odpověděl naprosto jasně – pokud se nebojí toho, co by mohl zjistit, měl by si to přečíst. Jedna se o jedinečnou šanci poznat Monata ze všech úhlů a pochopit, čím vším si prošel. A Zeth ho poslechl a začal číst od úplného začátku.

Už věděl, jaké bylo Sunonovo dětství i jak úžasný vztah měl se svým bratrem. Stejně jako míval on s Rodlenem. Prošel se Sunonem jeho první školou a přestože znal výsledek, netrpělivě hltal slova, aby zjistil, že se dostal na vojenskou akademii.

Uvědomoval si, že dnešní Monato byl stejný, ale zároveň rozdílný než byl jako Sunon. Stále byl nápomocný, inteligentní i odvážný, ale už postrádal jistou Sunonovu veselost. Předpokládal, že tohle se začalo měnit po odchodu jeho bratra, ale největší podíl na tom jistě mělo Sunonovo odsouzení s následné životy strávené na Belece.

„Tati?“

„Ano? Co potřebuješ?“

Viděl jsem na tátovi, jak se přemáhal, aby se mnou mluvil normálně. Stále se nedokázal smířit s tím, že jsem šel na akademii. Chápu to, ale pořád si myslím, že jsem udělal dobře.

„Dnes si mě zavolal ředitel akademie. Víš, myslí si, že bych měl na konci roku dělat rozdílové zkoušky a přeskočit nějaký ten rok studia. Prý mám na to, abych nastoupil do vyššího ročníku.“

Myslím, že kdybych tátovi řekl, že hned zítra umřu, zbledl by méně, než když jsem mu řekl, že mám možnost přeskočit ročníky.

„Sunone, víš, co to znamená? Víš vůbec, jak to ovlivní tvůj život?“

„Vím. Dokončím školu dříve, takže to znamená, že se stanu dříve vojákem. Jenomže já, tati, nejsem génius jako Neo. Nebudu hned po škole stoupat nahoru, budu jen řadový voják ve městě.“

„Tohle si myslíš? Že nebudeš postupovat, když nebudeš chtít?“

„Samozřejmě. Nejvyšší mě určitě k ničemu nebude nutit!“

Nevím, jestli jsem byl více tvrdohlavý nebo naivní, ale v tu chvíli jsem tomu opravdu věřil. Byl jsem si jistý, že se v dohledné době nedostanu za brány města do opravdových bojů.

„Sakra, probuď se, Sunone! Už jen to, že přeskočíš ročník z tebe v očích Nejvyššího udělá výjimečného vojáka! Nebude čekat, až se ty sám rozhodneš postoupit, prostě ti to dá příkazem! Opravdu tak moc toužíš kráčet v Neových stopách? Copak jste se oba zbláznili?“

„Co za bláznovství je sloužit v armádě a být prospěšný? Nechci být jako Neo, tati, je to mé rozhodnutí a má budoucnost. Mám možnost ukázat, že jsem vážně dobrý! To mě v tom nemůžeš podpořit? Nepamatuji se, že by ses tolik zlobil, když přeskočil ročníky Neo.“

„Jak to taky dopadlo! Buď je zaneprázdněn vymýšlením strategií nebo mapuje terén! Kdy naposledy měl čas přijít domů? Stal se vojákem už v šestnácti, v době, kdy si ještě měl užívat svého mládí! Nebudu se dívat, jak si ničíš život stejným způsobem! Žádné přeskakování ročníků nebude!“

Dnes už jeho vztek chápu, ale tenkrát jsem se cítil akorát dotčený. Přitom táta vždycky myslel na to, abychom se měli dobře a aby nám nic nechybělo. Jistě pro nás chtěl zářivou budoucnost a tu my, svou tvrdohlavostí, odmítli.

„Už jsem se k těm testům přihlásil a nebudu své rozhodnutí měnit. Ani kvůli tobě.“

Ticho, které nastalo, bylo mnohem horší než když táta křičel, věděl jsem to. Přestřelil jsem, ale jako třináctiletý kluk jsem si prostě stál za svým a nepřemýšlel nad následky.

„Je to tvé poslední slovo?“ zeptal se táta tiše a kdybych aspoň v tu chvíli přestal vzdorovat, spousta věcí by se nestala.

„Ano, je.“

„Jak myslíš. Od dnešního dne se mi budeš vyhýbat, stejně jako se budu vyhýbat já tobě. Do doby, než ukončíš akademii se i nadále postarám o to, abys měl co jíst a nechám tě žít v tomto domě, je to má povinnost, ale víc po mě nechtěj.“

„Fajn!“ odsekl jsem a odpochodoval do svého pokoje. Pokaždé, když se mi tahle vzpomínka vrátila, cítil jsem hanbu za své chování. Později jsem litoval každé hádky, která mezi mnou a otcem proběhla, jenomže už to nešlo vrátit. Se všemi vzpomínkami jsem se naučil žít a nenechat se jimi ovlivňovat, přesto mě ve všech životech trápilo, že jsem se s tátou neusmířil. Odsoudili mě a táta nevěděl, jak moc jsem si ho vážil a měl ho rád. A už nikdy mu to nebudu moct říct.

Zeth se s povzdechem zvedl od počítače a přešel do kuchyně. Byla už téměř půlnoc a měl by jít spát, ale věděl, že stejně nedokáže usnout. Faith měl pravdu – tohle čtení bylo opravdu užitečné, ale i přes zvědavost se obával dalších a dalších stran. Už znal konec příběhu na Averaze a nebyl si jistý, že to všechno zvládne sledovat z Monatova pohledu. Na druhou stranu, byl nesmírně tvrdohlavý a to natolik, že se odmítal vzdát.

Postavil do varné konvice vodu na další kávu. Neplánoval se vzdát, takže si jednoduše dá další kafe a bude číst dál. Monato se jednoho dne vrátí a když Zeth bude znát celý jeho příběh, bude ho moci více podporovat.