Monato nevěřícně zíral na displej telefonu a snažil se nalézt nějaké rozumné vysvětlení. Domníval se, že nebyl v zajetí déle než dva dny, ovšem datum na které koukal tomu neodpovídalo. To byl celou dobu v bezvědomí? To je nesmysl! Musel by být v úplně jiném stavu. Bez jídla a pití by nejspíše už zemřel. I když…

„Necítím ani žízeň ani hlad,“ pronesl tiše a znovu pohlédl na telefon. Pak si to uvědomil. Neova šestá sféra. Monato nebyl smrtelně zraněný, takže ji na něj klidně mohl použít.

Sféra Zachování života. V celé historii sfér na Averaze ji ovládli pouze čtyři lidé a Neo byl jedním z nich. Její použití udržovalo organismus v životaschopném stavu bez hladu a žízně. Dokud Neo chodil do terénu běžně ji na sebe používal.

„Asi bych ti měl poděkovat,“ povzdechl si Monato a vydal se ke dveřím. Stiskl kliku a k jeho údivu dveře povolily.

Opravdu? Monato se znovu zamyslel nad chováním svého bratra. Vážně byl tak neopatrný, že nezamkl dveře? Nebo se jednalo o past? Tiše dveře trochu otevřel a dolehly k němu něčí hlasy.

„Jsem rád, že nemusíme toho chlápka hlídat. Toho předtím jsme hlídali nepřetržitě a už mě to unavovalo. Takhle se aspoň můžeme připravit na odchod.“

„Max říkal, že mu zbývá už jen pár hodin života. Prý dostal infekci do těch ran a už se mu to rozlezlo po těle. Proto nás Rodlen odvolal.“

„Zvláštní, ještě jsem neslyšel, že by někdo tak rychle zemřel na infekci.“

„Tak Max by se nespletl a Rodlenovi je to jedno. Říkal, že musí přežít jen do doby než budeme pryč a tohle místo vybouchne.“

Hlasy se vzdalovaly až nakonec utichly. Doktor říkal něco o tom, že není tak odvážný, aby obětoval své děti, ale zřejmě to nebyla úplná pravda. Byl schopen Neovi lhát o jeho stavu, aby mu pomohl k útěku. Monato doufal, že Max odtud vyvázne, aby ho později mohl zachránit z Neových spárů.

Pro tu chvíli ovšem měl zcela jiné starosti. Musel zjistit, ve které části dolu se nacházel, aby byl schopen nalézt tajnou chodbu vedoucí pryč. Přímo před očima viděl mapu chodeb i mapu dolu. Jakmile určí svou polohu, nebude tak těžké najít cestu pryč, jenomže se nemohl jen tak procházet po chodbách. Na okamžik se zamyslel a následně se mu na obličeji usadil vítězoslavný úšklebek.

Všechny dnešní telefony přece měly funkci kompasu. Našel danou aplikaci a spustil ji. Tajná chodba vedla na sever od dolu, což znamenalo, že se musel vydat napravo. Stačilo udržovat směr.

Připravil si nůž do pohotovostní polohy a opatrně vykoukl do chodby. Zdála se být prázdná. Nejspíše se opravdu všichni připravovali k odchodu, protože v patře nad jeho hlavou slyšel kroky pobíhající sem a tam. Vyšel ze své cely a vydal se doprava. Místnost, ve které byl zavřený byla první místností v tomhle patře, takže měl mnohem jednodušší orientaci. Přišel ke dveřím, za kterými se skrýval spínač k bombám, které měly tohle místo srovnat se zemí.

Otevřel dveře a zkontroloval zařízení. Po spuštění se měl spustit dvouminutový časovač. Nic jiného, než spínač v místnosti nebylo. V rychlosti zkontroloval stěny, ale žádnou tajnou chodbu neobjevil.

Další dveře skrývaly druhou celu. Uprostřed stála pouze židle a na zemi byly zbytky krve. Monata napadlo, zda tady věznili Calla. Jestli tohle bylo místem, kde přišel ke všem těm modřinám. Rychle zavrtěl hlavou, aby vypudil dotěrné myšlenky z hlavy a začal místnost zkoumat. Ani v téhle nebyla žádná tajná chodba.

Vypadalo to, že na patře zbývala už jen místnost na konci. Ta, ve které měly být děti o nichž mu doktor říkal. Musel sebrat všechnu svou odvahu, aby ty dveře otevřel. Na postelích bylo připoutáno deset dětí přibližně ve věku malé Ai. Některé plakaly a jiné jen tupě zíraly do stropu. Udělal krok dovnitř, ale uvědomil si, že nejprve musí najít cestu ven a teprve pak je může osvobodit. Vrátil se na chodbu a snažil se ovládnout nutkání, vydat se za Neem a postavit se mu.

Za dveřmi na konci chodby byly schody vedoucí dolů. Vydal se po nich a neustále kontroloval kompas na telefonu, aby neztratil směr. Před očima pořád viděl ty nebohé děti, které za několik hodin měly umírat v agónii. Neměl moc času, aby jim pomohl.

Sešel poslední schod a ocitl se v místnosti připomínající sklep. Všude byly samé bedny a nepotřebné krámy. Tohle by mohlo být správné místo. Začal prozkoumávat zdi a hledat kudy vede cesta ven. Věděl, že bude pečlivě ukrytá, takže se řídil hmatem a poklepem a ne zrakem. Přesně jak předpokládal, na severní stěně nebyly skříně přišroubované jako ve zbytku místnosti.

Pokusil se s nimi pohnout, ale pro něj samotného byly příliš těžké. Neměl jinou možnost, než je vyprázdnit, aby je mohl odsunout od stěny. Když viděl množství harampádí, které musel vytáhnout, peprně si zanadával.

Za běžné situace by to nebyl takový problém, ale on měl nedostatek času, musel postupovat tiše a netušil, jak dlouho ještě bude účinkovat doktorova injekce. Selhání si však nepřipouštěl. Dostane se odsud i s těmi dětmi a srovná tohle místo se zemí. Vrátí se domů, kde ho všichni čekají a jakmile to bude možné půjde a zničí Nea.

Trvalo mu celou hodinu než vyprázdnil jednu ze skříní. Znovu se s ní pokusil pohnout a konečně povolila. Začínal ztrácet sílu a bolest v ruce se pomalu vracela. Jakmile skříň odtáhl tak, aby se mohl protáhnout, zapnul svítilnu na telefonu a s úlevou se přesvědčil, že chodba je v pořádku. Stejně jako ta kterou prohlížel s Talonem i tahle vypadala zachovalá.

Vrátil se zpět do sklepa a zkontroloval čas. Zbývaly tři hodiny do odchodu Nea a jeho lidí a pět hodin do okamžiku, kdy deset malých dětí začne umírat v krutých bolestech. Povzdechl si a vydal se po schodech zpět. Naděje, kterou mu doktor Max dal, se pomalu rozpadala. Za pět hodin se nedostanou k východu z chodby. Možná by mohli dojít k vesnici a odtamtud zavolat pomoc, ale za jak dlouho někdo přijde? A co když tam budou Neovi muži? Monato se obával, že bojuje předem prohranou bitvu. Ne pro něj, ale pro děti, ze kterých si Neo udělal pokusné králíky. Nebylo by lepší nechat tomhle místo zmizet spolu s nimi a ušetřit jim tak trápení?

„Ne,“ pronesl sám k sobě Monato, „musím to alespoň zkusit. Musím jim dát naději.“

Chodba stále zela prázdnotou, proto na nic nečekal a rychle vstoupil do místnosti, kde byly děti uvězněny. Jakmile si ho všimly, začaly plakat. Zřejmě se domnívaly, že je dalším, kdo jim přišel ublížit.

„Pšt,“ přiložil si prst před pusu a naznačil jim, že nemají dělat hluk. „Všechny vás odvedu k tajné chodbě. Vede pryč z tohohle místa. Musíte jít pořád dál, dokud nedojdete na konec, jasné?“ řekl, zatímco odepínal popruhy, kterými byly připoutány. U poslední dívky se na zarazil. Byla nesmírně podobná Ai a on si v tu chvíli představil příliš pravděpodobnou možnost, že se k pomoci nedostanou včas. Rychle se vzpamatoval a i poslední dítě osvobodil z popruhů.

Vedl je po schodech do sklepa přímo ke vchodu do tunelu. Chlapci, který šel jako první podal slabou baterku, kterou nalezl při vyklízení skříně.

„Jděte a nezastavujte se, dokud bude chodba pokračovat,“ popoháněl je do tunelu.

Dívenka, která byla Ai tolik podobná ho popadla za ruku a promluvila: „Ty s námi nepůjdeš, strýčku?“

Monato na okamžik ztratil schopnost mluvit, ale vzápětí se vzpamatoval a na dítě se usmál: „Za chvíli vás doženu, jen běžte.“

Dívka neochotně pustila jeho ruku a vešla za ostatními, zatímco Monato se otočil zpět ke schodišti. Bolest ho postupně ochromovala, což znamenalo, že injekce přestala působit. Ještě chvíli musel vydržet, ještě to nemohl vzdát.

Znovu vystoupal schody a zamířil k místnosti se spínačem. Když byl uvnitř, vytáhl z kapsy telefon, vytočil číslo a čekal, až se druhá strana ozve. Ulevilo se mu, když telefon přestal vyzvánět.

„Rád tě slyším, strýčku.“