Žil nebo byl mrtvý? Nedokázal se rozhodnout, která varianta byla ta správná, protože v mysli se mu honila změť vzpomínek a myšlenek, ale i slov, která vyslechl a kterým nerozuměl.

„Udělal jsem něco špatně? Stalo se něco v práci?“

Zoufale se díval na Varma, kterého našel v křesle u krbu a kterému z očí stékaly slzy. Mladík jen zavrtěl hlavou a velitel si k němu klekl.

„Tak proč brečíš? No tak, Varme! Víš, že si v těchhle situacích nevím rady!“

„To nic,“ usmál se Varm, „jen jsem si uvědomil, jak moc jsem šťastný.“

„Cože? A proto tady sedíš jako hromádka neštěstí?“

„Mo-mone? Prosím, přijeď!“ vzlykala Honesta do telefonu a on se chvíli zmateně rozhlížel po důvěrně známém pokoji. Co se stalo? Vždyť byl na Averaze s Varmem!

„Co se stalo, Hony?“ odvětil do telefonu a začal se oblékat.

„Myslím, že tady hoří!“

„Cože?! Jako u tebe doma?“ Vyděsil se mladík a popadl ze stolku klíče od auta. Schody seskakoval po třech a stále se snažil přes telefon zjistit, co se děje u jeho kamarádky.

„J-já nevím. Jsem v koupelně a cítím kouř! Monato, já se bojím!“

„Vydrž, jsem na cestě. Hlavně zůstaň v té koupelně a nezavěšuj.“

Bál se o ni. Věděl, že oheň je jedinou slabinou jeho kamarádky.

Už v autě si připravil klíče od jejího bytu, ale když vystoupil nestál před Honestiným domem, ale seděl připoutaný k židli v nějaké tmavé místnosti.

„Jak jsi to udělal? Jak jsi mě dokázal potlačit a ovládat tělo?“ slyšel křičet povědomý hlas, ale nedokázal si uvědomit, kde ho slyšel.

„To zní, jako by ses bála, matko. Mohu tě uklidnit, všechnu svou sílu, kterou jsem pečlivě střádal, jsem vypotřeboval na to, abych se zašel podívat na bratra a zjistit v jakém stavu jsou jeho zranění. Nezapomeň, že na rozdíl od tebe, já svého bratra miluju stále stejně a rozhodně se mi nelíbí, když vidím jak trpí.“

Monatovo srdce se rozbušilo jako kdyby právě uběhl maraton. Neo! Jeho hlas by poznal všude a kdykoliv. Slýchával ho tak často a tak dlouho, že se rozhodně nemohl splést.

„Stále to nevysvětluje, jak jsi to udělal!“

„Sama jsi to řekla, jsi starší a silnější, proto máš nadvládu. Proto jsem celé ty dlouhé roky střádal každý kousek energie a chtěl ho využít k tomu, abych ovládl tělo a zničil reinkarnační čipy. Bohužel, po tolika letech jsem měl sotva pět minut, které jsem vyplýtval na Sunona.“

„Takže jsi vyměnil možnost, jak mě zničit za chvíli s bratrem, který tě nenávidí? Stálo to aspoň za to?“

Konečně si vzpomněl, odkud ten hlas znal. Rodlen, Zethův bratr. Ale proč slyšel i Nea? Vždyť Rodlen je přece Neovou reinkarnací!

„Zabiješ ho?“

„Samozřejmě, jakmile doktor dodělá své pokusy a dokončíme přesun, zemře pod troskami tohohle dolu. Zraněný, opuštěný a bez sfér. A mě už nebude moct nikdo zastavit. Jeho smrt byla od začátku této reinkarnace daná.“

„Proč? Původně jsi ho chtěla nechat naživu?“

„Neočekávala jsem, že ho Soran dostane. Myslela jsem, že sem dorazí pln síly a ne na pokraji smrti.“

„Víš, čeho jsem si všiml? Naše spojení se ti vymklo z rukou. Nejde o kontrolu nad tělem a nade mnou, ale o tvé vlastní myšlení, matko. Ty už nerozeznáš rozdíl mezi mnou a sebou. Myslíš, že to nevidím? Přemýšlíš o sobě jako o mě. Tak jsi se do té role vžila, že už jsi i svou vlastní mysl oklamala. A domnívám se, že tohle bude to, co ti nakonec bude stát v cestě.“

Monato měl pocit, že se mu rozskočí hlava, jak ho od přemýšlení začala bolet. Přesto nedokázal zjistit, co to vlastně poslouchal. Kdyby mohl alespoň zvednout hlavu, ale dokázal pouze mžourat na svoje špinavá kolena.

„Hm, máš pravdu. Sebe samu už považuji za Nea, koneckonců tvým jménem žiju už tolik let. Ale aby to bylo překážkou? Nebuď směšný. Teď, už mě nezastaví nic a nikdo. Pošlu sem doktora, potřebuju, aby přežil než odejdeme.“

Byly to přeludy? Halucinace vyvolané jeho špatným stavem? Nebyl si jistý, ale jednu věc rozhodně věděl. Byl naživu. Jeho tělo stravovala bolest tak ochromující, že už nebyl ani schopen křiku. Zemřel už nesčetněkrát a nikdy se s takovou bolestí po smrti nesetkal, takže mohl s určitostí říct, že se ještě stále nacházel mezi živými. Otázkou zůstávalo na jak dlouho. Nebyl nesmrtelný a byl v situaci, kdy neměl šanci přežít.

Slyšel, jak se otevřely a zavřely dveře a někdo k němu mířil rychlými kroky. Neočekával žádnou milou návštěvu, proto ho překvapilo, když muž promluvil.

„Pomůžu vám, pane. Hned vám píchnu injekci od bolesti a ošetřím vás, pane.“

Hlas toho muže zněl upřímně a starostlivě, což Monata zmátlo. Mírně zvedl hlavu a rozmazaným zrakem pozoroval staršího muže v bílém plášti.

„Kdo…?“ zachraptěl, ale muž ho hned zarazil.

„Tiše, nenamáhejte se. Stačí, když mě budete poslouchat. Jmenuji se Max, býval jsem špičkovým výzkumným pracovníkem v oblasti biologie. Vašeho otce si pamatuji ještě jako praktikanta v našem ústavu. Byl to opravdu energický mladík. Pak jsem dostal nabídku na práci na vývoji nového léku. Než jsem se nadál, už jsem byl vědcem pracujícím pro Rodlena. Vždycky jsem chtěl lidem pomáhat, nenapadlo mě, že jednou skončím tady a budu dělat pokusy na lidech. Sledovat, jak křičí bolestí a nemít možnost jim pomoct. Nejsem sám, kdo s Rodlenem nesouhlasí, jenomže nikdo z nás nemá šanci utéct. Těch pár, kteří to zkusili, pro nás byli dostatečně odstrašujícím příkladem. Rodlen je kruté monstrum a nikdo nehodlá riskovat životy rodiny.“

Monato ho tiše poslouchal, zatímco sledoval, jak mu ošetřuje zranění. Netušil, co je ten člověk zač, ale věřil mu. Něco mu napovídalo, že vše, co mu právě vyprávěl byla pravda.

„Proto se naše naděje upnuly k vám, pane. A k vaší jednotce, protože jste jediní, ze kterých má Rodlen strach. Měl z vás obavy už na vaší domovské planetě a má je i tady. Jste tím, kdo ho může zastavit. Naše životy nám už nikdo nevrátí, nikdo nemůže smazat věci, které jsme udělali a které nás provází v nočních můrách, ale vy můžete zachránit naše rodiny. Jakmile zabijete kohokoliv z nás, Rodlenovi lidé už nebudou mít důvod hlídat rodinu mrtvoly.“

„O čem to mluvíte?“ Monato cítil, že bolest díky injekci pomalu ustupuje a konečně se mohl trochu pohnout.

„O čem? Každý krok, který uděláme proti Rodlenovi, každé selhání, pokus o útěk, za to všechno platí naše rodiny. Nechtěl jsem sledovat jak děti, kterým jsem se měl pokusit vložit sféry, dlouhé hodiny umírají v agónii. Některé jsem rovnou zabil, jiným dal alespoň morfium. Rodlen na to přišel. Mě nezkřivil ani vlásek, ale moje žena zemřela. Už tomu rozumíte? Stejným způsobem hlídá i vaše přátele.“

Max něco zastrčil do Monatovy kapsy a pak i do rukávu. Rychle se rozhlédl a trochu povolil provazy, kterými byl mladík svázaný.

„Ze všeho, co jsem slyšel vím, že vy Rodlena zastavíte, pane. Dobře poslouchejte, celé tohle místo je podminované, Rodlen připravil přesun a vás tady plánuje nechat zemřít. Na konci chodby, za těmihle dveřmi je místnost, kde je deset dětí. Všem deseti jsem implantoval žluté krvinky, ale ani jedno je nepřijalo jako už tolikrát předtím. Za nějakých osm hodin začnou trpět šílenými bolestmi a potom do pár hodin všechny zemřou. Dostaňte je odsud. Lékaři je můžou buď vyléčit nebo jim alespoň zkrátit trápení. Do kapsy jsem vám dal telefon. Je v něm paměťová karta se všemi informacemi, které jsem tady za ty roky získal. V rukávu máte nůž. Rád bych vám pomohl více, ale mám ještě tři děti a nedokážu riskovat jejich život. Ještě jedna věc, spínač k těm minám je hned ve vedlejší místnosti. Pokud chcete Rodlena dostatečně oslabit nebo zabít, musíte to stihnout dříve než se přesuneme. Odchod je naplánovaný za šest hodin, ale počítám s tím, že vás Rodlen ještě navštíví. A ještě něco, v celém objektu nejsou žádné kamery.“

Doktor se zvedl a beze slov odešel. Monato měl tisíce otázek, ale na žádnou z nich už nemohl dostat odpověď. Zavřel oči a začal vzpomínat na všechny nákresy, které k dolu viděl i na mapy podzemních chodeb, které Talon objevil u toho nebožtíka. Stále byl slabý a bez sfér, ale musel ty děti dostat pryč. A musel to udělat rychle. Žádný lék od bolesti nemá tak dlouhou účinnost, aby měl času nazbyt. Jakmile se bolest znovu ozve, už nedokáže vůbec nic.