„Chyťte ho! Více příležitostí už mít nebudeme!“

Nechápal, jak se do takové situace dostal. On! Ještě nikdy ho žádný nepřítel nezahnal do úzkých a teď byl nejen zraněný, ale dokonce v pasti!

Z rány na břiše mu skrze prsty protékala krev. Nejednalo se o žádné škrábnutí, proto jeho situace byla tak špatná. Používal sféry mnohem více než obvykle a dlouho se svým zraněním unikal mužům z Takaty.

Vzpomněl si na Sunona. Před odjezdem mu slíbil, že se určitě brzy a v pořádku vrátí, jenomže to nemohl dodržet. Mělo se jednat o obyčejnou misi, pouhé mapování nepřátelských tras a místo toho se z toho stal boj o život. Rozhodně nebyl slabý, ale ani on nemohl takové přesile dlouho odolávat.

Potřeboval odpočinek. Propletl se houštím a opřel se kmen vysokého stromu. Od výzvědné jednotky musel dostat špatné informace. Pohyb nepřátel v oblasti, kterou mapoval, měl být minimální a jejich vybavení mělo být zastaralé. Byl to jeden z důvodů, proč ho Nejvyšší na tuhle misi poslal. Mnohem raději ho měl u sebe a pod stálým dohledem. Nevadilo mu to. Jeho bojové schopnosti byly na špičkové úrovni, to ovšem neznamenalo, že by chodil do boje rád. Jeho práce poradce mu naprosto vyhovovala, rozhodně více, než když chodil bránit město.

Svezl se podél stromu k zemi a zavřel oči. Nesměl usnout, věděl to, ale po třech dnech bez odpočinku i jídla a nyní i se zraněním, už neměl sílu sám sebe přemluvit, aby znovu otevřel oči. Tušil, že skončil. V duchu se ještě omluvil otci za všechny hádky, které způsobil, Sunonovi za spoustu nedodržených slibů a v neposlední řadě i Nejvyššímu. Odešel ve spěchu a ani se pořádně nerozloučil. Již v polospánku se uchechtl. Stejně jejich vztah neměl šanci, vždyť by ho museli neustále tajit, aby zachovali morálku vojska i celého města.

Zdálo se mu, že zaslechl něčí kroky, ale místo dalšího utkání rezignoval a propadl se do černočerné tmy.

Když znovu otevřel oči, na okamžik nebyl schopen určit zda sní nebo bdí. Procházel hlavním městem směrem k výzkumnému ústavu, ale své tělo neovládal.

Pak se ozval ten hlas v jeho hlavě. Hlas, který už nikdy neměl mít možnost slyšet.

„První reinkarnační čip byl vyroben před více než sto lety. Od té doby se jeho vlastnosti neustále zlepšují a nejlepší vědci pracují dalších možnostech jeho využití. Byl i předlohou k vytvoření kontrolního čipu. Jenomže vědci v averaganském výzkumném ústavu mají hodně omezené myšlení, proto ho nedokáží vyvinout, tak jako jsme to dokázali my. Věděl jsi, že lze spojit dva reinkarnační čipy? Musí být ze stejné série, takže se většinou jedná o příbuzné. Taky je možné reinkarnaci vyvolat mimo tělo, tak jsem pomáhala Takatě po své smrti. Předpokládala jsem, že mi do rukou padne Sunon, který je mnohem naivnější než ty, ovšem překvapivě jsi to byl zrovna ty, nejlepší stratég a poradce Nejvyššího, s kým jsem mohla spojit svůj čip. Nyní jsou ve tvém těle dvě osoby, já a ty, ale nadvládu nad tělem mám já, protože jsem starší a silnější. Nemá smysl se pokoušet ovládnout své tělo, na to nemáš dost síly ani se svými šesti sférami.“

„O čem to sakra mluvíš? Kdo vůbec jsi? Máš hlas mojí mámy, ale nejsi ona! Máma byla zdravotnicí a s Takatou neměla nic společného!“ křičel ve své mysli Neo a přál si moct aspoň něco udělat. Pohnout se svou vůlí, někomu říct pravdu, prostě cokoliv!

„Co mám společného s Takatou? Úplně všechno, milý synu! Mí rodiče byli špehové Takaty a já pokračuji v jejich šlépějích. Celý můj život je Takata. Vždycky to tak bylo. V době, kdy mě vojáci zabili, jsem byla zástupce velitele Takaty. Mohu tě uklidnit, jsem opravdu tvoje matka. Ty a Sunon jste pořád mí synové a taky jediný důvod, proč jsme město ještě nesrovnali se zemí. Chtěla jsem vás nejprve dostat k Takatě a teprve potom zaútočit. Tebe už mám, zbývá jen Sunon. Pak už nás nic nezastaví,“ zasmála se suše žena v jeho mysli a Neo začal chápat, že to není jen hloupý vtip nebo sen. Tohle byla krutá realita. Byl svou vlastní matkou uvězněn ve vlastní hlavě a nemohl s tím nic udělat. Ještě nedávno si byl jistý, že mámu znal a že ji miloval nade vše. Nyní ji stejnou měrou nenáviděl. Pak si uvědomil vše, co řekla.

„Co chceš udělat Sunonovi?“

„Co? Myslíš, že bych mu ublížila? Žádná matka neublíží svým dětem, to si pamatuj, Neo. Zatím ho budeme hlídat a chránit a až nastane ten pravý čas, tak ho dostanu na stranu Takaty.“

„To je nesmysl,“ zasmál se Neo. Byla šílená a zjevně o svých dětech nic nevěděla. Jeho získala jen náhodou, ale chtít přemluvit Sunona, aby se přidal k Takatě? On už neměl na výběr, ovšem ani on ani jeho bratr by se nikdy k Takatě dobrovolně nepřidali.

„Myslíš? Jsi si jistý, že oba jste tak tvrdí, že byste se ke mně nepřidali?“

„Samozřejmě! Kdybys nepoužila špinavý trik s čipy, tak bys mě nikdy neměla šanci získat! A Suny je mnohem čestnější a tvrdohlavější než já! Říkám to znovu, tohle je nesmysl.“

Svá slova myslel vážně. Věděl, že v mnoha ohledech je Sunon lepší než on sám. Vždycky myslel na dobro ostatních, proto by se k Takatě nikdy nepřidal.

„Obávám se, že svého bratra přeceňuješ. Jakmile zjistí, že za mou smrt může Nejvyšší a ne povstalci, jak se snaží tvrdit, tak se jeho názor rychle změní. Když k tomu připočítám tajemství o otci, který mě udal, tak jsem si jistá, že velmi rád půjde s námi.“

Informaci o otci se pokusil ignorovat. Nehodlal si kazit iluze, že alespoň jeden jeho rodič není zrádce.

„Sunon takový není. Takata ubližuje obyčejným lidem i běžným vojákům, kteří pouze plní své rozkazy. I kdyby zjistil, že prvopočátek všeho má na svědomí Nejvyšší, nikdy se k lidu neotočí zády. Stále je dítě a přesto to neustále dokazuje. Všechno, co dělá, dělá pro ostatní. Nehledí na sebe, takže těmihle argumenty ho nedostaneš na svou stranu. Já bych se možná po takových informacích nechal strhnout, ale on ne. Co budeš dělat pak? Když tvůj plán selže?“

Tělo, které mu patřilo a přesto ho neovládal, se zastavilo.

„K tomu mám tebe, nejlepšího stratéga. Určitě něco vymyslíš. Pokud ne, tak když nebude zbytí, zabiju ho. Jestliže bude chtít stát proti mně i po všem, co zjistí, tak si nic jiného nezaslouží.“

Probudila ho zima. Ještě než otevřel oči, věděl, co se stalo. Matka vyvolala jeho reinkarnační čip mimo tělo. Očekával, že se to stane. Kdyby mohla, tak by ho jistě už dávno zničila, jenomže jejich spojení způsobilo, že jeden čip bez druhého nemohl dlouhodobě fungovat.

„Jak jsi to udělal? Jak jsi mě dokázal potlačit a ovládat tělo?“ křičela na něj hned, jakmile otevřel oči. Díval se do tváře Zethova bratra, do něhož se v tomto životě reinkarnovali a zajímalo ho, jestli Monato tu tvář nenávidí stejně jako on. Příliš mu připomínal Varma.

„To zní, jako by ses bála, matko,“ ušklíbl se. „Mohu tě uklidnit, všechnu svou sílu, kterou jsem pečlivě střádal, jsem vypotřeboval na to, abych se zašel podívat na bratra a zjistit v jakém stavu jsou jeho zranění. Nezapomeň, že na rozdíl od tebe, já svého bratra miluju stále stejně a rozhodně se mi nelíbí, když vidím jak trpí.“

„Stále to nevysvětluje, jak jsi to udělal!“

„Sama jsi to řekla, jsi starší a silnější, proto máš nadvládu. Proto jsem celé ty dlouhé roky střádal každý kousek energie a chtěl ho využít k tomu, abych ovládl tělo a zničil reinkarnační čipy. Bohužel, po tolika letech jsem měl sotva pět minut, které jsem vyplýtval na Sunona,“odvětil Neo. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že jsou v místnosti, kde byl uvězněn jeho bratr. To, že po celé ty roky dokázal sledovat, co jeho šílená matka vyváděla bylo jen proto, že ho úplně nepotlačila. Využívala jeho sféry i jeho strategické znalosti. Jenomže on na chvíli převzal kompletní vládu nad Rodlenovým tělem a ona neměla sebemenší šanci zjistit, co doopravdy dělal.

„Takže jsi vyměnil možnost, jak mě zničit za chvíli s bratrem, který tě nenávidí? Stálo to aspoň za to?“ uchechtl se Rodlen a Neo pohlédl Monatovým směrem. Byl na tom zle a on mu už neměl jak více pomoci.

„Zabiješ ho?“

„Samozřejmě, jakmile doktor dodělá své pokusy a dokončíme přesun, zemře pod troskami tohohle dolu. Zraněný, opuštěný a bez sfér. A mě už nebude moct nikdo zastavit. Jeho smrt byla od začátku této reinkarnace daná.“

„Proč? Původně jsi ho chtěla nechat naživu?“

„Neočekávala jsem, že ho Soran dostane. Myslela jsem, že sem dorazí pln síly a ne na pokraji smrti.“

„Víš, čeho jsem si všiml? Naše spojení se ti vymklo z rukou. Nejde o kontrolu nad tělem a nade mnou, ale o tvé vlastní myšlení, matko. Ty už nerozeznáš rozdíl mezi mnou a sebou. Myslíš, že to nevidím? Přemýšlíš o sobě jako o mě. Tak jsi se do té role vžila, že už jsi i svou vlastní mysl oklamala. A domnívám se, že tohle bude to, co ti nakonec bude stát v cestě,“ pronesl Neo s pohledem stále upřeným na bratra. Byl jen stín vyvolaný z reinkarnačního čipu, který se nezmohl na nic víc, než se dívat. Mohl jen doufat, že svou akcí dal Sunonovi šanci na přežití. Pro ostatní to byl Monato, ale pro něj zůstával jeho malým Sunym, bráškou, kterého by měl chránit.

„Hm, máš pravdu. Sebe samu už považuji za Nea, koneckonců tvým jménem žiju už tolik let. Ale aby to bylo překážkou? Nebuď směšný. Teď, už mě nezastaví nic a nikdo,“ pronesl Rodlen a otočil se k Monatovi. „Pošlu sem doktora, potřebuju aby přežil než odejdeme.“

Neo pocítil únavu a pochopil, že matka ho stahuje zpět k sobě do Rodlenova těla.

Odpusť mi, Sunone. Kdybych byl silnější, tohle by se teď nedělo. Tolik jsi ke mně vzhlížel a já tě zklamal.

Než kompletně zmizel, naposledy si Monata prohlédl vlastníma očima a usmál se. Tenhle kluk, který mu jako dítě uměl pěkně lézt na nervy je porazí a zničí jejich čipy. Pak konečně nastane konec.