„Mamí, mamí!“ křičel, ale nikoho neviděl a nikdo se neozýval. Strašně se mu třásly nohy a na hrudi měl takový divný pocit. Jako kdyby ho něco svíralo tak moc, až nemohl téměř dýchat. Každý nádech ho strašně bolel a v hlavě mu rezonovala jediná věta: ,Jsem sám.‘

„Maminko! Kde jsi?“ zkusil to znovu, ale odpovědí mu bylo jen ticho. „Tatínku? Brácho?“

Nohy vypověděly službu a sesul se k zemi. Cítil, že se o něco praštil do ruky, ale byla tma a on neviděl, co bylo tou překážkou. Vyhrkly mu slzy a za chvíli už naplno vzlykal. Měl hrozný strach. Zůstal úplně sám a teď se určitě udusí. Už se téměř nemůže nadechnout.

„Maminko, strašně to bolí!“

„NE!“

Prudce se posadil. Celé jeho tělo se třáslo. Křečovitě svíral peřinu a zoufale se snažil nadechnout. Někde hluboko v mysli věděl, že se musí uklidnit, ale jeho tělo jako kdyby ho neposlouchalo. Čím více se pokoušel nadechnout, tím hůře se cítil.

To přejde, nic se neděje. Musíš jen vydržet.

Snažil se udržet si tuhle myšlenku, ale stále se mu vzdalovala. Ruce ho od pevného sevření začaly bolet. Ta bolest byla silnější než úzkost a Zeth se konečně nadechl. Poprvé, podruhé. Začal dýchat a jeho tělo se pomalu uklidňovalo. Tělo ano, ale mysl ne. Odolával známé potřebě popadnout telefon a zavolat rodině i přátelům a ujistit se, že jsou v pořádku.

Jsou v pořádku. To jen tvoje hlava není.

Pomalu otevřel oči a zjistil, že venku už svítá. Pustil peřinu a automaticky se začal natahovat po telefonu, ale na poslední chvíli se dokázal zastavit.

Musíš se tomu postavit. Nemůžeš celý život žít ve strachu!

Měl pocit, že se mu v hlavě usídlil někdo druhý, kdo mu napovídal co má dělat. Bylo to směšné, ale uklidňovalo ho to. Ještě chvíli takhle seděl a přesvědčoval sám sebe ke klidu.

Když si byl jistý, že to nejhorší je pryč, zvedl se a přešel do koupelny. Telefonu se vyhnul širokým obloukem, protože stále sám sobě nevěřil.

Po sprše se cítil mnohem lépe a konečně si uvědomil, co vlastně dokázal. Bylo to poprvé, kdy se dokázal ovládnout a nevolat domů! Byl na sebe hrdý. Tohle považoval za skvělý začátek. Možná, že se toho svého iracionálního strachu opravdu dokáže zbavit! To byl jeho cíl.

Když Monato před dvěma dny odjel, snažil se tvářit, že má vše pod kontrolou, ale opak byl pravdou. Jakmile byl sám, jeho mysl zaplavovaly šílené a krvavé obrazy, kterých se nedokázal zbavit. První noc nespal vůbec ze strachu, že by ho provázely noční můry. Včera, když byl v Centru za Ai si však uvědomil, že to není řešení. Viděl kolem sebe ty děti, které se musely postavit svým problémům. Viděl Ai, která se snaží překonat svůj strach, aby mohla žít normálně. V tu chvíli se rozhodl. Taky překoná svůj strach. Tohle není Monatova poslední mise a on se musí naučit brát věci tak jak jsou, protože jinak nikdy nebude moct stát po Monatově boku, ale bude se za ním ploužit kdesi v závěsu.

Teď, když věděl, že Monato ho má taky rád, tak měl tu správnou motivaci dát se do pořádku. Možná by se i mohl naučit tančit? Ať to stojí, co to stojí, musí se hnout dopředu. Kdyby mu někdo ještě před rokem řekl, že se najde student, kvůli kterému bude ochoten se změnit, tak by nevěřil. Nebylo to vlastně tak dlouho, kdy nevěřil ani tomu, že se k Monatovi přiblíží natolik, aby se z nich stali přátelé.

Chtěl si udělat snídani a pak se vydat za Ai do Centra, ale když procházel kolem televize zastavil se.

„Jak jste to vlastně zjistili vy dva?“ zeptal se Honesty, která stále nechtěla věřit tomu, že zná o Monatovi pravdu.

„Z vládního programu. Moren tam jmenoval členy jednotky, která pojede na misi. Vysvětloval tam, jak skvělá to je jednotka. Jo a taky je nějaký speciální program na kterém budou vysílat přenos z mise v reálném čase! Ale Monato mi zakázal se na to dívat,“ odvětila zachmuřeně.

„Zakázal?“

„Jo. Prý stačí, že vím, co jel dělat a nemusím to ještě sledovat.“

Zeth si předchozí den ten program naladil na televizi i na telefonu, ale ještě se nevysílalo. Zatím tam jel pouze manuál, jak v programu přepínat mezi jednotlivými obrazy. Pokud tomu správně rozuměl, tak každý voják bude mít svou vlastní kameru a někdo bude natáčet celkový hlavní obraz.

Věděl, že by se neměl dívat, ale jemu to Monato nezakázal. Považoval za dobrý nápad sledovat, co se na jejich misi děje. Bude tak mít neustále Monata na očích a třeba se nebude muset budit se stejnými pocity jako dnes.

Zatímco si chystal snídani, přemýšlel nad plánem na prázdniny. Původně se domníval, že velkou část volna bude trávit s Monatem a Ai, ale na to si bude muset počkat, než se mladík vrátí. Bylo mu jasné, že se nevyhne návštěvě rodičů, ale chtěl ji oddálit jak jen to bude možné. Měl své rodiče nesmírně rád, přesto s nimi v mnohém nesouhlasil. Nechtěl svůj život zasvětit otcově firmě, jen aby mu udělal radost. Taky nikdy nepřemýšlel nad tím, že se ožení a bude mít spoustu dětí, jak si přála máma.

To byl možná ten největší problém. Vůbec netušil, jak rodičům oznámí, že člověk, kterého miluje, je muž.

„Zethe, měl by ses vzpamatovat dřív než bude pozdě. To, co si ty sám ještě neuvědomuješ, všichni kolem tebe jasně vidí. Měl by ses od Monata držet dál. Kvůli něj i kvůli sobě a taky nezapomínej na své rodiče. Myslím to dobře, kamaráde.“

Ano, Keram měl pravdu a Zeth to celou dobu někde uvnitř věděl, jen si to odmítal připustit. Jeho rodiče, tedy především máma, měli hodně negativní přístup k homosexuálům. Oba své syny se snažili vychovávat tak, aby takovými lidmi opovrhovali. Jenomže v dnešní době byly homosexuální páry na každém kroku, tak měl Zeth i Rodlen možnost udělat si na věc vlastní názor. To ovšem neznamenalo, že by si troufli tento názor říct doma. A co teprve se k homosexuálům hlásit.

Zeth věděl odkud pramení mámina nenávist, přesto ji nedokázal pochopit. Nejen, že se jednalo o neověřitelné báchorky, ale stalo se to dlouho před tím, než se máma narodila. Vše znala pouze z vyprávění svého otce, který měl informace pouze z jakéhosi deníčku své tety.

Mámin dědeček byl údajně gay. Podle zápisů její pratety, byl matčin dědeček alkoholik, který zapíjel žal nad tím, že si musel vzít ženu. Prý byl v mládí zamilovaný do svého nadřízeného na vojně, ale ten ho odmítl a to bylo důvodem k tomu, aby se z něj stala pochodující troska. Podle deníku ho jeho žena přistihla v posteli s mužem a den na to se oběsila. Dědeček po pár dnech odešel z domu a už se nikdy nevrátil. Děti nakonec vychovávala jeho švagrová s manželem a po smrti jeho sestry, máminy pratety, se k nim dostal její deník.

Mohla to být pravda a nemusela. To dnes nikdo neví, ovšem máma stejně všechny hází do jednoho koše. Proto si Zeth neuměl představit rozhovor, při kterém jí oznámí, že je homosexuál, protože se zamiloval do muže.

Doufal, že se mu bude ještě hodně dlouho dařit se takovému rozhovoru vyhnout.