Měla by se začít připravovat na večer, ale nějak se nedokázala hnout. Tupě zírala do prázdna a připadala si jako ve zlém snu. Ano, cítila se stejně jako kdysi, když ji sužovaly děsivé noční můry ze kterých se budila zpocená, vyděšená a bezradná. Celé dny rozdávala úsměvy, vše dělala tak, aby ji nikdo nemohl podezřívat, že trpí, ale opak byl pravdou. Nikdy by ji nenapadlo, že ji bude její kamarád tolik chybět a že se o něj kdy bude tak moc bát. Vždy tady pro ni byl, silnější než kdokoliv jiný a odolnější než všichni ostatní. A teď byl pryč.

Dnes to na ni dolehlo více než v předchozích dnech. Keram ji pozval do kina. Měla z toho ohromnou radost a hned jak s Keramem domluvila, vytočila Monatovo číslo.

Telefonní číslo, které voláte bylo dočasně omezeno.

Bylo to, jako kdyby dostala facku. Člověk, který jí byl po celý život nejblíže tady není. Někde čelí nebezpečí a ona si plánuje rande. Připadala si jako zrádce, přestože věděla, že Monato by jí za to vynadal. Řekl jí to jasně. Nedělej nic jinak jen proto, že víš, kam jdu.

A ona se opravdu snažila. Pokračovala ve své rutině, chodila ven s Keramem, navštěvovala Centrum, ale někde uvnitř cítila, že jí to nedělalo takovou radost jako dřív. Nebyl tady Monato, kterému by napsala jaký měla den nebo zavolala, aby se s ním podělila o své pocity.

Sklouzla pohledem k zrcadlu a vybavila se jí minulost. Krutá a zlá, přesto světlá.

„Vážně tam musím, teto?“ zoufale pohlédla na ženu vedle sebe a křečovitě sevřela její ruku.

„Už jsme se o tom bavily, Hony. Musíš chodit do školy. Já vím, že to, co se stalo máš ještě pořád v živé paměti, ale více než změnu školy jsme s tím udělat nemohli. Zvládneš to, já to vím,“ usmála se na ni Soi.

Polkla slzy a zavřela oči. Tam měla aspoň malou naději, že ji Monato ochrání, tady neměla nikoho. Bude tomu čelit sama. Věděla, že to bude horší než na předchozí škole, protože nebude nikdo, kdo by ji chránil a koho by se báli.

„Proč jsem se nemohla vrátit tam?“ zeptala se tety. Chtěla zůstat ve třídě s Monatem i přesto, že jí tam ubližovali. Jenomže nemohla. Všichni se pořád tvářili, že je to pro její dobro, ale ona jim nevěřila.

Teta Soi mlčela. Hony se na ní podívala a hned poznala, že se zlobí. Netušila však, čím ženu rozzlobila.

„Promiň,“ špitla, „půjdu tam. Nechtěla jsem tě naštvat.“

Soi se konečně pohnula a dřepla si před ni. „Nezlobím se na tebe, Hony. Jsem naštvaná na ty děti, co ti ublížily i na jejich rodiče. Zlobím se, protože oni si myslí, že jsou lepší než ty jen proto, že mají bohaté rodiče a velké domy. Byla to moje chyba, že jsem tě na takovou školu napsala, mohla jsem čekat, že na tebe budou zlí. Chtěla jsem, abys mohla být s Monatem, ale nebyl to dobrý nápad. Promiň. Tady ti bude určitě líp. Byla jsem se podívat do tvé třídy a je moc hezká. I děti vypadaly mile. Zvládneš to, že jo?“

Honesta tetu pozorně sledovala. Viděla, že je smutná a to nechtěla. Neměla ráda, když byli lidé kolem ní smutní. Utřela si slzy a přikývla.

„Výborně. Jsi moje velká holka. Odpoledne přijde Monato a budeš mu moct všechno povyprávět. Určitě na tebe bude pyšný,“ pohladila jí Soi a postavila se. Hony se snažila myslet jen na to, že za pár hodin už bude doma mezi svými.

Připadala si, že jde do temného a strašidelného lesa a ne do školy. Všude kolem cítila to opovržení, ty nenávistné pohledy a měla pocit, že se udusí pod tíhou celého svého okolí. Viděli ji poprvé a už si udělali obrázek jen kvůli jejímu vzhledu. Nic o ní nevěděli, přesto se okamžitě rozdělili na dva druhy lidí. Jedni jí opovrhovali a druzí litovali. Ani jedno se Honestě nelíbilo.

„Viděl’s ji? Jak může s takovým ksichtem vůbec vylézt z baráku?“

„Kdo ví, co se jí stalo, chudince!“

„Fuj!“

„To je ale zrůda!“

Lidi byli všude stejní, ať si teta Soi říkala co chtěla. Honesta to věděla hned jakmile překročila práh její nové školy. Šepot ji doprovázel celou cestu ke třídě a temnota kolem ní se jen zvětšovala. Vešla do třídy a zaslechla vyděšené i zhnusené výkřiky. Zamířila k poslední lavici, kde byla její jmenovka a snažila se nevnímat co se kolem ní děje. Musí to vydržet, aby teta Soi nebyla smutná.

Už byla téměř na místě, když ji popadla něčí ruka pevně kolem ramen. Instinktivně se chtěla přikrčit, ale ten dotyčný jí to nedovolil. Vyděšeně se na útočníka podívala a zalapala po dechu.

„Monato!“ vypískla podivně vysokým hlasem.

„Snad sis nemyslela, že tě tady nechám samotnou?“ usmíval se na ni brýlatý chlapec.

Temnota začala ustupovat a nahradilo ji světlo stejně zářivé a teplé jako sluneční paprsky.

Honesta se přes slzy uchechtla. Monato kvůli ní přemluvil mámu a přestoupil z prestižní školy na tu nejobyčejnější zakládku v Puris. Tenkrát byla nejšťastnější holka na světě. I když už nepotřebovala, aby ji ochraňoval, stále ho chtěla mít po svém boku. Strašně moc jí chyběl a tak hrozně se bála! Měla o něj příšerný strach, který se celé dny snažila skrývat. Až do dnes. Už nedokázala schovávat slzy a tvářit se normálně.

Přitáhla si kolena k tělu a plakala. Nějaký neznámý pocit jí říkal, že to je přesně to, co potřebuje, aby byla schopná zase fungovat s úsměvem. Potřebovala se vzpamatovat pro sebe i pro Monata. Nikdy by si neodpustil, kdyby zjistil, že se jeho odjezdem trápila. Stejně jako si nikdy neodpustil, jak ji na dva roky beze slova opustil.

Seděla takhle dlouho, ale když se konečně vyplakala, cítila se mnohem lépe. Znovu na sebe pohlédla do zrcadla a zašklebila se. Bude se muset hodně snažit, aby večer vypadala dobře. Vydala se do koupelny a na malý okamžik se zastavila před sbírkou fotek, která zdobila poličku. Téměř na všech byla s Monatem. Usmála se. Celý život jí učil, aby byla silná a ona bude. Bude natolik silná, aby na ni mohl být hrdý.