„Mladý pane! Tady byste neměl být, je to nebezpečné!“

Monato se okamžitě otočil a zkoprněl. Mířil zbraní na přibližně čtrnáctiletého hocha, který naopak sebevědomě mířil na něj. Na celém chlapcově vzezření Monata uchvátily jeho oči a výraz, který měl ve tváři. Kdyby jeho rysy byly o něco jemnější, považoval by ho za dívku, protože tak dlouhé řasy ještě nikdy u žádného kluka neviděl. Ale ten výraz… . Na okamžik se ocitl na Averaze u své jednotky. Její nejmladší člen, Lei, vypadal jako mírumilovný klučina, ovšem ve chvíli, kdy stáli na bitevním poli měl výraz sebevědomého vraha. Stejně jako hoch před ním.

„Kdo jsi?“ zeptal se chlapce jednoduše, zatímco na něj nepřestával mířit svou zbraní.

„Já? Nikdo zajímavý. Spíš by mě zajímalo, kdo jste vy. Potulují se tady zloději a vrazi, těžko budete turista,“ ušklíbl se hoch a Monato zadržel uchechtnutí.

„V tom případě jsem zde správně. Hledám nějaké zločince, nepatříš k nim náhodou?“ vrátil mu stejně uštěpačným tónem.

„Monato, každou chvíli bychom měli být na souřadnicích, které máme z velitelství. Buď opatrný, pokud ti teroristi jdou po těch vědcích, možná se budou pohybovat v okolí jejich tábora,“ ozval se Propen ve vysílačce, kterou měl Monato u pasu a chlapec okamžitě sklonil zbraň.

„Rozumím,“ odpověděl Monato a dál si hocha prohlížel. „Už mi řekneš, kdo jsi a proč se tady potuluješ takhle sám?“ pronesl, aniž by změnil svůj postoj.

„Jsem Dan. Táta s mámou zkoumali složení půdy v okolí laboratoře,“ odpověděl tiše a sledoval Monatovu reakci.

„Takže patříš k těm vědcům, kteří žádali o pomoc,“ konstatoval Monato a schoval zbraň zpět do pouzdra. Tušil to od začátku, ale chtěl to slyšet přímo od něj. Zvedl vysílačku a promluvil: „Potkal jsem tady mladíka, který patří k vědcům. Počkáme na vás.“

„Opravdu jste vojáci?“ zeptal se opatrně Dan a Monato se lehce pousmál: „Jo. Přišli jsme na pomoc.“

Hoch se okamžitě rozzářil: „Takže najdete mámu s tátou, že jo?“

Monato na něj překvapeně pohlédl: „Tví rodiče nejsou v táboře?“

Dan opět zvážněl a tvářil se nesmírně nešťastně. Monato na něj s odpovědí nespěchal, znal děti a věděl, že je potřeba trpělivosti.

„Už dva dny se neukázali. Zůstal jsem v táboře sám,“ odvětil hoch.

Monato nedával najevo znepokojení, pouze přikývl. Nebyl od toho, aby vyvozoval závěry ani aby vymýšlel řešení.

Jakmile přišel zbytek jednotky, vydali se do tábora, kde po dobu výzkumu pobývali dajijští vědci. Krom Dana však nikdo v táboře nebyl. Podle jeho slov jeden vědec za druhým záhadně mizel a hoch tak zůstal sám a nezbývalo mu, než čekat na pomoc o kterou žádali.

Už se stmívalo, tak se připravili k odpočinku. Monato měl první hlídku a Dan mu ochotně dělal společnost. Zjistil tak, že kluk chce studovat chemii, rád čte a bojí se pavouků. Možná by si s ním povídal až do rána, kdyby ho Monato nevyhnal spát.

Ráno Monata vzbudil poplach, který vyvolal Bai. Dan, i přes jejich hlídku, zmizel. Hledali ho téměř celý den a Monato mnohem zuřivěji, než ostatní. Dokázal si představit, jaký strach musel chlapec mít.

A pak ho našel.

Ležel obličejem k zemi a mladý voják se obával nejhoršího. Oznámil svůj objev do vysílačky a navzdory svému výcviku se neuváženě k hochovi rozběhl. Byl téměř u něj, když ucítil, jak se mu něco omotalo kolem nohy. Okamžitě se zastavil a pohlédl dolů. Tenký, téměř neviditelný provázek, měl obtočený kolem lýtka. Bylo jedno jestli se pohne nebo provázek přeruší, výsledek bude stejný.

Když spatřil, jak se Dan zvedá ze země, pochopil, že celou jednotku zavedl do pasti.

„Nečekal jsem, že to bude až tak jednoduché, Monato,“ ušklíbl se hoch a po milém, neškodném chlapci nebylo ani stopy. „Někdy je fakt skvělý vypadat jako děcko a přitom mít už dvacet.“
Monato mlčel. Nemělo smysl Danovi odpovídat, důležitější bylo vymyslet způsob, jak se z téhle situace dostat.

„Zavedl jsem vás, přesně tam, kam jsem potřeboval. Tyhle nástrahy jsou v celém okolí, takže vás minimálně polovina zdechne a s druhou polovinou si poradí naši. Rád jsem tě poznal,“ uchechtl se Dan. Otočil se k odchodu, ale Monato ho nehodlal pustit. Ticho narušilo odjištění Monatovy zbraně.

„Ještě se hni a proženu ti kulku hlavou,“ pronesl vážně a ozval se do vysílačky: „Všichni se okamžitě vraťte zpět stejnou trasou, kterou jste šli doposud.“

„Cože?“

„Všude po lese jsou nástrahy a teď nemůžu jít zpátky, abych vás vedl, takže se vraťte a já se k vám za chvíli přidám,“ lhal s naprostým klidem Monato.

„Rozumím. Počkáme na začátku lesa.“

Mladík nespouštěl oči z Dana, zatímco vypínal vysílačku. Věděl, že šance na přežití je mizivá, protože zrovna u tohohle druhu nástrah nebylo jisté, ve kterých místech se výbušnina nachází. Klidně mohl stát přímo na ní, aniž by o tom věděl.

Dan se pomalu otočil čelem k Monatovi a stále se usmíval. „Málem jsem zapomněl, specialista pro boj v popředí, že jo. Snahu oceňuji, ale je zbytečná. V lese jsou bomby a před lesem na ně budou útočit odstřelovači. Ať s tebou nebo bez tebe, nemají šanci.“

Monata svíral strach a horečnatě přemýšlel, jak se za nimi dostat a zajistit tak jejich bezpečí. Zdálo se, že se nachází v bezvýchodné situaci. Hleděl do zdánlivě dětské tváře nepřítele a vybavil se mu okamžik z výcvikového tábora.

„Jaký byl váš úkol, Ride?!“ křičel na něj velitel.

„Získat informace o nepřátelském ozbrojení, pane,“ odvětil mladík sebejistě.

„A zlikvidovat nepřítele! Čemu jste nerozuměl, Ride? Proč jste nevykonal rozkaz?!“

„Protože nejsem vrah, pane!“

Jedna z cvičných budov za velitelovými zády vybuchla.

„Gratuluji, stal jste se vrahem. Nepřítel uprchl a odpálil bombu v budově plné lidí. Byly tam ženy i děti. Byla tam vaše jednotka, přátelé a rodina. Jste spokojen? Nemůžete mít slitování a riskovat životy ostatních!“

Dětská tvář do které se díval patřila nepříteli. Člověku, který bez váhání nalákal celou jejich jednotku do pasti s jediným cílem. Zabít je!
Nezaváhal a zmáčkl spoušť. Těsně předtím, než Dan klesl k zemi, se v jeho tváři objevil šok. Nejspíše si byl jist, že Monato nevystřelí. Neměl čas přemýšlet nad tím, co právě udělal, protože jeho hlavním úkolem bylo zajistit jednotce bezpečný průchod. Okamžitě popadl vysílačku:

„Propene? Jak daleko jste od kraje lesa?“

„Monato, co se stalo?! Slyšeli jsme výstřel a tvoje vysílačka byla hluchá!“ Propen zněl naštvaně, ale Monato věděl, že za tím je pouze starost.

„Řekl bych, že jsem to pěkně podělal. Dan vůbec nebyl dítě, ale člen teroristů. Jakmile vyjdete z lesa, tak na vás budou útočit odstřelovači. Mezi stromy jsou nastraženy bomby, domnívám se, že L21. Celé tohle je past,“ vysvětlil bezbarvým hlasem mladík.

„V tom případě zůstaneme ukrytí mezi stromy u kraje lesa. Počkáme na tebe a pak vymyslíme vhodný plán,“ odvětil Propen a Monato mlčel.

Nebál se smrti, zažil ji už tolikrát, ale nechtěl zklamat jednotku. Jenomže i přes veškerý výcvik netušil, jak se dostat z téhle pasti, aniž by ho bomba roztrhala na kousky.

„Mone? Odpověz!“ přerušil jeho myšlenky Propen.

„Nemá smysl na mě čekat. Já sám se do L21 chytil.“

Monato si s povzdechem promnul obličej a zahleděl se na ustupující měsíc. Byla to jeho první mise a nebýt Blighta, který mu skrze vysílačku poskytl několik hodně užitečných rad, jistě by již nebyl mezi živými. Vždy, když se na některé misi něco přihodilo, vzpomněl si právě na svůj první průšvih. Přestože mu všichni pořád říkali, že udělal přesně to, co se od něj očekávalo, on s nimi nesouhlasil. Nechal se podvést a vystavil jednotku nebezpečí místo, aby ho odstranil. To bylo jasné selhání. Od toho okamžiku už nikdy nejednal neuváženě a své emoce držel pevně na uzdě.

Přestal pozorovat měsíc a zaměřil se na otcův deník, který měl položený na kolenou. Rozhodl se, že by ho konečně měl otevřít, aby zjistil, co mu chtěl táta sdělit.