„To nemyslíš vážně!? Co tím chceš říct, že je nemůžeš odvolat? Poslouchal jsi vůbec, co jsem říkal? Tohle nemají šanci přežít!“ Call na svého strýce a nadřízeného křičel a bylo mu úplně jedno, jestli to bylo nebo nebylo vhodné.

„Poslouchal jsem tě a situace je mnohem vážnější než jsem se domníval, přesto je nemůžu zavolat zpátky,“ pronesl s ledovým klidem Moren.

„Nemůžeš? To je kurevsky špatný vtip! Jsi jejich nadřízený, jenom ty je můžeš odvolat! Neo si připravuje svou vlastní armádu a stačí, aby se mu podařilo vložit sféry do pěti lidí a budou proti nim stát osoby o síle padesáti vojáků!“

Moren si svého synovce prohlížel a jasně viděl obavy vepsané v jeho tváři. Na tohle nikoho výcvik nepřipraví. Nikdo neví, kdy se jeho blízcí dostanou do ohrožení života. Moren věděl jak se mladík cítí, protože odrážel přesně to, jak se on sám cítil uvnitř. Ten hrozný pocit se dostavil vždy, když měl Desítku někam poslat a s informacemi, které právě získal se cítil ještě hůře.

„Monato je skvělý vůdce, oni to zvládnou,“ řekl lež, které sám nevěřil.

„Proč je nechceš stáhnout zpátky?“

„Neřekl jsem, že nechci, ale že nemůžu. Ztratili jsme spojení.“

„Jak ztratili spojení? Jejich mise je přece v přímém přenosu! V takovém případě není možné ztratit spojení!“ soptil Call.

Moren vzal ze stolu ovladač a zapnul velkou obrazovku na druhé straně místnosti. Call k ní popošel trochu blíže a zvědavě čekal, až se objeví obraz hlavní kamery. Místo toho se však objevila hláška Není spojení.

„Poslední záběry i se zvukem byly včera. Monato narazil na jakési pohřebiště. Co se dělo dál, netuším. Vypadl obraz celé Desítky, občas se ozve nějaký útržek věty, ale tím veškerý kontakt končí. Vysílačky jsou hluché, ukazatel polohy nefunguje a jak vidíš, přímý přenos taky ne,“ vysvětlil s povzdechem Moren. „Nemáme vůbec žádný přehled o tom, kde jsou nebo čemu čelí. Je naprosto jisté, že se jedná o cílené rušení signálu, ale nevíme odkud vychází.“

Call chvíli pozoroval černou obrazovku. Usilovně přemýšlel a v mysli si skládal dohromady všechno co znal a co se naučil. Pak promluvil: „Tohle je příliš masivní rušení, nemůže vycházet jen z jednoho místa. Ne za situace, kdy máme tak pokročilé šifrování. To znamená, že to někdo ruší tady a někdo tam. Kdo všechno s nimi jel?“

Posadil se proti Morenovi a po jeho předchozím výbuchu nebylo ani památky. Nyní byli v situaci, kde vztek nemá místo. Ať se to jeho strýci líbilo nebo ne, museli je dostat zpátky.

„Jela pouze Desítka a kameraman Carter. O něm se domnívám, že bude pravděpodobně špeh. A Monato si myslel totéž,“ odvětil zástupce.

„Hm. To by mohl teoreticky být člověk, který ruší na jejich straně signál, ale Monato není hloupý. Pokud má podezření, že je kameraman s povstalci, určitě využije některého z Dixových přístrojů,“ zamyslel se mladík. „Je tam nějaký záběr s tím kameramanem? Chci se na něho podívat.“

Moren přetočil záznam na začátek do míst, kde měl Monato s Carterem svou první rozepři. Call se otočil a sledoval obrazovku do chvíle, kdy se na ní objevil Carter v celé své kráse.

„Tohle není Carter,“ pronesl klidným hlasem Call, přestože měl právě pocit, že zemře na infarkt ve velmi mladém věku.

„Jak to myslíš, že to není Carter?“ byl zmatený Moren.

„Corn 927, člen Takaty, odsouzený na tisíc averaganských let na Belecu. Zabil svého Strážce a v tomhle životě se jmenuje Larry Bats a je to recidivující kriminálník.“

„Chceš mi říct, že to je trestanec z Averagy? Jak to ksakru víš?“

„Jsem Strážce, strýčku. Každý odsouzený trestanec má identifikaci, kterou vidíme pouze my,“ odpověděl Call a propaloval muže na obrazovce pohledem.

„Jak?“

Mladík se na Morena usmál: „To by bylo na dlouho. Musel bych ti vysvětlit celý systém trestu a i to, jak je možné, že se někdo může neustále reinkarnovat a získávat zpět své vzpomínky. A ani já tomu nerozumím do detailů, to spíše Faith. Pro nás je teď podstatné, že na Averaze to byl krutý a silný soupeř. Ovládá oheň, vodu, zemi, vzduch a elektřinu. Jeho zbraní byla těžká a opravdu účinná sekera. Krom toho, že pravděpodobně zkratoval veškerou jejich elektroniku, tak půjde po Monatovi. On je totiž tím, kdo ho na Averaze zatknul.“

Moren si svého synovce nevěřícně prohlížel. Jeho mozek odmítal přijmout získané informace, protože znamenaly, že opravdu poslal Desítku na smrt. Mohli být sebelepší tým, ale bez techniky a proti tak silnému soupeři neměli šanci.

„Jaká je pravděpodobnost, že vrátí v pořádku a všichni?“

„Chceš po mně čísla? Procenta úspěšnosti? To si netroufám odhadovat. Hodně bude záležet na tom, kdy Monato zjistí proti komu stojí,“ řekl Call a s teatrálním povzdechem se postavil.
„Žádám o povolení k účasti na misi s názvem Důl dvanáct, zástupce Ride.“

„Zamítá se,“ odvětil ledově Moren a Call se začal uchechtávat.

„Vtipy ti nikdy nešly,“ usmíval se, ale když viděl, jak chladně se Moren tváří, uvědomil si, že to rozhodně nebyl vtip.„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, že ne? Musíš mě tam pustit!“

„V žádném případě,“ stál si za svým Moren. „Nepošlu na smrt dalšího člena rodiny!“

„Když se Monatovi něco stane, kdo zabrání Neovi, aby ovládl Belecu! Pak už nebude žádná rodina, kterou bys mohl chránit!“

Moren třískl rukou o stůl, až se převrhl šálek od kávy a pečlivě urovnané papíry se rozlétly do všech stran.
„Už toho mám dost! Pořád poslouchám jenom o tom jak se Monato musí postavit Neovi! Opravdu ho všichni považujete jenom za zbraň!? Je vám úplně fuk, co se s ním děje, hlavně že bude stát proti svému bratrovi!?“

Callovi se v očích nebezpečně blýsklo. Opřel se rukama o stůl a naklonil se téměř až k Morenovi. „Važ slova, strýčku! Nemáš ani tušení, jaký byl Monato ani jaký jsem byl já. Nevíš, co mezi námi na Averaze bylo ani kolik jsme toho prožili! Kdybych měl možnost zaujmout jeho místo a bojovat s Neem, bez váhání bych šel a přesto by to bylo málo, za všechny ty roky, které tady přetrpěl. Nikdy jsem Monata nepovažoval za zbraň, ale uvědom si, že po reinkarnaci si pamatuje každý svůj život. Jak moc bude trpět, pokud teď zemře a nechá Nea, aby si dělal co chce? Myslíš, že zrovna tohle si zaslouží? Neměl bys mluvit o něčem, čemu nerozumíš,“ pronesl tiše.

Moren ho chvíli sledoval a snažil se vstřebat, co vlastně mu jeho synovec sdělil. Nemusel být géniem, aby si po tomhle proslovu nedomyslel, jaký mohli mít vztah. Povzdechl si. Proč se musí všechno tak strašně komplikovat? A proč se to kruci musí dít teď?

„Fajn. Musím na tiskovku vysvětlit, jak je možné, že se nic nevysílá. Půjdeš se mnou a pak si o tom znovu promluvíme,“ odvětil rezignovaně Moren.

„Proč mám jít s tebou? Nemůžu se jít třeba chystat na cestu?“ zeptal se otráveně Call, ale ve tváři se mu zračila spokojenost.

„Protože jsem to prostě řekl.“

Call se rozhodl ustoupit a doprovázet Morena na tu hloupou tiskovku. Za to, že bude moct jet za Desítkou mu ta následující hodina mučení stála.