Pociťoval nadšení i obavy a jak se blížil k Centru tyto pocity sílily. Svou rodinu téměř tři roky neviděl a teď si nedokázal představit, jak bude jejich setkání probíhat. Máma by mohla být relativně v klidu, i když neměla žádné informace věděla, že potřeboval jistou vstupenku do vězení. Horší to bude s tátou. Neměl o ničem ani páru a chování svého syna nechápal. A Monato? Možná z něj hned při prvním setkání vymlátí duši.

Jenomže teď nebyl čas na řešení rodinných vztahů, protože informace, které měl byly jednoznačnou stopkou pro jejich následující misi. Správně by měl v prvé řadě informovat Morena, ale chtěl znát tátův a Monatův názor, protože to oni na té misi budou.

Když otevíral dveře, připadal si jako kdyby vcházel do ďáblova doupěte. Byl už večer, děti měly večerku a mámu nejspíše najde v kuchyni. Už byl téměř u kuchyně, když zaslechl hlasy. Jeden byl mámin, ale ten druhý nepoznával. Na okamžik se zaposlouchal do jejich rozhovoru.

„Jsem opravdu ráda, že mi chodíš pomáhat s Ai, Zethe.“

„Teď momentálně stejně nemám nic jiného na práci, paní Soi. Rád s Ai trávím čas a i ostatní děti jsou super. Pořád lepší než sedět doma a koukat do zdi.“

„Rozumím ti,“ odvětila Soi, „je to taky jeden z důvodů, proč jsem založila Centrum. Potřebovala jsem něco, při čem jsem neměla šanci přemýšlet nad tím, kde můj muž zrovna je. Časem si na to zvykneš. Odjíždí několikrát do roka, občas jsou doma dva dny a mají novou misi, ale je to jejich práce. Naučila jsem se s tím žít.“

Call namáhal mozkové závity, aby zjistil s kým máma mluví, ale nikdo ho nenapadal. Neznal nikoho s kým by máma mluvila o tátově povolání.

„Vy jste si na to zvykla?“

„Víš, Zethe, Propen je Morenův nejlepší kamarád. Chodili spolu do školy, na akademii a absolvovali stejný výcvik. Už jsem s ním byla, když dokončil výcvik na specialistu a brala jsem si ho už jako člena Desítky. Od začátku jsem věděla, koho si beru. Měla jsem a mám obavy, ale tak jako mě Propen podporuje v tom co dělám, tak já podporuji jeho. Zvykla jsem si na to, že jeho práce obnáší riziko. Zvykla jsem si i na to, že stejnou, dokonce ještě nebezpečnější činnost dělá i můj synovec. A naučila jsem se jednu podstatnou věc. Věřit jim a jejich jednotce.“

Nemělo smysl déle čekat. Call koneckonců nepřijel, aby odposlouchával máminy rozhovory, ale aby tátovi podstatné informace.

„Ahoj mami,“ postavil se mezi dveře a pobaveně sledoval jak ho žena před ním nevěřícně skenuje očima. Pak se podíval na mladíka u stolu a téměř přestal dýchat. Díval se na kopii sebe samého na Averaze. Připadal si jako ve snu, jen netušil zda ve zlém nebo dobrém.

„Calle? Už jsi zpátky?“

„Řekl bych že jo, i když původně jsem měl dorazit mnohem dříve. Mami, moc rád bych si s tebou popovídal, ale nejdříve musím mluvit s tátou. Mám pro něj důležité informace,“ rychle se vzpamatoval. „Je u sebe?“

Mámin výraz se změnil z překvapeného ve smutný téměř soucitný. „Odjeli.“

„Co myslíš tím odjeli?“ okamžitě vypálil Call a doufal, že se mýlí. Přestal ho zajímat mladík u stolu, který je nechápavě sledoval, opustil ho strach z tátovy reakce a jediné co ho zajímalo, byla mámina odpověď.

„V pondělí odvolali celou Desítku a vyslali je na misi. Je mi líto, tvé informace budou muset počkat,“ pronesla vážně Soi a sledovala jak její syn bledne.

„Budou muset počkat? Problém je, mami, že ty informace se týkají téhle mise. Nepřivezl jsem nějaké tajné vězeňské recepty na polívku, ale informace o lidech, proti kterým Desítka stojí,“ odvětil sotva slyšitelně Call a pohlédl na složku, kterou držel v ruce. „Nemůžu uvěřit tomu, že je Moren poslal pryč dokud tohle neměl v ruce.“
Povzdechl si a otočil se k odchodu, ale Soi ho zarazila: „Kam jdeš?“

„Sehnat Morena a pokusit se tu akci zastavit dřív, než bude pozdě.“

„Víš, že oni to zvládnou, Calle,“ usmála se Soi a Call se na ni ohlédl. Když v jejích očích viděl tu naději, kterou si udržovala, neměl sílu jí říct pravdu.

„Já vím, mami. Přesto budu raději, když se vrátí,“ pousmál se a odešel. 

Soi ještě chvíli sledovala chodbu ve které zmizel a pak se obrátila ke stále zkoprnělému Zethovi.
„Soudě dle tvého výrazu jsi už o Callovi slyšel, že ano?“ zeptala se mladíka, který s sebou trhnul.

„Něco ano, ale asi špatně,“ pronesl zmateně Zeth.

„To vidím,“ zasmála se Soi. „Nemohu ti říct žádné podrobnosti, ale Call rozhodně není násilník, který by napadl rodiče. Vše má své důvody.“

„Myslím, že se v tom nebudu nijak zvlášť rýpat. Ještě vstřebávám jací lidé se kolem mě pohybují a více si zatěžovat hlavu nehodlám. Asi bych měl jít, mám to ještě kus domů,“ zvedl se Zeth a odnesl šálek do dřezu, aby ho po sobě umyl.

„Vím, že se to jednoduše říká a hůře dělá, ale zkus nad tím, co se děje s Monatem příliš nepřemýšlet. Přemýšlením ničemu nepomůžeš a jen se budeš zbytečně užírat,“ položila mu ruku na rameno a Zeth ze na tváři vykouzlil úsměv, o kterém doufal, že je přesvědčivý.

„Nebojte, nejsem takový blázen, abych mučil sám sebe. Zítra se zase zastavím,“ řekl, zatímco přešel do chodby pro bundu.

„Dobře. Dávej na sebe pozor.“

„Jasně, dobrou noc, paní Soi.“

Zeth vyšel z Centra a dopnul si bundu až ke krku. Letos bylo neobvykle chladno. Jak asi snáší tenhle vítr a chlad Monato, když mu je neustále zima? Senior si povzdechl.

Paní Soi, Keram i Honesta, ti všichni se snažili být v klidu a přesvědčit ke klidu i Zetha, ovšem on na rozdíl od nich viděl záběry z jejich mise. Viděl, jak málem vybouchlo jejich auto, slyšel rozhovory, které vedli, dokonce sledoval jak Monato odstraňuje jednu past za druhou. Věděl, že je mladík v pořádku, ale taky na vlastní oči viděl, že je od zranění nebo smrti dělí opravdu velmi málo. Nedokázal být tak v klidu jako Soi a pochyboval, že čas něco změní. Čas ho může naučit většímu sebeovládání, ale určitě ho nezbaví strachu, který o Monata měl.

Ještě se pořádně nic nedělo a už se mu všechny ty obrazy míhaly před očima. Byl si jist, že jen tak neusne. V jeho zorném poli se objevila malá hospůdka. Dlouho se nerozmýšlel a vydal se k ní. Věřil, že po pár skleničkách usne mnohem rychleji a lépe.