Píseň: dodám, nestíhám

Slov: vážně doufám, že rovných 200

Jen málojaký požadavek dovedl Kateřinu rozčílit. Třeba opravit rozbité mašiny. Stála uprostřed benzinové pumpy, ohnivé vlasy sčesané do vysokého culíku, a znechuceně krčila nos. Byla to rozhodně Kateřina, kdo měl velké štěstí, že doba už pokročila a omlazující krémy, které slibovaly zmizení vrásek po padesátce, doopravdy fungovaly. Nyní se totiž pro změnu na nefunkční automat mračila. Našpulila brčálově zelené rty – jasně červená rtěnka už nebyla v módě – a založila ruce v bok. Za dnešní směnu jí malý kostnatý robůtek na levé paži zapípal celkem třikrát. Tři stížnosti na to, že automat nefunguje. Právě do něj vložila tři mince. Byly staré, asi z roku 2023, a bylo to na nich znát. Jakmile vklouzly dovnitř, Kateřina zmáčkla na displeji směsici čísel. Ozvalo se hučení, potom si automat poskočil, jako by měl explodovat, a nakonec... nakonec z automatu vypadla proteinová tyčinka.

"U sta raket, proč to jako nefunguje." Zjevně už brala mračení jako svoji povinnost. Kopla do mašiny. Proteinové tyčinky už nikoho nezajímaly. Lidé nechtěli kupovat tyčinky na hubnutí, chtěli dobíjet své kostnaté robůtky na pažích, kteří fungovali zhruba jako vylepšený mozek. Tak proč ty tyčinky?

"Aha," pochopila Kateřina. "Usídlil se nám tu mimozenšťan." Z mašiny vylezl pár chapadel. To byla Kateřinina odpověď.