Píseň: Somebody's Watching Me - Rockwell

Slov: 832

Občas jezdíš v zeleném a chráníš planetu Zemi před znečištěním.

Občas nosíš bílou a zachraňuješ lidi před viry a bakteriemi.

Občas běháš v červené a pomáháš lidem se rozhodnout.

Díky tobě už nemusí řešit dilema, jestli dát výpověď v práci nebo jestli zajít s ex na kafe. Díky tobě jsou totiž mrtví.

Měl jsi to zkrátka v genech. Ostatně tvůj dědeček neseděl ve vězení jen tak pro nic za nic, a přítomnost tvé babičky za mřížemi také nebyla náhodná. Až na to, že ty ses ještě nikdy jako správný vnuk nenechal chytit. Byl jsi příkladem celé své vzorné rodiny. Nosil jsi pečlivě zvolené ponožky, vždycky ses ubezpečil, že jsou shodné barvy, trávil jsi hodiny před zrcadlem, abys měl správně uvázanou kravatu. Pečlivě jsi zkoumal, jestli nemáš pod svýma hnědýma očima tmavé pytle, jestli ti z havraních vlasů netrčí byť jen jeden jediný pramínek.

Ráno jsi vždy posnídal kávu a dvě cigarety. K obědu jsi přísun kofeinu a nikotinu zdvojnásobil. Křivý nos jsi vždy během usrkávání té odporné břečky a nasávání štiplavého kouře bořil do nejnovějšího plátku novin. Tvůj děda vždycky říkal, že moderní technologie je produktem lidské zhýralosti, a protože tvůj děda znal ty nejlepší vražedné praktiky, jistě jsi mu mohl věřit.

Zvedl ses ze židle a pomalu se došoural do sklepa. Byl spoře osvětlený a zpoza rohu se ozývaly chrčivé zvuky a sténání. Patřily jen myši chycené v pasti. Otevřel jsi kovové dveře. Nezamykal jsi je, neměl jsi k tomu moc důvodů. Stanul jsi před chloubou rodiny Novákových. Jednalo se o glóbus, nebyl však ledajaký. Jen marně bys na něm hledal Antarktidu nebo Českou republiku, co jsi však nalézal s přehledem, byly půdorysy domů. Glóbus byl polepený zkřivenou mapou malé vesničky ležící na sever od Brna, přesně té, v níž jsi bydlel.

S glóbem jsi netočil pravidelně. Občas každý druhý den, jindy jednou za týden či měsíc. Když na to přišlo, s napětím ve svalech jsi očekával, kde se zabodne kovová jehla. Jak zvláštní bylo, že do onoho domu se poté hned další den vydala smrt – totiž ty.

Ty jsi byl smrt. Nikdo se neptal na to, jestli jsi jí byl skutečně, ale minimálně jsi byl jejím skalním fanouškem a pomáhal jsi jí způsobovat zvláštní nehody. Nehody, které vždy končily smrtí – náhoda? Ve vesnici tě všichni znali. Jan Novák. Jak ironické bylo, že takové pětipísmenné příjmení mělo tolik obyvatel České republiky. Odhalit identitu vnuka vrahů Novákových bylo nemožné. Jedině ty sám jsi ji znal. S úctou ke svému jménu jsi, sám nepozorován, pozoroval své sousedy. Náhoda, že jednoho dne Barboru Slavíkovou přejela zelená škodovka, když se svojí dcerkou spěchala do školky? Že kdosi do pití Čestmíra Kratochvíla, když odešel na záchod, přimíchal arašídy, na něž byl silně alergický?

Byl jsi na sebe tak pyšný. Jen díky tobě rod Nováků nevymíral, nýbrž sám vraždil. Nyní jsi však cítil horko ve tvářích a na čele jsi měl napnutou žílu. Kovová jehla se zabodla do domu s číslem 6. Proč ti jen bylo tak povědomé?

„Blbost," zafuněl jsi. „Naprostá blbost."

Ve svém vlastním domě jsi neměl koho zabíjet. Žena tě dávno opustila, pravděpodobně mnoho let předtím, než věděla o tvém tak trochu morbidním rodokmenu. Co na tom, že jsi ji i přes její neznalost jednoho pěkného dne uškrtil, zatímco jsi v druhé ruce držel svoji dávku nikotinu, a ona tě pak musela opustit dobrovolně. Děti jsi nikdy neměl. Asi se ztratily někdy cestou ze školy a ty ses k nim nikdy nepřihlásil. Ve tvém sklepení žilo leda tak pár myší – pokud tedy už nebyly všechny mrtvé.

Myši jsi ale zabíjet nemohl ani tehdy, pokud by ještě dýchaly. Takhle tě to děda s babičkou nenaučili. Musel jsi svět zbavit někoho... víc lidského z onoho domu s číslem šest. Co ale potom dělat? Spáchat sebevraždu jsi přece nemohl. To by potom nebyla vražda, ale samovražda. Naštvaně jsi udeřil do stolu. Copak se nenajde jedna živá bytost, kterou bys mohl v domě číslo šest odprásknout?

• • •

Dalšího dne ses rozhodl dát si svoji obvyklou ranní dávku kofeinu a nikotinu. Nos jsi měl zrovna zabořený v nejnovějším novinovém plátku, když se ozval zvonek. Že by ti jedna sousedka šla poděkovat za to, že jsi jí minulý měsíc zavraždil vnučku, žijící v době s číslem 10? S milým úsměvem ses zvedl.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" vyzval jsi ji bez váhání, jen co jsi otevřel dveře.

Žena stála zády. Pomalu se otočila a ty jsi opustil svoji cigaretu. Ony hnědé oči se ti propalovaly do duše. Křivý nos měla zmrzlý, Česká republika byla během ledna skutečně nemilosrdná.

„Myslel sis, že si pro tebe nepřijdu, můj drahý fanoušku? Tvůj děda tě přece naučil, že tradice Novákových je svatá."

V puse jsi ucítil kovovou pachuť. Až nyní ti došlo, že sis samou nervozitou prokousal rty. Krve bylo rozhodně méně, než té, která ti crčela z břicha, když ti žena zarazila kuchyňský nůž až po čepel. Už jsi pochopil, proč ho celé dny nemůžeš najít.

Dnes se jistě k vesničanům nepřidáš a maličkatý kostel na kopečku nenavštívíš. Půjdeš rovnou na hřbitov.