Stojím na kolejích které nikam nevedou...

Tak bych popsala svůj život a... to právě dělám. Zlehka našlapuju na vlhkem pokroucené dřevěné pražce jako by byli ze skla a pod každým mým krokem se měli rozpadnout na prach. Kolem mě šumí listí kvetoucích stromů a keřů které rostou všude kolem společně s lučním kvítím. Utrhnu jednu žlutou květinu s drobnými lístky a vpletu si jí do kaštanově hnědých vlasů které mi v řídkých vlnách, způsobených copem ve kterém byli ještě nedávno svázané, létají kolem hlavy.

Nejspíš bych působila jako sebevrah, kdyby tyhle koleje nebyli už dávno opuštěné a nepoužívané. Ale i tak  sem nezapadám, protože jako koleje je i tohle místo opuštěné a lidé sem nechodí. Jen já tu jako blázen málem tančím na kolejích do rytmu hudby kterou slyším jen já, ale zvykla jsem si že když se zrovna nechovám tak jak bych podle ostatních měla považují mě za blázna. Jenže... já už nemůžu... nemůžu se pořád usmívat a smát se hloupým vtipům jen protože bych měla.

Nikdy jsem se nesnažila být výjimečná jako všichni ostatní. Copak nevidí že tím že se o to všichni snaží akorát výjimečnost mizí? Když odeberete jednu část protikladu zmizí i ta druhá nebo spíš se stane všední, normální, nezajímavá... A potom k čemu je ta veškerá snaha když k ničemu nevede? Proč se všichni hloupě honí za něčím co nemá smysl. A proč se vždycky místo toho abych jim to řekla jen úsměju, snad kvůli tomu chvilkovému pocitu lehkosti co po úsměvu vždycky nastane, a mlčím dál. Němě přikyvuju věcím kterým nevěřím a dál žiju ve své pavučině lží, kterou jsem kolem sebe rozestřela tak pevně a hustě, aby nikoho nenapadlo se podívat za ni a spatřit mé skutečné a ubohé já.

Ale mám jednu zásadní otázku... Proč na mě to všechno dopadlo teď? Proč teď nebo možná a to spíš, až teď? Proč jsem do teď vesele žila pod maskou obklopená lžemi a nevadilo mi to? Proč to všechno... proč mi až teď došlo co dělám, jak hluboko vlastně ztracená jsem.

Nechat věci, které jsou špatně, jen tak  je nechat být, ignorovat je a smířit se s nimi z vás dělá člověka stejně špatného a mnohdy i horšího než je ten kdo to páchá... 

Myslím že mi trvalo zoufale dlouho než jsem to pochopila. Nakonec jsem se musela dopustit chyby před kterou jsem byla varována, abych porozuměla. Ale to je vlastně normální a navíc nikdo neví že jsem tu chybu udělala a protože budu páchat tu chybu dál nikdo se to ani nedozví...
Bylo by krásné kdybych přestala lhát ale takhle život nefunguje, i když jak vlastně funguje? Z hodiny na hodinu je všechno jiné, aniž by v tom byl nějaký systém, aniž by to dávalo nějaký smysl. Nechápu to, nic nechápu a to mě děsí...

Nejsem na to zvyklá do teď jsem si žila v klidu a nevědomosti, ale to se každým mým krokem bortí. Bojím se toho co přijde, ale ono asi nic nepřijde. Nic se nezmění a vše bude takové jako do teď to jen já marně a zoufale doufám ve změnu.

A tak dál stojím na kolejích které nikam nevedou, přemýšlejíc o životě, kterých bych mohla žít a nebo taky nemohla. Bylo by krásné říct že to skončí jinak, ale tohle je život, i když přiznávám že by to bylo krásné...

Deny016