Bylo mi do pláče. Jen nechat rukávy, aby ty slzy vsakovaly nekonečně do sebe. Ale dovolit jsem si to nemohla. Nemohla jsem zklamat Rina, otce, matku, svou rodinu, které jsem slíbila, že budu silná.

„Má paní, jste v pořádku? Nebudete něco-"

„Ne," řekla jsem rychleji, než bylo nutné. Kdyby to dořekla to, co jsem si myslela, asi bych to nevydržela. „jsem v pořádku."

„Dobře." přikývla Leirei a dál mlčky seděla vedle mého boku.

Neustále jsem musela koukat z toho malého otvoru, říkající si okénko. Krajina se za ním připomínala nekonečné množství barev na bílém plátně. Nepostřehnutelně. Rychle. Vlastně jsem to nedokázala vnímat. Jen jsem hloupě koukala do prázdna, letmo vnímajíc dupající koně či drkotání kočáru.

V ústech jsem měla sucho, nedokázala jsem ani polknout. Mysl mi nepracovala zrovna na plné obrátky, ale věděla jsem, že se to bude muset napravit, jakmile dojedeme do cíle. Nemohla jsem je zklamat.

Zůstanou vzpomínky, uklidňovala jsem se v duchu, držíc slzy v koutcích. Zůstanou vzpomínky, které budou ještě chvíli bolet.

Měla jsem chuť z toho kočáru vyskočit, lehnout si někde do trávy a nechat se hladit vánkem a lístky. Nechat problémy stranou. Jaké je to býti normálním člověkem? Existuje vůbec něco takového? Existuje život, který není ovládán nikým jiným než mnou? Proč myslím na něco takového? Myslela jsem si, že jsem s tím smířila?

Smířit se je vlastně lež. Chodila jsem okolo horké kaše se slovy, že je to již dáno, že je to povinnost. Když ale na to má přijít, propadla bych se raději do země nebo schovala do otcovy róby.

Ale každý to z vyšší vrstvy musí podstoupit. I má matka. Jak se mohla cítit ona? Byla potopena ve stejných myšlenkách jako já?

Skousla jsem si ret a zavřela oči. Nemohla jsem si dovolit prohrát. Musím dostat ze sebe jen to nejlepší, co se od nastávající očekává.

„Má paní, být vámi, tak nevystrkuji hlavu z kočáru. Mohl by vás někdo vidět." ozval se zepředu kočáru a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to bylo říkáno mně.

Vlastně ano. Neviditelný kočár a magičtí koně. Kočár, jenž je posypán neviditelným práškem a koně, které můžou vidět jen vyšší lidé s magickou mocí. Pro nepřátele je tak tento kočár a koně neviditelní, avšak stopy, ty viditelné na zemi jsou. Ale než si to stačí kdokoliv uvědomit, stopy nechá zmizet vítr.

Děkuji, pane kočí. Přenesla jsem se na jiné myšlenky.

Usmála jsem se a podívala se do klína, kde jsem měla položené své bledé dlaně. Natáhla jsem své prsty a sledovala, jak tenké jsou. Málem jsem podlehla myšlence, co si o mne bude rodina Kuchiki myslet. Už několikrát mi bylo Leireiou řečeno, abych trochu přibrala na váze. Ale netuším, co by mělo být špatně; jedla jsem jako každá v rodině. Otec mi však jednou řekl, že i magie, kterou oplývám, si bere nějaké síly z mého těla, neboť je s ním propojen. Takže je to možná tím.

Jak to bude vypadat, až budu mít krvavý prsten na svém prstu? Matka, když jsem ji kolikrát sledovala u jídla, měla na svém ukazováčku takový prstýnek, jenž byl do kůže vyryt rudo černou barvou. Vypadal jako čára, která nebyla štětcem ještě doupravena k dokonalosti. Krvavý prsten. Důkaz, že kapka krve dvou nastávajících byla spojena a pár tvoří navždy zpečetěný osud.

Zavřela jsem oči.

Jen myšlenky na to mě přinášely k šílenství. Bylo to nedočkavostí? Strachem? Nejistotou? Kdo ví. Sama jsem se v sobě v této chvíli nevyznala.

Magičtí koně byli rychlí. Nikdy nezklamali ve své činnosti, byli spolehliví a velice přístupní k lidem jako my.

Jakmile se kočár zastavil, srdce se mi stáhlo a zorničky zmenšily, tělo mi zkoprnělo. Nemohla jsem se ani nadechnout, myšlenky se mi ztratily jako v oparu mlhy.

Uhladila jsem si róbu. Ačkoliv jsem si nemyslela, že by byla zmuchlaná, nýbrž kvůli pocitům, jenž se ve mně nahromadili a já potřebovala nějak zaneprázdnit hlavu.

„Má paní..." zašeptala Leirei.

„Ano." přikývla jsem a čekala, až se Leirei přesune na mou stranu, kde byla dvířka a ona jako první vystoupí, aby zajistila, že nikdo nikde nečíhal. Pokývla, hluboce se poklonila a odstoupila od kočáru, což jsem chvíli nechápala, ale pak se ukázala jiná, elegantně zdvižená ruka, která mi měla pomoct při zdolávání schodků kočáru.

Chytila jsem se levé dlaně, čímž mi došlo, že se jednalo o mužskou ruku a já opatrně, jako dáma, sestoupila dolů. Koně zařehtali, a kočár se rozjel dál po cestě, veden dvěma služebnými, nejspíš do stájí.

Obrátila jsem svůj zrak doleva, kde stál onen služebný a já přikývla. Leirei mě tiše následovala, když jsme se vydali po krásném kamenném chodníku, vedoucí do panství, které se na rozdíl od mé představy a od toho našeho dost lišilo. Avšak zahrada a atmosféra zůstala stejná; krásně třešňové stromy vzkvétaly, z nichž mnoho již bylo vykvetlých, než v zahradě naší, sluníčko hřálo na každém kroku, květiny různých barev okolo chodníku tančily na zpěv větru, větve stromů se prohýbaly nad novou návštěvou. Právě pohledem na ně jsem se málem chtěla usmát, ale i očím ujela radost a překvapení, když jsem na nich spatřila květinové řetězy a různé jasně žluté dekorační praporky, vlající ve větru.

To bylo vskutku nádherné.

Ta atmosféra byla tak překvapivě veselá, až jsem se chtěla usmívat. Ale možná, že to přece jen bylo na uvítanou.

Prsty schované v dlouhém rukávu jsem si proplétala jako provázky, které bych nechtěla, aby někdo rozvázal.

„Tudy, paní." Zvedla jsem oči, děkuji všem bohům, že slunce svítilo za budovou panství, jelikož by to bylo nejspíš neslušné vůči nim.

Potom se Leirei postavila přede mě a poklonila se dvěma osobám, blízce stojící u sebe, kteří mi připomínali matku s otcem. Takže tohle byl pár, jenž byly hlavy rodiny Kuchiki.

„Aarin Nomeró, paní, pane." řekla zřetelným přívětivým hlasem Leirei a já se připravila na hlubokou, až k zemi klesající, poklonu, až se rukávy mé róby dotkly kamenné cestičky a pár tenkých pramenů vlasů mi spadlo do obličeje, jenž rozfoukal vítr.

Pár si mě změřil pohledem a poté se též uklonil.

„Je nám potěšením přivítat vás zde, Aarin Nomeró." pravila žena, stojící po boku vůdce. Jistě bych se vsadila, že je to usměvavá žena, ale nyní tu visela v atmosféře důstojnost, neviditelný tlak, síla mocností. Krásný, milý hlas. Pravý opak mé matky.

Na rozdíl od muže, vůdce, který mě propaloval hrozivým pevným pohledem, až mi přeběhl mráz po zádech. Tak taková je důstojnost. Pokud se stane z Rina taky takový led, tak si to neodpustím.

„Děkujeme, že jste sem razila takovou dlouhou cestu, Aarin Nomeró. Jsme vskutku velice rádi. Vypadá to, že jste dojela v pořádku. A to je dobře, protože počínaje dneškem se stanete jinou ženou."

Rozumně jsem přikývla a nepozorovaně polkla.

„Stanete se součástí rodiny Kuchiki. "

Tóny melodického cinkání ustaly.
A já jen přikývla jako ovečka a koukla se za záda vůdců, za kterými jsem se střetla s ledově černýma očima.

Žena se otočila a natáhla ruku na znamení, aby přešel blíže.

Muž v temné róbě pomalými a dominantními kroky, tichými jako noc, přicházel jako lovec ke své kořisti. Tvář měl ostře řezanou, husté černé vlasy, za nimiž tancovaly dva dlouhé prameny na znamení následníka této rodiny. Oči měl schované pod tvrdým výrazem a pod černými prameny vlasů.

Ačkoliv vypadal jako někdo s nosem nahoru, jeho pohyby byly uvolněné, jako by mu bylo všechno jedno nebo si byl naprosto vším jist, aniž by o tom pochyboval.

„Aarin, tohle je náš syn a následovník rodiny," řekla s jemným úsměvem, s pyšnou tváří. „Black Kuchiki."

Zatajila jsem dech. Takže to byl on. Black Kuchiki.

Má představa jistě neodpovídala skutečnosti. Byla jsem ohromena? Překvapena či zklamána?
Překvapena, ohromena i vlastně zklamána.

Polkla jsem knedlík v krku a urovnala si postoj, i když jsem byla narovnaná celou tu dobu.
Black Kuchiki chladně pokývl své matce, vzal její ruku a na hřbet dlaně ji políbil. Ale ve skutečnosti to polibek nebyl. Vlastně to nebyl ani dotyk na kůži.

Matka pokývla jako pozdrav i spolu s jeho otcem a rozestoupili se.

Black stál mezi nimi a z vysoka se na mě díval, protože byl jistě o hlavu a půl vyšší jak já.
Sklopila jsem hlavu a uklonila se, róba zašustila o zem. Srdce se mi při tom pohybu stáhlo, zda jsem to udělala správně, zda jsem je tím nedonutila odvrátit ode mne zrak.

Aarin, nepřemýšlej nad takovými...

Zvedla jsem hlavu a málem klopýtla dozadu, když on stál přímo přede mnou. Díval se mi upřeně do očí, do chladných očí, připomínající temné hlubiny. Byl lehce zamračený, ale stejně z něj vyzařoval důstojný klid.

A hlavně žádné emoce.

Necítila jsem žádné teplo emocí.

„Ráda se s vámi setkávám, Blacku Kuchiki."

Řekla jsem to správně? Proč se bojím? Proč o všem pochybuji? Co je to se mnou. Nejraději bych se stočila do klubíčka a propadla se do země. Měla jsem pocit, že mám nohy z olova a že mě brzy zradí. Ale nemohu si to dovolit.

Trochu se zamračil, ale sklopil hlavu.

„Potěšení je na mé straně, Aarin Nomeró."

Proboha. Jeho hlas...

Mráz mi přeběhl po zádech, prsty v rukávy se mi roztřásly, mysl se mi zamlžila a všechna slova se mi vytratila do toho nejhlubšího rohu paměti.

Fajn. Tohle bylo zlé.

Netuším, jak dlouho jsem tak hleděla, ale vím, že jsem nějakou dobu koukala na jeho nataženou ruku na znamení, abych tu svou přiložila na jeho.

Co si o mně musí nyní myslet?

Při tom doteku se mi rozbušilo srdce a krev rozvlnila v žilách, když se jeho rty blížily k mému hřbetu ruky. Cítila jsem však jasně mizivou elektrickou energii.

Avšak žádná grimasa mi nebyla povolena.

Má ruka se vrátila zpět do rukávu, jen silou vůle jsem se snažila, aby to bylo co nejpomaleji, aby si nemysleli, že se bojím.

Jenže já jsem se opravdu bála. Mezi cizími lidmi, v cizím prostředím. Zde mám nyní žít. Pořád. Od nynějšího sňatku, jenž spojí naše životy.

Naše oči se střetly.

Smířila jsem se s tím. Musela.

Pro mou rodinu a mou budoucnost.