Ztráta syna musí být bolestivá.

Musí to být něco, co zanechá v hrudi ohromnou díru a ne jen tak něco jí spraví.

I když to nebyl její pravý syn, už jen to, že ho vychovávala od jeho prvních let, muselo být silné pouto.

Nemělo cenu v té místnosti zůstávat, takže jsme s Blackem v tichosti odešli. Když zavřel dveře, položil mi ruku na rameno a podíval se mi do tváře, avšak ne do očí.

Vděčně přikývl.

Překvapilo mě to, ale zároveň jsem to pochopila. Ovšem v té chvíli se to opravdu schylovalo k velkému zlu a to se mi nelíbilo. Přece jen to, co říkala paní Kuchiki... že si sedli do oka při prvním setkání a to všechno. Za nimi se táhne úžasná minulost a kvůli tomuto to skončit nemohlo.

Uhladila jsem si róbu a pohlédla na klec, která byla cítit chladem, neboť ptáčci již dávno zmizeli za svobodou.

Udělala bych to samé i v tomto chladném těle?

Kdo ví.

Emoce tkví v každém z nás, ale mnohdy je musíme nechat zmrazit, aby toho někdo nevyužil. Ale někdy jsou i záchranou.

Proč jsou emoce záchranou, matko? V jakém případě tohle nastane? Co je to... záchrana?

Je to něco, od čeho se dá utéct; před smrtí, před osudem nebo před nepřáteli?

Zahleděla jsem se do podlahy a přivírala oči.

Jak málo stačilo k tomu, aby se ze mě stala chladná schránka, která by snad ani nezachránila pro své bezpečí ani malé ptáčky zavřené v kleci.

Jak odporné.

Být potomek Vyšší vrstvy, která nezná emoce. Schovávat se za pravidly a silnějšími, nebýt vládci vlastního času a osudu.

Z myšlení mě vyrušilo zaklepání.

Věnovala jsem dveřím pohled a mlčela.

Zvedla jsem se, uslyšela, jak mi róba lehce šustí po podlaze a poslouchala každý svůj krok, který byl tichý jako ten myší.

První.

Vždy jsem se usmívala ve chvílích, kdy jsem byla sama.

Druhý.

A když sama jsem, neudělám to.

Třetí.

Proč?

Čtvrtý.

Emoce byly zmrazeny. Ty emoce, které jsem milovala, které mým očím vytvořily nový pohled na svět a o kterém jsem se mohla podělit. Ten úsměv, který byl zakázán, ale přesto mi byl uvolněním ve věčné samotě.

Pátý.

Natáhla jsem ladným pohybem dlaň a bříšky prstů se dotkla povrchu dveří.

Pootevřela jsem rty a tiše s nepřekvapivou chladností vydechla.

Pozvedla jsem víčka a koukala na texturu dřevěného rámu a důlku, do které jsem poté vložila dlaň.

Ani kapka. Neozvala se ve mně ani kapka emoce, kterou bych mohla popsat. Kdysi jsem každé dřevěnou věc obdivovala a představovala si, jak to ti někteří lidé dokáží uhladit, zpracovat a neponičit. Vnímala jsem každou vrstvu magického vlákna, každý láskyplný dotek člověka, jenž to dřevo tak krásně spojil s magií přírody. Nyní se však nic nestalo.

Uvolněně jsem mrkla a zatáhla za důlek dveří, ve kterém byla již připravená moje dlaň.

Už jsem nevnímala každý zvuk, které dveře vydaly. Už jsem nevnímala šumot magických sil.

„Niris."

Vše mi bylo ztracené. Ukradené.

A zapomenuté.

***

Rubín.

Onyx.

Achát.

I když jsem se nepodívala do jejich očí, znala jsem jejich barvy.

Dokázala jsem vnímat, jak mě Neclordovy rubínové oči pozorují a jak je místnost potopena v tichu.

Pohnula se první Mirja.

„Dovolím si říci, že velký sál je opraven, ale není na něm ještě pokryta vrstva magické bariéry." pověděla a já jí věnovala pohled.

Pevně si na svém obličeji držela masku Vyšší vrstvy. Už to nebyla ta usměvavá paní Kuchiki jako v podzemí, v jejím království.

„Prokletý déšť." dodal Black.

„Ano," přikývla Mirja, „bohužel magie Prokletého deště blokuje k tvorbě jakékoliv magie. Každá obranná magie potřebuje čas, než se rozroste a než střechu vůbec pokryje první vrstva, je zničena tím návalem deště."

Uvažovala jsem nad jednou věcí.

Proč nepromluvil Neclord.

Sedíme tady docela dlouho a já místo toho, abych naslouchala, poslouchám ticho a rytmus magické energie okolo vládce rodiny.

Ani třas.

Jako by byl mrtvý.

Zvedla jsem zrak a všimla si pohledu, který na mě upíral.

Lehce jsem se zamračila a oči zavřela, abych dosáhla klidu a vytěsnila ho z hlavy.

Pak jsem je však zběsile otevřela, když jsem zachytila chladný hlas, který mi málem způsobil husí kůži.

„Synu."

Ucítila jsem, jak Black pohnul hlavou, aby Neclord pokračoval dál.

„Chci, aby Angara odešla."

Angařino jméno v jeho ústech páchlo nenávistí, studem a protiřečením, aniž by to přiznal.

Black se narovnal, já ho pozorovala.

„To nedovolím, otče." odpověděl autoritativním hlasem.

Sakra.

Pokud bude chtít Neclord vědět proč, bude to celkem špatné. O tomto spojenectví neví nikdo kromě Blacka, Mueriho, Angary a mě.

Neclord po mně střelil pohledem a já vydmula bradu se zamračenýma očima.

„Proč chceš, aby Angara odešla, otče?" zeptal se Black a já v duchu pokývala hlavou, že Black je mnohem chytřejší, než vypadá. Myslí dopředu a to je u něj výrazné plus.

Plamínek všech svíček v místnosti se zatřepotal.

Neclord chladně zavřel oči a k mému udivení se mlčky postavil, netoužící svému synovi sdělit odpověď.

Pokynul po svém služebném a nato i po paní Kuchiki, která se starostlivě podívala na Blacka, koukajícího do stolu a pak na mě. Pak si stoupla, schovala ruce do rukávů a vydala se za Neclordem.

„Neberte ho špatně." řekl a já se na něj podívala.

V místnosti vládlo přítmí. Kromě svíček v rozích a jejich malých částí poletující magie tu nebylo žádné světlo a tak jsem viděla Blackovu tvář jen stěží a to jen jeho rysy, odlesk očí s prameny vlasů.

„On vždycky chránil klan za jakoukoliv cenu. Vždy byl oddaný zákonům, věrný Jordanům a přísný k sám sobě i k ostatním.

Chtěl mít vše pod svou róbou, aby měl klan dobrou pověst. Je to skvělý vzor pro další vládce, i když jeho priority jsou většinou krvavé."

Zavřel oči a já se koukala na tmavý stůl.

Miluje a chrání.

Zavřela jsem oči a nadechla se.

Chrání to, co miluje.

Black řekl, abych ho nebrala špatně. Ale já ho tak musím brát, něco mi říká, že to tak brát musím. Něco mi na něm nesedí, nelíbí se mi to zlo, které kolem sebe nese, i když je to pro dobro jeho rodiny.

„Zvláštní, že se to tak všechno pokazilo." řekla jsem do ticha.

Ucítila jsem jeho pohled.

„Zvláštní?"

Nemrkla jsem.

„Ano. Všechno se stalo hned, jakmile jsem přijela. Když mě vaše matka doprovázela panstvím, měla jsem divnou předtuchu, něco šlo cítit ve vzduchu, něco zlého. K tomu ta tmavá mračna na obloze se mi nezdála v pořádku, neboť při mém příjezdu nebyl spatřen ani jeden mráček.

Všechno je to..."

Vykulila jsem oči.

V tom momentě to vypadalo, že Black myslel na to stejné, protože se okamžitě postavil, pomohl mi vstát a věnoval mi pohled.

„Byla jste sledována." řekl.

S rychle tlučícím srdcem jsem se zamračila a koukala do tmavého sálu.

Chladně, ale zároveň trochu nejistě, jsem polkla a pozvedla bradu.

Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k Blackovi.

„Ale jak?" zašeptala jsem.