Hlasitý křik dívky za dveřmi mi pronikl do uší a pohltil mě myšlenkami, jenž mi zamlžily vidění, a dokud mě již plně neohluchl další, mnohem silnější zvuk.

Vlasy se mi rozvázaly z účesu z prudkého závanu silné větrné síly, ruce jsem natahovala před sebe v boji ochránit si obličej před létajícími dřevěnými kusy prken, vytržených ze stavení. V uších mi znělo praskání dřeva z neznámého výbuchu, křiku služebných a znatelného chaosu.

Moje tělo spadlo mezi prach a rozbité dřevěné trámy, až mi to vyrazilo dech, přičemž jsem uvážila, ze to bylo asi moc rychlé na to, abych to vstřebala a uvědomila si to.

Zakuckala jsem se a pohlédla do šera, kde se mi v očích proplétaly zpomalené obrazce; dřevo, prach a magické síly.

Náhle mé oči ozářilo modré světlo; ne však z dáli, nýbrž z mého těla. Vytřeštila jsem oči na plameny, jenž olizovaly mé tělo, kdy krvavá róba mizela z mého těla jako dřevo, spalujíc se. Chtěla jsem vykřiknout, ale můj mozek mi nevydával žádný signál o nějaké bolesti. Byl to bezbolestný plamen, který krvavou róbu spaloval neviditelnými kousky magické síly. Zbyla mi na těle jen pouhopouhá druhá vrstva šedého oděvu, díky čemuž jsem se skor cítila jak nahá.
Co se stalo? Co se to děje?!

Dech se mi splašeně zadrhl v hrdle, čímž se mi nahrnuly slzy do očí.

Stín nade mnou mě probudil z toho šíleného transu; jenže myšlení bylo ještě na obrátkách a tak jsem se začala strachy sebou plazit po špinavé nerozeznatelné podlaze, zda to není nějaká cizí duše.

Nebyla.

Tvář mi byla povědomá.

„Má paní, jste v pořádku?" zeptal se onen hlas, jenž mi v uších zněl snad milionkrát za sebou.
Němě jsem přikývla a vystrašena koukala na stín jeho rozmazané ruky. Roztřeseně, s nezapomenutelnou eleganci, jsem ji k němu zvedla a služebný mě pozvedl na nohy a přidržel.

Zapotácela jsem se a zakašlala nad nedostatkem čerstvého vzduchu, neboť se tu vznášel jen prach a nečistá, zkažená síla.

Vytřeštila jsem oči, které štípaly nad uschlými slzami.

Č-černá magie? uvědomila jsem si. Ne! Ne, to nemůže...

Co se stalo? křičela má mysl a já se ohlédla za sebe, avšak ani to nepomohlo, abych zjistila, co se děje, neboť všude létalo velké množství prachu. Přes něj jsem viděla jen záblesky různých barev, které vyjadřovaly jedno; a to magii.

„Paní, prosím, následujte mne." řekl služebný a já se k němu rychle otočila, s vlasy již rozpuštěnými.

Vzpomněla jsem si, odkud jeho obličej znám.

Byl to služebný Blacka Kuchikiho.

Ohlédla jsem se k barevným spouštím. Kde je on?

Co řekl služebný, udělala jsem. Pozvedla jsem nohu, která mi připadala těžší, než kdy jindy a udělala krok. Tělo jsem měla jako z olova, málem se nechtělo na můj rozkaz hnout ze strachu, z pocitu, ze kterého mi běžel mráz po zádech.

Strach mě hltal víc, než kdy jindy. Ač jsem se snažila, nemohla jsem se přestat třást. Blackův služebný si toho musel povšimnout, neboť si mě přitiskl k sobě tak ochranitelským způsobem, až...
Závan silného poryvu mě probudil tak, abych zvedla oči a zaostřila do prašného vzduchu, kde se rýsovala silueta.

Vytřeštila jsem oči, jakmile se neviditelnost trochu rozprášila a já uviděla obrovskou díru v budově, na jehož větších úlomcích seděla další osoba, kterou jsem ale nepoznávala.

Služebný zastavil a odtáhl se. Koukla jsem zmateně za sebe, kde zmizel, ale to už se mi naskytl pohled na chladnou, vyrovnanou tvář, kde stékal malý pramínek krve.

Zadrhl se mi dech v hrdle, nemohla jsem dýchat.

Black Kuchiki se na mě podíval a v tom momentě zmizel a já cítila, jak má holá ramena dolehlo příjemné teplo, unikající z pláště mužské róby.

Nevěřila jsem, netušila jsem, jak se dostal na mou druhou stranu a k tomu mi dal plášť, bez toho, aniž bych zaregistrovala jeho pohyb.

Překvapením a zároveň strachem jsem nemohla myslet.

Roztřeseně jsem vrátila zrak k neznámé síle, jehož uživatel se nahlas rozesmál, což bylo slyšet i přes ten hluk. Z toho zlověstného smíchu mi přejel mráz po zádech.

„Takže tady jste, Aarin. Omlouvám se, že jsem vám... zašpinil oblečení." Sarkasmus hlasem čišel jako proudy vodopádu.

Stiskla jsem čelisti a mlčela. Zima mnou projela jako na zavolanou, ač bylo jarní období.

Kdo je to? Co tady dělá? To udělal celé on? Jediný člověk zdemoloval celou tuto síň?!

Zmateně a nevěřícně jsem koukla očkem po Blackovi na mé levé straně. Stál jako ledová socha a sledoval bez mrknutí nepřítele.

Ano. To je to správné slovo. Nepřítel.

„Aarin Nomeró," vyslovil mé jméno bez emocí. Vzhlédla jsem k němu. „jakmile jste přijela, necítil jsem z vás žádnou magickou energii." řekl šeptem, avšak tvrdě a rázně, abych to slyšela jen já.
Pootevřela jsem ústa šokem a já sklopila hlavu s drkotajícími zuby.

Seshora mi věnoval pohled.

„Je možné, že neovládáte žádnou sílu?"

Otevřela jsem pusu, ale zkřivenou bolestí ji zavřela.

Ne. Ne. Ne.

Ne.

„Pokud je to tak, tak mi zbývá jediné." pronesl a jeho tělo se připravilo jako šelma, číhající na kořist. Zavřela jsem prudce oči, kousajíc si ret a držíc jeho plášť.

Rázem jsem i přes zavřená víčka viděla světlo, uslyšela syčení a závan vzduchu, který mi rozvířil vlasy a lehkou šedou vrstvu na mém těle.

Teplo okolo mého těla mě donutilo otevřít dokořán oči a sledovat, jak padám k zemi, díkybohu byla ale Blackova ruka okolo mého pasu silná, tudíž jsem nedopadla přímo tváří k zemi.
Málem jsem vyjekla, ale udržela jsem svou hrůzu dusit v sobě.

Black držel ve své levé svalnaté ruce meč, z níž čišely bleskové proudy, jílec jako by byl nehmotná věc a čepel se mihotala jako pevná zprůhledněná tekutina ve vzduchu.

Při takové blízkosti... byla čepel krásná. Ale přitom nebezpečná a přesná zbraň.

Na sucho jsem polkla a sledovala jeho tvrdé rysy. Pustil můj pas, ale stále stál u mého boku, za což jsem byla vděčná, neboť jsem nevěděla, co se proboha dělo.

„A neměla byste zavírat oči před nepřáteli." řekl.

Hrůzou jsem zbledla. Takže on... podívala jsem se do obří díry, kolem níž se shromažďoval ještě prach, kde seděla mužská osoba... na nás útočí? Na mě?

„D-děkuji." zašeptala jsem, ale nevíc, zda dostatečně nahlas.

Black mlčel. Dál svíral k mé straně nakloněnou zbraň, která by mohla případně odrazit kterékoliv útoky. Alespoň to byla má teorie.

„Ale, ale," proneslo se nahlas vzduchem s hranou vážností a důvtipem. Ten muž vůbec nerespektuje žádnou hranici, co se týče vyšší vrstvy. Z jeho slov se mi dělalo mdlo. „malé ptáče se co nejvíc tiskne k orlovi. Jak dojemné a přitom... smutné."

Ptáče a orel? Co tím...

Hned mi to docvaklo, a byla bych radši, kdybych na to vůbec nepřišla, neboť ta představa, to pochopení, mi vyrazilo všechno negativní do myšlenek.

Dech se mi splašil, srdce bušilo jako o život.

„Neposlouchejte ho. Vyvolává negativní metafory, aby vás dostal do pasti." řekl Kuchiki dřív, než jsem plánovala se od něj odstrčit. Ale chystaná síla v mých rukou zmizela. Chtěla jsem plakat; tak rychle jsem se nechala obalamutit pouhými slovy.

„K-kdo... kdo je to?" zašeptala jsem otázku, která mi visela dlouho v hlavě. Ten člověk byl jiný, silný, někdo, proti komu není jistě moudré se jen tak postavit.

„To-"

„Ach, chcete vědět mé jméno? Proč se mě přímo nezeptáte? Hraje v tom roli ta vaše hrdost...?"
Užuž jsem si myslela, že po něm Black vystartuje, protože ho přerušil, ale sama neznámá osoba byla povinna se na svou obranu stoupnout, protože naň byly vystaveny silné pěsti, v jejichž dlaních se skrýval element blesku.

Pan Kuchiki, otec Blacka, nepřestával svými bleskovými pěstmi a nepostřehnutelnou rychlostí útočit na neznámého nepřítele, který měl co dělat, aby se mu vyhnul, neboť ta rychlost, rychlost blesku, byla neskutečná.

„Otče." řekl Black a já naň pohlédla. Možná to byla má domněnka, možná to nebyla ani pravda, ale jistě si o něj dělal starosti, protože bedlivě sledovat každý jeho pohyb a svým postojem vyjadřoval, že byl připraven se mu vrhnout na pomoc.

„Ah, ano!" křikl vzrušeně a s úsměvem nepřítel. „Blesková pěst Neclord, už si vzpomínám!"
To musel být nějaký blázen. Ne. Tohle všechno je bláznovství. Obřad. Byl obřad a teď toto, aniž bychom mrkli.

„Nevyslovuj mé jméno jen tak." upozornil ho nebezpečně hrozivým hlasem, na což se nepřítel zasmál, jako by si to přímo užíval.

„Nebo...? Copak se stane, Neclorde?" rozesmál se a spojil své dlaně, aby tvořila křídla v tom momentě, kdy se Neclord Kuchiki bleskovou rychlostí přiblížil k jeho slabým místům. Nepřítel se šíleně zazubil a vykřikl: „Mám vás, pane."

Srdce se mi zastavilo, oči jsem nemohla nechat mrknout. Vzduch se stal těžším. Ale i tak mi vlasy zavířily neskutečně svěžím způsobem, když Black vedle mě zmizel v oparu vražedné rychlosti a objevil se naproti svému otci se svým mečem, od kterého nakonec nepřítel uskočil, neboť ty výboje nevypadaly zrovna přátelsky.

Nejistě a téměř bez žádné rovnováhy jsem se postavila. Sledovala jsem každý útok, zatímco jsem jen hloupě stála a nic nedělala.

Všimla jsem si pohybu a očkem jsem se podívala k Blackovému služebnému.

„Tvé..." polkla jsem. „Tvé jméno, služebníku?"

Bez mrknutí oka a bez zbytečné grimasy sklopil hlavu a představil se: „Jmenuji se Mueri, má paní. Odpusťte, že jsem se vám nemohl v lepší chvíli představit." Rychle zvedl hlavu a sledoval svého pána, jako by očekával nějaký signál. Nebo čekal, kdy mě má chránit. Oči měl hbité, skoro až nemožně.

Se srdcem až v krku jsem se roztřeseně podívala na Kuchikovic a jejich protivníka.
„Mueri." Chladně se na mě podíval.

„Ano, paní?"

Byla jsem ticho. Stiskla jsem silně pěst k sobě, až jsem cítila mezi nehty stékající krev.
„Bylo by možné... je možné, abych něco udělala?" zašeptala jsem.

Mueri mi věnoval pohled, ze kterého jsem dokázala vyčíst jedno; a to soucit s tichou pochybností.

Pak se zase ozval výbuch, ke kterému jsme hbitě přesměrovali svou pozornost. Prach byl snad rozšířenější než předtím.

Byla jsem seznámena konečně s nepřítelovou tváří; jizva na líci, rudé rozčepýřené vlasy, smaragdové oči a velký úšklebek, za jehož postavou padal hlasitě prudký déšť.

„Mé jméno jest Gardin, mí mocní feudálové. Nechť bouře smete z nebe všechny orly."