Black a jeho otec útočníka nepronásledovali. Nemělo to cenu.

Přiřítila se k nám paní Kuchiki, která vypadala mnohem lépe než já. Plášť, který jsem měla na ramenou, mi slabě vlál, a díky druhé vrstvě šedého oděvu jsem se cítila jako bych snad ukázala své magické runy na zádech. Vlasy jsem měla všude možně a dlaně byly zaschlé krví.

Jsem bezmocná, naprosto slabá.

Je možné, že neovládáte žádnou sílu?

Byla bych ráda zaťala znovu pěsti, ale bolest by se asi ozvala.

Obrátila si mě k sobě tváří a zkoumala každou mou skulinku obličeje, nad čímž jsem zamrkala překvapením a potom, co jsem se vzpamatovala, jsem jí začala ujišťovat, že jsem v pořádku.

Díky Blackovi a Muerovi.

„To jsem ráda, dítě." oddechla si. Pak se napřímila, když k ní došel její muž. Neclord zchladil pohledem prve mne a poté jej zjemnil na paní Kuchiki.

„Jsi v pořádku, můj milý? Blacku?" optala se starostlivě paní a zvedla prsty k Blackovému obličeji, kde byl malý krvavý šrámek. Neuhnul jako drzý kluk. Jen zavřel oči a řekl: „Jsem v pořádku, matko. Je to jen škrábnutí."

I paní Kuchiki zavřela oči a poté se obrátila ke svému muži.

„Ty ho znáš, drahý?"

Tentokrát přivřel oči pan Neclord a jeho tvář cukla.

„Ano. Je to někdo, kdo zůstal ze své krve jako jediný. Z klanu, který byl smeten z povrchu."

Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. Znělo to tak krvavě a nepříjemně, že to jistě vypadalo tak hnusně, jak to zní.

Ucukla jsem sebou, když mě propálil pan Neclord nebezpečným pohledem, avšak já v pravou chvíli sklopila oči k zemi zaseté třískami, špínou z venku a dešťovými kapkami.
Naprosto se mi to vykouřilo z hlavy, že venku vlastně pršelo. Polkla jsem a přes klesající pápěří jsem vzhlédla k obrovské díře v budově, díky níž šlo vidět ven. Suše jsem polkla nervozitu a ostře se dívala, jak padá déšť a rozprskne se na zemi. 

Ale v duchu jsem zavrtěla hlavou, neboť mé negativní myšlenky, které ten déšť vyvolal, nic neznamenají. Nemám cit pro zlé. Ne a ne.

Zpozorněla jsem nad hlasy Blacka a jeho otce, když do rozhovoru vtrhl se vší poklonou Mueri, který se vytratil, aniž bych to postřehla.

Blackovy rty se pohnuly a řekl, ať se postaví a informuje jej o stavu panství a lidí v něm. Když pozvedl Mueri svou hlavu s tmavě šedými roztřepenými vlasy, na jeho tváři se vyskytl doušek nervozity a kapky potu, čehož jsem se bála, aby si toho Neclord nevšiml. Protože kdo ví... protože on, jakožto vůdce, by byl schopný ztrestat každého, kdo poruší zákony.

Ano, říká ta, která je za jeho zády několikrát porušila.

Sklidila jsem z tváře všechny pochybnosti a nasadila si kamennou masku. Musela jsem si věřit, aby mi vydržela co nejdéle.

Mueri se na Neclorda neodvažoval podívat, byl věrný jen svému pánovi, když mu říkal, oč ho Black žádal.

„Můj pane. Ti, jenž vyšli ven... jsou mrtví, pane."

Všichni zkoprněli jako solné sloupy. Držela jsem v sobě neuvěření a strach. Zase a opět-

„Co se to tu sakra děje?" vyslovil chladně otázku, na kterou jsem zrovna myslela i já. Neuvěřením se mi třepala víčka jako křidélka ptáčete.

Nejhorší na tom bylo, že Black zaklel, což bych si nenechala zdát ani v těch nejhorších nočních můrách.

Neclord se naň zamračil, ale Black se na něj nedíval. Asi jsem se zmýlila, že Black je vůči svému otci... loajální. Spletla jsem se.

Mueri polkl a sklopil hlavu místo poklony. Black otočil hlavou ke své matce a pohled věnoval i chvíli mne, než se stočil k otci.

„Má v tom prsty Prokletý déšť?" řekl svou domněnku nahlas, načež sebou jeho otec trhl a na syna se přísně zamračil.

„Kdo si myslíš, že by tu zakázanou magii použil? Je to nesmyslné, neboť pokud to zjistí rádci z klanu Jordanů, jsou mrtví."

Black se zavřenýma očima přemýšlel, pak je bez jakéhokoliv lesku otevřel. „Nemyslím si, že je tak lehce Jordani dostanou. Pokud oslabili naši bariéru, aby sem pronikli, pak jsou v nebezpečí i oni."

Pokud si dobře pamatuji otcovo učení o hlavních a mocných hlavách, klan Jordanů se skládal pouze z vrstevníků, kteří jsou známí jako ti nejchytřejší lidé a kteří jako jediný dokážou rozhodovat o budoucnosti vyšší vrstvy.

„Na který klan si oni ukážou, ten okamžitě ztratí svou hodnost." řekl mi tehdy otec a já tehdy pocítila strach, zda se to nestane i rodině Nomeró. Na to se otec zasmál a řekl, že se nic takového nestane, neboť oplýváme neobyčejnou silou.

Bohužel jsem ale již netušila, jak je na tom klan Jordanů s obranou a silou, protože nikdo na ně nebyl schopen zaútočit ze strachu, aby neztratili i sami sebe. I toho jsou prý Jordani schopni.

Co se týkalo Prokletého deště...

Koukla jsem se dírou na zuřivé kapky z temné oblohy a kousla se zevnitř tváře.

Takže ten zlý pocit, opravdu ten déšť-

Polkla jsem knedlík při představě, že tenhle přírodní zásah zabil nějaké nevinné lidi-

Najednou se mi vidění tak zamlžilo, a tělo tak zesláblo, že mě nohy neudržely, chlad mi projel tělem jako zimní vítr a já padala k zemi.

Ještě předtím jsem však ucítila na malý okamžik teplo.

A tmu.

* * *

Dráždivost v hrdle mi dalo podvědomí jasně najevo a já nad tím tlakem otevřela oči a zuřivě se rozkašlala.

Přitom se z mého těla něco posunulo a já otevřela jasněji oči, abych zjistila, co se děje. Ležela jsem ve své velké loži.
Nejsem doma.

Tady jsi doma, Aarin, syklo mi vědomí a já se posadila a sklopila oči ke spojeným dlaním, načež se mi ozvala jemná bolestivá ozvěna v hlavě. Nic se mi nevybavovalo-

Vlastně ano, vybavovalo. Zatraceně.

Pamatuji si ten náhlý chlad při pohledu na ten nebezpečný déšť a hned na to zvláštní uvolnění, jako by mi duše odletěla z těla.
Jsem snad mrtvá?
S tou zákeřnou bolestí jsem s volností upadla do měkkých polštářů a koukala do stropu s dlaní na čele.
Dveře se otevřely a moje srdce málem puklo. Díkybohu jsem sebou neškubla, aby si toho... Leirei nevšimla.

Poklonila se s tichým „má paní" a za ní vešla do lože paní Kuchiki.
„Je vám lépe, Aarin?" zeptala se a já jen hloupě koukala. Po chvíli jsem stydlivěpřikývla, když jsem si uvědomila, že mluvila na mě. 
Paní Kuchiki zavřela jedním pohybem dlaní dveře, zatímco Leirei tiše stála v koutě a já čekala, co se stane. 

V místnosti panoval nádech oranžové barvy. Přes pootevřená dvířka do zahrady a okénka se dovnitř plížily paprsky zapadajícího slunce a zvuk padajících kapek. To jsem byla dlouho tak mimo?

„Pamatujete si něco, dítě?" vyslýchala mě znovu paní.
„Trochu. Ještě když jsem byla při vědomí, zamlžily se mi oči a z mého těla strašně rychle vyprchala síla. Pak mě obklopil jen chlad." přiznala jsem s tichým povzdechem.
A pak teplo, ale to jsem nahlas neřekla. Mohl by to být hloupý argument a jistě by mi to nepřineslo dobrou pověst, že jsem blázen.

Zamrkala jsem a podívala se na paní Kuchiki, která se zrovna připravovala něco říci.
„Možná si vaše síla vzala nějakou energii a vy jste tomu podlehla natolik, že jste omdlela." vysvětlila paní. To mi řekl i otec; že síla, kterou oplývám, si krade část mé vlastní síly, poněvadž je se mnou spjata.

Že by to bylo tím? Jsem si jistá, že ne. Jistě to byl tím nátlakem ze všech stran; obřad, útok nepřítele, Jordani, kteří jsou dle vůdce a jeho syna v nebezpečí stejně jako my.
Kousla jsem se do rtu. Nesmím nad tím přemýšlet.
„Paní..." zašeptala jsem. Paní Kuchiki mi věnovala pohled. „jsme v nebezpečí?"
Její krásnou tvář rámovala jak oranžová barvička paprsků, tak vrásky starosti. Všimla jsem si, že mne ruce v rukávu.

Nerada jsem ji topila v nervozitě, ale nedalo mi to. Sama jsem naprosto vystrašená, ač jsem to nedávala znát. Nemohla dát znát.
Trpělivě jsem čekala na její odpověď, načež se mi začaly potit ruce. Fajn, tak trpělivá asi moc nejsem.

„Budeme." řekla tak tiše, až jsem si v hlavě odříkávala všechny možnosti, co by mohla říct, ale tyto myšlenky ustoupily, jakmile přešla k mé posteli a vzala mě za dlaně s důvěrným pohledem.
„Budeme, Aarin. Budeme."

* * *

Netušila jsem, co s Leirei bylo. Stala se od toho incidentu odtažitá jako by se to, co jsem s ní prožila v mém panství, bylo jen mým výmyslem. Jako by se to nikdy nestalo. Zabolelo mě to, ale nemohla jsem tlačit. Netušila jsem, co jsem provedla špatně.

Největší starosti mi ale dělala rodina Kuchiki. Služebná paní Kuchiki, která mi každé ráno, odpoledne a večer nosí jídlo s čajem, mi pověděla, že nikdo ani pořádně nespí z přemýšlení, co za tím vším je. 

Vlastně ani já nedokážu spát. Ze strachu, z ponížení. Jsem na sebe neskutečně naštvaná, protože... Gardin šel po mně, ne po Kuchikovic rodině.

Stiskla jsem silou čelist, až mě zabolely zuby a strup z dlaní se mi znovu odloupl.

Jsem slabá, nic jsem nedokázala udělat. Musel mě vždy někdo zachraňovat; Mueri, Black...

Oni nasadili život kvůli jedné paličaté, slabé a hloupé dívce, která má spojit krev. 

S čím že? S jakou silou, ptáte se, když Black Kuchiki řekl něco tak odporného?

Vařila se mi krev v žilách, ale to nikomu nedávám za vinu. Jsem slabá a bez naděje pro tuto rodinu. Asi jsem měla z toho kočáru opravdu skočit a ať by mě snědli i hladoví vlci.

Ale kvůli čemu zaútočil? Kvůli čemu? Čím tak zvláštním oplývám?

Jen pohled na Blackův plášť na stolku mi připomněl, jak k ničemu jsem. Jenže pak jsem se kousla do rtu a řekla si: proč nad tím vůbec přemýšlím, když to lepší stejně nebude, ač bych se snažila sebevíc?

Odkryla jsem ze sebe bavlněnou deku a špičkami bosých nohou se dotkla dřevěné podlahy, která ani nevrzla.Pravda byla, že jsem se nenadechla dva dny čerstvého vzduchu a neviděla nikoho, kromě služebné paní Kuchiki.

Hlava se mi mírně zatočila, ale nic hrozného oproti tomu prvnímu probuzení. Pomalými kroky jsem přešla ke dveřím do zahrady, otevřela je a posadila se na kolena.Pršelo. Ačkoliv málo, ale pršelo. 

Prokletý déšť, hm...

„Má paní!" ozval se plachý a vážný křik hlasu, který jako jediný slyším za tu dobu. Překvapeně jsem se otočila a pohlédla na služebnou Niris, na jejíž tváři pobývalo vystrašení a starost.

„Prosím, běžte dál od dvora, prosím vás." Už nekřičela, protože si nejspíš uvědomila, na koho to křičí, ale mně to nevadilo. Zasloužím si to, nechť si na mě vyřvou všichni hlasivky...

Trochu jsem se odsunula jako ta nejlínější osoba a dál koukala na stékající vodu a nasávala čerstvou vůni.Co jsem zjistila, pršelo pořád. Nepřestalo. Bylo to totiž varování.

Paní Kuchiki mi řekla, že magie Prokletého deště je zakázaná a původně by měla být zapečetěna. Nikdo neví, kdo pečeť zničil nebo jak se dostala do něčích rukou.

Nikdo nesmí vycházet ven, protože ten déšť, jak mi předtucha říkala při zjevu prvních mračen, je jasná smrt.Před dvěma dny oznámil Mueri svému pánovi, že umřelo pár lidí, když vyšli ven, aby udělali obchůzku. Skončilo to hrozně. Hrozivě a ještě hrozivěji.

Proto je zákaz vycházení. Nikdo se nesmí kapek deště byť jen dotknout, neboť vám to rozežere kůži a vše pod ní, dokud-

Ne, nepřemýšlej nad tím.

Neměla jsem hlad, ani žízeň. Všechno to nepříjemné mi udělalo v žaludku uzel, do kterého ani ň.

Zamrkala jsem a bezvědomě koukla znovu za sebe. Niris stála na stejném místě a já jí pokývla, aby vešla dál. V dlaních nesla dřevěnou nádobu, v níž voněl bylinný čaj. Jenom z té vůně se mi udělalo nevolno.

Všechno mě bolelo od toho, jak jsem nejedla ani nepila. Jenže nic do sebe nedostanu.

„Má paní, nesnědla jste svou včerejší večeři." řekla Niris a uslyšela jsem, jak bere tác do dlaní. Její hlas byl zničený a plný zklamání. Nechtěla jsem ji zklamat. Když jsem mlčela, uslyšela jsem, jak se poklonila a tiše odešla.

Nevěděla jsem, co dělá Leirei. Paní Kuchiki. Black a jeho otec.

Neměla bych žádný pojem o čase, kdyby mi to Niris neříkala při jejích návštěvách.

Jsem otrávená. Rozbolavělá. Zničená. S unavenýma očima jsem se dál koukala nevědomky do stejně padajícího a tichého deště, dokud jsem si nevšimla pohybu.

Rychlého pohybu od chodníku, kudy jsem prvně procházela a... strachem se mi udělal knedlík v krku... běžel rychle, neprodleně, podezřele.

Okamžitě jsem se zvedla ze sedu, dávajíc si pozor, abych se nedotkla vlhké verandy a pospíchala ke dveřím do nitra panství.

„Stráže!"