Black čekal, dokud jsem těch pár schodů nesešla a bok po boku se vydali chodbou, což mě celkem překvapilo, neboť bych do něj neřekla.

Ale jak řekl. Mezi námi může být zrádce. Každý krok je nebezpečný. Ještě k tomu, když jsem bez Leirei.

„Můj pane?" zašeptala jsem.

Black šel dál, mlčky, avšak mi věnoval pohled, prozrazujíc, abych promluvila.

V rukávu jsem si stiskla prsty. A vydechla.

„Nevíte, co se stalo s mou služebnou?"

Black se zastavil. Zamrkala jsem a zastavila pár kroků před ním.

Chladně se mi podíval do tváře, jako by snad hledal zranitelnost.

Zranitelnost.

Zavřel oči. Chvíli udržoval mezi mnou mrtvé ticho. „‚Budeš si od Aarin Nomeró držet chladný odstup'. Tak zněl rozkaz mého otce."

Vytřeštila jsem oči.

Svaly mi ztuhly, srdce jsem slyšela až v hlavě, čerstvý vzduch byl nepřítomen.

Cože?

Co to má znamenat?

Držet si odstup?

Vařila se ve mně krev, v hlavě mi dunělo, okolí se mi rozmazávalo.

„Cože...?" zašeptala jsem nevěřícně.

Black měl zavřené oči, chladně stál, neprojevil žádný náznak... ničeho.

Byl však přinucen je otevřít, když se mé nohy samy od sebe rozešly k místnosti, kam jsem mířila a kterou mi ukazovala paní Kuchiki po mém příjezdu.

Black mě nenásledoval, stál na místě, propalujíc má vzdalující se záda.

Ale to mi bylo jedno.

Slzy se mi tlačily do očí, ale nyní jsem nehodlala fňukat. Ne.

Leirei.

Ve vzpomínkách se mi vynořil její úsměv.

Paní, myslíte, že mohu být s vámi?

Cítila jsem, jak jsem si nehty zatnula do dlaně, až začal téct potůček krve.

Pálila mě bosá chodidla, ale nezpomalila jsem. Jako bych byla ovládána pomstychtivou magií.

Prudce, bez zaklepání, bez jakékoliv slušnosti, jsem otevřela dveře. Průvan mi rozvířil vlasy.

Na rám dřeva se přichytilo pár kapek krve z mé dlaně.

Oči se na mě upřely, paní Kuchiki vykulila starostlivě oči, Neclord se chladně mračil.

Vřítila jsem se do místnosti jako chladný vlk a zastavila se přímo před Neclordem. Vztek se ve mně natolik vařil, že jsem na něj viděla rudě. K čertu s pravidly!

„Co... co to má znamenat?!" vyjekla jsem naň.

Paní Kuchiki málem zatajila dech, strážní znatelně ztuhli i přes vyčerpanost a Neclord se mračil ještě víc.

„O čem to mluvíte, Nomeró?" zeptal se svým hlubokým hlasem, předstírajíc, že tu mou scénku neviděl a ani neslyšel, protože je to přeci pán.

Ostře jsem se nadechla. V očích mi zářil plamen vzteku.

„O mé služebné, kterou jste odvolal z mého boku."

Neclord nehnul ani brvou.

Jaký otec, takový syn, zavrčela jsem si v duchu.

Nepříčetností se mi chvěly ruce a obočí.

Vůdce zavřel své rudé oči.

„Řekněte mi proč!"

Byla jsem zoufalá. A naprosto troufalá.

Dech se mi zadrhl v hrdle, když otevřel své rubíny. Blýskly se, šlehal v nich plamen.

„Je slabá, nic neumí. Není pro vás nic, než jen přítěží, Aarin Nomeró." řekl chladně, odměřeně.

Paní Kuchiki vykulila oči, Black za mnou se pohnul, přešel ke svému otci.

„Cože...?!" vyjekla jsem nevěřícně, marně doufajíc, zda jsem slyšela správně.

Tma.

Bolest mě objala až po pár sekundách, kdy mi začala pálit líce. Zrak mi zaostřil vidění, ale nepohnula jsem se. Hlava mi zůstala nakloněná, pár pramenů vlasů mi stínilo oči. Uběhlo pár sekund.

Neclord se zhluboka nadechl, zíral chladně na svou dlaň, která jako by bez kontroly před necelou sekundou vystřelila k mému obličeji.

Suše jsem polkla a očkem koukla bez výrazu a jiskry na paní Kuchiki, stojící kousek za Neclordem. Ve tváři měla zděšení a překvapení zároveň. Tak moc byla zděšená, že se jí třepaly i rty.

„N-Neclorde..." zašeptala nevěřícně, kapka potu jí sjela po krku pod róbu.

Neclord zhluboka dýchal, věnoval mi tak hrůzostrašný pohled, až jsem chtěla zmizet z povrchu zemského. Ruce se mi třásly, líci jsem měla jako v jednom ohni.

Atmosféra se stáhla na bod mrazu. Neclordova temná tvář, rudé oči toužící po krvi a moci.

Konečně jsem se narovnala, avšak vlasy mi stále byly stínem.

Srdce mi bilo jako splašené, plamen v očích mi okamžitě pohasl, nitro si okolo sebe vytvářelo hradbu.

„Proč?" zamumlala jsem bez jakékoliv emoce, kterou bych mohla pojmenovat.

Neclordovy zlé oči se rozšířily jako u kočky, postoj jeho těla naznačoval něco zlého, dokud před nás nevkročil Black a jeho matka.

Black stál přede mnou a paní Kuchiki před svým mužem.

„Mirjo." zavrčel Neclord.

„To stačí, Neclorde." zamračila se... Mirja? Až nyní jsem si uvědomila, že jsem ještě neslyšela jméno paní Kuchiki.

Jako by mě ta temná síla opouštěla. Oddychovala jsem a čím víc jsem si uvědomovala, co jsem provedla, tím víc se mi motala hlava.

Blacku.

Paní Kuchiki.

Děkuji.

Myslím, že kdyby to pokračovalo, mělo by to katastrofální následky.

„Odveď Aarin do její lože, synu." přikázala Mirja. Zamrazil mě její tón hlasu, který se jistě tomu milému a zvučnému nepodobal.

„Jak si přejete, matko." přikývl Black a otočil se ke mně čelem. Za jeho ramenem jsem viděla, jak se Neclord s Mirjou propalují pohledy, přičemž Neclordův chlad pomalu, ale jistě opadal.

Polkla jsem a otočila se k Blackovi, mířící chodbou k mé loži.

* * *

Litovala jsem svých činů?

Těžko říct.

Postavit se vůdci rodiny?

Hřích. Nepředstavitelný hřích.

Silou vůle jsem se pokoušela ovládnout chvění, které se mi tělem ozývalo jako voda narážející do stran misky.

Pěsti jsem měla pevně sevřené, neschopna se z toho dostat.

Co to do mě vjelo?

Bože, Leirei. Já-

Já tě dostanu zpátky.

Polkla jsem všechny myšlenky, které mi běhaly hlavou a nadechla se.

Prsty jsem si stiskla kořen nosu a otevřela oči. Něco se změnilo. Otevřela jsem je chladně, bez významu.

Koukla jsem se na zaschlou krev na dlani.

A podívala se za sebe; na dveře, kterými jsem hodlala projít a vykonat další krok.

* * *

Jeden ze strážících služebníku mi pokynul a zavřel za mnou. V místnosti svítily v každém rohu svíčky. Ve středu místnosti seděla postava.

„To je mi vzácná návštěva." řekl hlas a já se napřímila, sedajíc si na rudou deku.

Neodpověděla jsem.

Jen koukala na siluetu, jenž chytře seděla tam, kde svit svíček nedosáhl, ale i přesto jsem viděla tu bledou tvář a blonďaté vlasy se smířeným a pochmurným výrazem.

Všimla jsem si, že sklopil hlavu.

„Pozvedni hlavu."
Yner tak učinil a podíval se na mne - věděla jsem, že na mne, ale jen ne do očí.

„Má paní, jsem poctěn vaší návštěvy." řekl.
„Nech si, prosím, tu formalitu."

Yner sebou škubl a pootevřel ústa.
„Jde z vás cítit změna." řekl poté, když se vzpamatoval a mezi námi bylo chvíli ticho.

„Když jsem se vám poprvé podíval do očí při mém příchodu, měla jste v nich jiskry, ale nyní..." Naklonil hlavu. „vyhasly. Hádám, že za nějakým-"
„Prosím tě o to, aby jsi dál nemluvil." zarazila jsem to dřív, než by to překročilo své meze. „Teď budu mluvit já - a ty odpovídat."
Sklopil hlavu. „Jak si má paní přeje."
Tiše jsem se nadechla a podívala se na něj. Už nevypadal tak ztraceně a splašeně jako tehdy. Zřejmě mu Neclord něco navykládal...
Neclord.
Vyžeň ho z hlavy, Aarin.

„Kolik bylo nepřátel při útoku na klan Hirona?" vyslovila jsem otázku.
Ucítila jsem škubnutí jeho magické energie. Jejíž stav se ale hned dal do pořádku.
„Byli dva. Jeden měl červené vlasy a ten druhý byl zahalený v černém plášti."
Takže tady stačil jeden a tam dva... možná, že byl někde ukryt.
Pak se mi zakabonilo obočí. „Měl červené vlasy, říkáš?"
„Ano, má paní."
Gardin. Dozajista to byl Gardin, ale jak bylo možné, že by se za takovou dobu dostal až sem?
Nechť bouře smete z nebe všechny orly.
Přes tvář mi přejel stín. „Všichni z panství... byli mrtví?" zeptala jsem se.
Yner se zachmuřil. „Ano, má paní."
Zvedla jsem hlavu a pohlédla naň.
Všichni jsou mrtví.
A to znamená jedno.
Pokynula jsem svým unaveným nohou se zvednout.

To jí stačilo.
„Děkuji za odpovědi, Ynere." řekla jsem tiše, otevřela dveře a vyšla, načež jsem se ještě otočila a chladně se podívala na blonďatého služebníka.

Poté se dveře zavřely.

* * * 

V loketní jamce jsem svírala černý plášť Blacka Kuchikiho, který mi nabídl v den incidentu, kdy zaútočil nepřítel.
„Mueri." přikývla jsem.
Všiml si mé přítomnosti a zamrkal.
„Potřebovala bych mluvit s Blackem Kuchikim." řekla jsem.
„Jistě, má paní." uklonil se a dvakrát ukazováčkem lehce zaklepal do dřeva a hned nato otevřel dveře, aniž by se narovnal.
„Můj pane, Aarin Nomeró."
Róba se mi pod nohami zavlnila nad záchvěvem vánku z křídel hnědého ptáka, který seděl na Blackové svalnaté holé ruce.

Pták zamával prudce křídly, když si všiml mé přítomnosti. Jeho oči působily strašidelným dojmem a jeho velikost se rovnala Blackové hlavě.
Black se po mně po očku ohlédl, pohladil Sokola po zádech a nastavil ruku vzhůru, načež se ptačí drápy oddělily od jeho ruky, párkrát zamával křídly a zmizel v dešti.
Pootevřela jsem ústa.
Takže ten rozhovor s Angarou, že může poslat Sokola...

Z myšlenek mě vytrhl, když si stoupl a zavřel opatrně dveře, vedoucí ven, aniž by naň spadla kapka jedovatého deště.

Místnost se ztlumila; zuřivě padající kapky byly slyšet jen vzdáleně.
„Aarin Nomeró?"
Podívala jsem se na muže a uklonila se.
„Můj pane, omlouvám se, že vás vyrušuji. Přinesla jsem vám váš plášť, jenž jste mi půjčil při onen incidentu." řekla jsem a skousla si ret.
Black přikývl a upřeně se na mě podíval, černé oči byly jako propast do hlubin.
„Myslím, že tu nejste jen kvůli plášti, Aarin." postřehl po pár sekundovém prohlížení mé osoby a já poraženě zatajila dech.
„Ano, to jest pravda." připustila jsem a koukala do podlahy. Pak se podívala za sebe doprava na dveře s hloupým podezřením, zda nikdo nebude poslouchat.
„Navštívila jsem toho služebného, který nás přišel varovat před zkázou, která postihla i panství Hirona." začala jsem. Přitom jsem si všimla, že se lehce Black zamračil, jako bych konala bez povolení. Možná to tak bylo.
„V hlavě se mi neustále opakují slova, která Gardin vyřknul. Nechť bouře smete z nebe všechny orly. A navíc ten služebný, který jako jediný přežil a přišel nás varovat. Je možné, že ti orli jsou feudální páni. Nebe je kraj. A všechny orli znamená, že jdou po všech feudálech vyšší vrstvy. Neustále jsem si to přehrávala; v okamžiku, kdy Gardin řekl: ,Tady jste, Aarin Nomeró', napadlo mě, že jejich prioritou bylo první se zbavit mě, jakož haori, která má vzít v budoucnu otěže tohoto klanu. Navíc, co jsem slyšela od mého otce, jsme klan, který je pro ostatní záhadou kvůli naší magické síle, která je stále nejasná. Taktéž jsem si říkala, čím tak oplývám, že prahnou po mne. Tudíž to bylo v plánu zrušit spojení krve, aby se nespojila ještě zákeřnější síla, která by byla pro ně nepřijatelná. Ale možná také ne. Měli to vypočítané, samy pohyby nepřítele vyjadřovaly, jak neskutečně vypočítané to bylo. Věděli, že klany se řídí tradicemi a že spojení krve se uskuteční v klidu. Takže... oni jsou zřejmě taky potomci vyšší vrstvy. A Yner, který jako jediný přežil... pověděl mi, že všichni jsou mrtví, takže všichni orli byly z nebe smeteni. Měl jste tehdy v hlavní síni pravdu, chce nás zničit."

Black mlčel. Mračil se do podlahy, popíjejíc němě čaj. Působil takticky a hluboce o tom přemýšlel.

„Zajímavé uvážení. Rozhodně v tom něco bude. Mám ale pocit, že se jejich plán pokazil hned na začátku. Protože ten služebný řekl, že nás zkáza může postihnout, avšak nás již postihla, akorát bez úhony. Tedy to tak vypočítané nebylo." Přiložil rty k šálku a upil.
„Podezříváte Ynera, pane?"
Zavřel oči. „Jak jsem řekl, Aarin, každý krok je nebezpečný a věřit někomu, který se sem přiloudal, je rozhodně svádějící k podezřelosti."
Přikývla jsem. „A k tomu ten plášť..."
„Ano," napil se. „ten mi též nedá spát. Jak je možné, že věděl, že je proti Prokletému dešti neúčinný? Prokletý déšť byl jistě vytvořen za účelem zmást; vypadá jako obyčejný déšť, ale přitom je to jen smrtící past."
Motala se mi z toho hlava. Ale byla jsem to přece jen já, kdo to vytáhl.

„Takže o tom musel vědět." řekl a zamračil se. „Jistě jste postřehla, že jsem vyslal Sokola bez povolení rádců a taky, že jsme si o tom povídali s Angarou. Důvodem, proč jsem ho poslal, byl ten, abych se přesvědčil, že klan Hirona je opravdu zničen."
Zamrkala jsem. „Vy tomu nevěříte? Vždyť jste sám viděl, jakou Gardin oplýval silou. K tomu mi Yner řekl, že tam byla ještě jedna postava, co na klan zaútočila..."
Pohlédl na mne. „Ale tu byl jeden. Což znamená, že ta druhá postava byla jinde a třeba dávala někomu nějaké znamení nebo byla skryta.

Já tomu služebnému nevěřím, Aarin Nomeró. Jako jediný přežil a věděl o Prokletém dešti, když měl s sebou ten plášť.
Jistě víte, že někteří služební mohou lehce utéct od svého pána, avšak je stejně poté postihne trest."
Ta myšlenka mě zaujala. Udělala to i Leirei? Ne, Neclord řekl, že ji odvolal.
„Takže... " polkla jsem chladně. „vy si myslíte, že klan Hirona pořád existuje? Že ten služebný utekl od své povinnosti, odněkud vzal plášť a šel sem rozhlásit paniku?"
„Ne," zavrtěl lehce hlavou a jeho oči temně zablikaly. „klan Hirona žije a ten služebný je zrádce, který byl informován od druhého nepřítele. Někteří pěšáci zřejmě neumí počítat."