Překvapil mě, ale asi jsem to měla očekávat. Nemělo mě tak vyvést z míry, že má nějaký plán.

Ale takový, že půjde tak trochu proti své rodině. Bylo to trochu podpásové, ale i chytré, ačkoliv jsem si to nedokázala přiznat.

Když si vzpomenu, Neclord řekl, že Gardina prý poznal. Řekl, že je to někdo, kdo zůstal ze své krve jako jediný. Že zůstal sám a že jeho klan byl smeten z povrchu.

To znamená, že se jedná o pomstu vyšším vrstvám?

Black mi po mém odchodu řekl, že za mnou Mueri přijde, abychom se o tom pobavili i s Angarou.

Netušila jsem, proč má Black k Angaře větší důvěru, než k vlastní rodině.

Možná je to další věc schovaná pod pláštěm tajemství, která mě nenechá v klidu spát.

***

„Takže jsi Sokola poslal?" zeptala se, když jsme se v hlavní síni posadili na místa jako předtím. Angara seděla tím svým hrubým a nevychovaným způsobem.

„Ano." odpověděl přímočaře Black, jakmile jsme se usadili.

„Hm," zavrněla Angara a olízla si rty. „nyní zbývá jen čekat a tiše jednat."

Rudý tygr, který ležel za jejími zády, zavrčel a hlavu si položil na zem.

Jeho ouška se zatřepotala a tygrovy oči se zaměřily na dveře, u kterých stál Mueri. I ten se na ně podíval a krok ustoupil.

Vzápětí se dveře rozrazily, a v nich stál muž, kterého jsem neznala. Vypadal celkem udýchaně.

„Ach," zamrkala Angara. „už jsi tu? Dobrá práce."

Služebník se poklonil a sedl si vedle své paní, která mu pokynula.

Angara se podívala na Blacka.
„Jednali jsme." řekla, „Omlouvám se, nedostali jsme povolení." zazubila se, avšak Black nehnul ani brvou.

Angara si podepřela bradu a zády se přitiskla k mohutnému stvoření. Pak mrkla na služebníka.

„Takže, Argusi?"

Argus sklopil hlavu a sepjal ruce.

„Podezřelý pach, který jsme zachytili, mizí v Temném lese, má paní."

Angara se zamračila.

„Čí pach?" zeptal se Black, až jsem se lekla, protože po dlouhé době něco řekl. Očkem jsem naň pohlédla. Ve tváři byl lehce zamračený, víčka měl přivřená, rty pevně semknuté.

Služebník Argus se slušně otočil k Blackovi. „Můj pane, nemám zdání. S tímto pachem jsem se ještě nesetkal, jako by v tomto panství ještě nebyl."

Nebyl tady?

„Možná to bude ten druhý, který spolupracuje s Gardinem a naším služebníkem." řekl Black. Angara se zatvářila nechápavě.

„Aarin hovořila s tím služebníkem. Řekl, že lidi, útočící na panství Hirona, byli dva. Jenže tady byl jeden. Což znamená, že ten druhý dával znamení tomu služebníkovi, který běžel sem. Takže ten druhý je prostředník."

Angara naklonila hlavu. „Máš podezření takové, že někdo dovoluje tomu druhému sem vcházet a zrádce informovat?"

„Ano," přitakal. „ten zrádce, který tu mezi námi pobývá, je chytrý."

„Hmm..." zavrněla Angara a povzdechla si. „Že to slyším zrovna od tebe."

Black po ní hodil pohledem, ale pak se sklopil zrak a já si všimla, že zavřel oči.
Podívala jsem se na Angaru a poté sklopila zrak, jakmile si všimla mého pohledu. I ona zavřela oči a ještě více se uvolnila na těle svého tygřího mazlíčka.

Bylo mezi námi ticho.

Avšak malé proudy magie ve vzduchu mi napovídaly, že tito dva lidé jsou zaneprázdněni přemýšlením.

Nezapírala jsem; rozhodně na tom bylo něco divného. Skoro jsem z toho všeho naprosto zmatená, ale možná to bylo tou únavou a nedostatkem jídla, které zřejmě Niris vždy vyhazovala nebo dávala nějakým zvířatům. Kdo ví.

„Takže nyní máme jen očekávat, kdy se vrátí Sokol a pak se rozhodne." nadechla se Angara a zadívala se na strop, když položila hlavu na Styrova záda.
S Blackem jsme se na ní podívali a mlčeli.

Pak se však Black postavil a já naň pohlédla. Pokývl mi a nastavil dlaň, abych se za jeho pomocí mohla také postavit.

Ovšem Angara se ani nehnula a my se mezitím ubíraly ke dveřím.

„Uvidíme, zda byla tvá intuice správná, Blacku." řekla a zatímco já jsem šla dál, Black se zastavil a věnoval jí přes rameno svůj pohled.
Poté jsem ucítila lehký závan a najednou Black stál již na chodbě a čekal s nataženou dlaní, až vyjdu pár schodů dolů.

Mueri se k nám poté, co zavřel dveře, připojil a tiše nás následoval.

V tom mě přepadla nebezpečná myšlenka, že i Leirei by mohla stát u mého boku.

I když byla slabá a neovládala magii.

***

„Dovolte mi otázku, Aarin Nomeró."

Podívala jsem na svého budoucího morana a studovala z profilu jeho pevné rysy tváře, černé husté vlasy a mlčící, lehce semknuté rty.
„Ano, můj pane?"

Black nezpomalil, ani nezrychlil svou chůzi.

„Měla-"
Vykulila jsem oči, když byl pán přerušen dalším hlasem z dálky. Oba jsme se otočili za sebe a zahlédli dívčí siluety ve žluto šedé róbě, běžící k nám.

Jakmile Niris přiběhla, poklonila se první Blackovi a potom mne. Když si všimla mého překvapeného výrazu, lehce zamrkala a moc se omluvila, pokud nás vyrušila.

Black však zavřel oči, jako by se nic nestalo a poté si vyměnil pohled s Muerim.

„Má paní." řekla Niris. „Paní Kuchiki vás hledá."
Paní Kuchiki? Vlastně jsem jí ani dlouho neviděla od toho incidentu. Pohlédla jsem na Blacka a ten přikývl, přičemž jsem se mu uklonila a omluvila se.
„Dobře, můžeš mne vést, Niris." řekla jsem.
„Jistě, má paní."
Jakmile se Niris uklonila Muerimu, čas se mi zastavil a v hlavě se mi vynořila vzpomínka. Vzpomínka otce a matky.
Protože pohled, který Niris věnovala Muerimu, mi připomínal ten tichý rozhovor pohledů, který mezi sebou matka s otcem někdy vedli. A já si něco uvědomila.
Pootevřela jsem ústa údivem a následovala tiše služebnou paní Kuchiki. Ovšem nutkání se ohlédnout zpět jsem zatrhla.
Neusmála jsem se.
Jen dál bosá šla po dřevěné podlaze, do dalších chodeb, až jsme scházely po dřevěných schodech dolů, někde pod panství, kde svítilo mnohem více svíček než bylo zvykem, protože dolů nedosahovalo tolik světla.

V duchu jsem fascinovaně koukala na rudé dlouhé plachty, pověšené na vysokém stropě, které nás následovaly až do velké místnosti, kde bylo světla vícero a já vykulila oči. Všude byly obrovské stromy a mnoho klecí, na kterých byly pověšeny i menší praporky se znakem klanu Kuchiki. Ale to nebylo ono, co mě zaujalo. Nejvíce mě zaujal nespočet Poštovních sokolů, jenž létali od jednoho velkého stromu ke druhému a tak se jich míjelo snad několik stovek.

„Tudy, má paní." řekla Niris a já přinutila nohy, aby se sunuly dál. Služebná vyšla za roh a tam jsem právě uviděla i paní Kuchiki, u níž se právě pár Sokolů shromáždilo a vypadalo to, jako by byli rádi za její přítomnost. Dva měla na rukou, další se pošťuchovali, aby také získali místečko na její ruce a paní Mirja si s nimi povídala s lehkým úsměvem na tváři.

Pak si všimla mě a s úsměvem se znovu obrátila k Sokolům a řekla, ať letí za ostatními. Ovšem jeden jí i přesto zůstal na rameni, ale paní Kuchiki nic nenamítala.„Zdravím, paní Kuchiki." Poklonila jsem se a ona udělala totéž. A překvapilo mě, že i Sokol sklopil hlavu a potom si mě měřil jestřábím pohledem.  

„Vítám tě tedy v mém království." řekla paní Kuchiki a volnou rukou poukázala na celou oblast, aby znázornila, že je to celé její.
I když jsem nechápala proč. Co je pod panstvím, to patří celé rodině, ne?
„Možná si říkáš," pohladila Sokola na hlavičce. „proč si přivlastňuji celou tuhle místnost."
Podívala se na mě a pak na Sokola.
„Ruu, tohle je Aarin Nomeró. Za chvíli zastoupí mé místo." pověděla mu. Sokol Ruu se na ni nechápavě koukl a pak se zaměřil na mě. Sledoval mě napjatě a já mu opětovala pohled do očí. Jenže o chvíli později zamrkal a podíval se na paní Kuchiki, jako by nevěřil tomu, co mu právě sdělila.

Otevřel zobák a roztáhl odmítavě křídla.
„No tak, klid. Budeš v dobrých rukou." utěšovala jej.
„Ale budete zde, paní Kuchiki." řekla jsem. Podívala se na mě.
„Zařídím, abyste tu mohla být."
„Ah," sklopila zrak k zemi. „to jde tak moc vidět, jak mi na tomto místě záleží?"
Vzhlédla jsem a koukala na tu přírodu pod panstvím. Kdo by si představil, že je tu něco takového.
„Ano, paní Kuchiki. Protože se usmíváte, aniž by vás někdo mohl vidět."
Paní Kuchiki pootevřela udivením ústa, totéž snad udělala i Niris za ní a já přikývla, avšak bez žádné grimasy.
„Ale moc cestujeme do budoucnosti. Třeba mě pan Kuchiki vyhodí dřív, než se naději." řekla jsem a přivřela oči.
Paní Mirja byla tiše.
Když jsem odvrátila pohled od Sokolů, viděla jsem na její tváři smutný pohled, ovšem s úsměvem.
„On... víte, Aarin, on není takový, jak vypadá." Pak se však podívala na Niris. „Ale předem si pojďme sednout."
Niris nás zavedla k dřevěnému vyvýšenému místečku mezi dvěma velkými stromy, kde byly polštáře na posazení i s čajem a potůčkem, který kolem nás protékal.

Jakmile jsme se usadily naproti sobě, Niris si klekla mezi nás a nalévala čaj, jehož vůně mi hned napověděla, o jaký druh se jedná.

„Možná," odmlčela se paní Kuchiki. „možná si myslíte, že je Neclord zlý. Ale to není pravda."
Pootevřela jsem ústa. Slyšet to ze rtů paní Kuchiki mi přišlo zvláštní. Ale stejně to nestačilo natolik, abych se slitovala a byla ta, která bude skákat, jak Neclord pískne.

Mirja se usmála. „Je mi jasné, že tomu nevěříte. Ale je to tak. Je to dokonce osoba, která dokáže milovat, ačkoliv to nedá na sobě znát. Víte, Aarin, když jste přijela, cítila jsem z vás pozitivní energii. Cítila jsem, vlastně i nyní cítím, že vám mohu říct cokoliv. Že jste alespoň podobná jako já, ale to jsem se zmýlila." Paní Kuchiki se nadechla.
Semkla jsem rty a čekala na odpověď.
„Protože vy jste mnohem lepší, než já, Aarin. Každý má svůj život a minulost, díky níž dokáže žít dál. Minulost, která nás s Neclordem spojuje, je doteď proti zákonům Vyšší vrstvy."
Vytřeštila jsem lehce oči, překvapená významem poslední věty.
Paní Kuchiki na mě pohlédla a smutně se usmála. Pak se zaklonila a koukla vzhůru, kde nad korunami stromů létali Sokoly.

„Nikdy bych nepomyslela..." Polkla jsem svou myšlenku. Mirja vyrovnala tvář.„Ano, já také ne. Ale když se přesunu zpátky do minulosti, kdy byla doba Velké války, říkám si, jestlipak nás osud spojil dohromady."  

Mí rodiče jsou také ti, kteří přežili Velkou válku klanů. Dlouho jsem na to nepomyslela, až doteď.
A zažít bych to rozhodně nechtěla.

Paní Kuchiki se nadechla. A já se připravovala na to, že mi řekne svůj příběh.

„Byla jsem ze svých dvou sourozenců nejstarší. V mém panství mě lidé až mnohdy uctívali za bohyni, což... pro mě bylo skoro až přehnané, ale nahlas jsem to říci nemohla. Taky měli takové myšlenky, abych místo svého bratra převzala velení klanu a byla jeho orgánem. Ovšem to bylo vyloučeno. Netuším, čím jsem si je tak získala. Prostě mě měli rádi. V jejich očích jsem viděla, jak se jim lesknou oči nad zářivou budoucností, jakmile mě spatřili.

Naše panství pobývalo docela daleko od všeho dění, takže jsme neměli téměř žádné obavy o tom, zda by Válka narušila naše bezpečí.

Zanedlouho jsem měla spojit krev, vše se připravovalo... Jenže i nás důsledky Války postihly. Lidé v panství nás v tom chaosu prosili, abychom utíkali pryč, do bezpečí. Otec to málem nechtěl přijmout. Ale byli jsme svým lidem zavázáni, protože nás k útěku přiměli a mezitím se strhlo k hádce. A já od družiny, která chránila tři potomky, utekla. Létala jsem v myšlenkách, že možná od problémů uteču. Že uteču od osudu, kdy spojím krev s někým, koho neznám.
Lidé si mysleli, že jsem se vším vyrovnaná. Že vše dělám pro zářivou budoucnost našeho klanu, že vše dělám pro lid. Jenomže... já myslela pořád jen na sebe. Vše jsem skrývala za maskou zákona Vyšší vrstvy.

Ale ve skutečnost mě to ničilo. Po večerech, kdy jsem si byla jistá, že jsou všichni ve svých ložích, jsem plakávala a naříkala, proč je to tak kruté. Ale i přes vnitřní boje jsem to musela přijmout chtě nechtě.
Ovšem tím, jak jsem byla v těch myšlenkách a utíkala, nevšimla jsem si podezřelých lidí, kteří mě poté chytili do pasti. Nepěkně mě vyslýchali, nepříjemně mluvili, byla jsem strachy bez sebe a samozřejmě jsem masku povolila. Chtěli po mně vědět, k jakému klanu patřím. Mlčela jsem, ale i tak to zjistili. Zjistili, že jsem z klanu Sorey a tak mě nutili, abych svolala dravce a vypátrala, kde se jejich nepřátelé ukrývají.

Ale hrdost ve mně to nepřipustila, i když jsem měla strach a oni vyhrožovali, že mě zabijí anebo budu rukojmí s tou myšlenkou, že jsem pro Jordany důležitá osoba. Říká se, že Jordané jsou nemilosrdní, ale když jde o jejich lidi, jsou obětaví a dokáží pro to cokoliv. Nepovedlo se však ani jedno, protože každý z těch, kteří mě zajali, padli mrtví k zemi. V ten moment jsem nechápala, měla jsem opuchlé tváře od pláče a ruce oslabené.

Ten, kdo je v mžiku zabil, byl Neclord. Byl na straně Jordanů, ale to jsem nevěděla. Takže jsem měla strach i z něj, že mi chce ublížit, že mě chce využít anebo, nedej bože, prodat. Ale... jeho postoj nejevil známky ničeho takového. Akorát ty jeho rudé oči a chladná maska na tváři mi byla pořád nejistotou. Nakonec jsem zjistila, že není tak špatný. Protože každý jiný z Vyšší vrstvy je schopen zabíjet, když vidí takové slabé ptáče, které upustilo svou masku. On to ale neudělal.

Jako by toho nebylo málo, v tom chaosu myšlenek jsem nedokázala uslyšet žádné zvukové vlny a tak mě poté našla má rodina. Bratr okamžitě zasáhl a chránil mě před Neclordem, přičemž ho začal obviňovat, že on mě zajal a podobné věci. Má malá sestřička na mne volala, proč nejdu zpátky. Schylovalo se to k nepříjemnostem. Čekali, že se k nim přidám, ale než jsem se rozhodla, udělal to za mě Neclord, když mě ochránil před dýkou, která mě měla zasáhnout. Neclord toho tedy využil, že se ukázali další, nechal je mé družině a utíkali jsme.

Tehdy jsem se nedokázala ani otočit, abych viděla jejich výrazy a tváře. Ano, jsem si jistá tím, že na mě jistě nebyli pyšní, ale... Rozhodně jsem nebyla dobrým vzorem pro sestru. Musí mě do nynějška nenávidět.

A tak jsem utekla před svým osudem. Mí rodiče nežádali o můj návrat, nechali to být. Jenže pak tu byl Neclordův otec, který s tím zásadně nesouhlasil. Jeho otec byl tyran. Bil svou ženu, která byla vždy zamlklá, nevinna. Neclord ho nenáviděl a stál si za svým, že se mnou chce spojit krev, ať chce nebo ne. Jednou na mě chtěl dokonce vztáhnout ruku, ale to bylo tehdy moc. Pro Neclorda to už byl příliš velký tlak na to, aby to zvládl. Takže jakmile uslyšel vzlyky a výkřiky své matky, zmizel a svého otce... zabil. Ale to bylo pozdě; Neclordova matka pocítila moranův smrtelný hněv, protože jsem nebyla chladná, ze silného klanu a nebyla jsem ani ta, se kterou měl jeho syn spojit krev. Než Neclordova matka zemřela, řekla mu, kde je svitek s jeho spojením krve a pak nám dala s úsměvem své požehnání.

Od té doby... se snaží udržet si svou hrdost. Věděl, že zklamal. Že oklamal osud. Slíbil mi tehdy, že nedovolí sobě a ani nikomu jinému, aby mi udělal byť jen malý šrám.

Ovšem, když vám dal tu facku... oba jsme byli šokovaní. Protože udělal to, co dělal i jeho otec a to je něco, z čeho se nedokáže vzpamatovat."