Leirei a další dvě služebné mi potahovaly první vrstvu slavnostní róby. Avšak úplně v první řadě přišla magická bílá plátna, vypadající jako obvazy, jež mi byly obvázány kolem poprsí, poté okolo břicha a pak dolů do poloviny stehen. Tahle magická plátna měly zvláštní účel; při jejich výrobě se opravdu namočí do vody, jenž je plná magických částeček a ty se do plátna vsákly. Vytvořily tak ochrannou funkci, protože naprosto každý člen vyšší vrstvy má totiž na zádech runy. Ty runy nejsou pro cizí lidi viditelné, ačkoliv jsou to písma nerozluštitelná, protože každá runa ukazuje, jakých chyb jsme se dopustili, jaké sliby jsme si dali a jakou moc v sobě skrýváme. A právě proto jsou tu i některé svazky, které nevyjdou, protože jsou budoucí ženy, co přijíždí do jiného panství, napadeny jistými vrstevníky, jen aby získali moc následnice. Též je to částečně i proto, aby budoucí žena a budoucí mužský vůdce nespojili krev. Protože při tomto úkolu se smíchá krev, tudíž se smíchají i síly dvou klanů, z nichž se vytvoří obrovská magická moc.

Vrstva, kterou jsou měla na sobě jako první, tvořila lehký šedý plátěný oděv, který byl oblečen od klíčních kostí, po kotníky. Poté přišla poslední vrstva, jenž tvořila tlustou, lehce barevnou róbu. Oděv byl dlouhý, takže je na denním pořádku, aby jeho dlouhý zbytek schovával ruce a působil k tomu jako plášť.
Jako jediné, co mi šlo vidět, bylo kousek hrudi s klíčními kostmi, a kdybych se natáhla tak by mi šly vidět holé nohy.

Vlasy jsem svázané do slavnostního vzhledu. Ovšem byla tu též výjimka; a to taková, že dva dlouhé prameny až po záda, jež byly obvázány magickým lehčím plátnem, mi vzadu tančily při každém mém kroku. Nikdy nebyly tyto prameny spojovány s ostatními vlasy do účesu. Právě ony dokazovaly naši hodnost. Jeden byl pro služebné či pro nižší vrstvu. Dva znamenaly potomka klanu a tři prameny vůdce. Já mám dva; jsem dítě klanu a za chvíli někdo, kdo spojí krev s rodinou další. Pro muže neplatí výjimka, i oni musí tyto prameny, akorát kratší, nosit. Takže Rin má dva, ovšem za dva roky bude mít o jeden víc. A já také.

„Hotovo, má paní." ozvala se jedna služebná, když jsem ucítila poslední zátah při zavazování bílého pásku okolo mého břicha.

Natáhnuté ruce jsem spustila volně k tělu a tiše si oddechla. „Děkuji vám." Pokývla jsem všem třem dívkám a ony s poklonou vzápětí zmizely.

Sklopila jsem oči naproti mne, kde se lehce smutně dívala další osoba; osoba, jež za chvíli zmizí z tohoto panství, bude žít jinde, s jinými. Skleněné dveře, obklopeny dřevěným ohraničením, nimiž protékal vodopád kouzelné vody a jenž mi ukazoval můj odraz, tiše šuměl.

Místnost ztmavla, avšak jediné světlo byly měsíční paprsky, pronikajíc skrz škvírky dřevěných posunovacích dveří. Zavřela jsem oči, sklopila hlavu k zemi a lehce si povzdechla. Paprsky mi pohladily tvář, nadechla jsem se a narovnala se. Příjemné teplo zmizelo, naposled mi pohladilo róbu a já otevřela lehce oči, pozorující zem. Pomalým pohybem jsem zvedla ruce a spojila je v dlouhých rukávech. Hlavu jsem otočila ke dveřím. A jako by mi měsíční zář ukazovala cestu; přejížděla svým bledým světlem po dveřích a vzápětí lehkým vánkem zmizel.

Polkla jsem a udělala první nejistý krok, kvůli čemuž jsem málem klopýtla. Svěsila jsem rameno a zhluboka se nadechla. Udělala jsem krok druhý, mnohem jistější a povedenější, pod kterým se má pata uvolnila jako v zelené trávě.

Vytáhla jsem ruku z rukávu a lehounce, jsem se dotkla povrchu dveří, jež byl hebký jako samet. Zatáhla jsem a objevila jsem se v bludišti milióny takových dvířek, vedoucí někam jinam. Zavřela jsem ty své a bosa jsem se vydala rovnou chodbou, vonící po levandulemi a dřevě. To ticho by se dalo krájet, znervózňovalo mě to čím dál víc. Ale jakmile jsem se blížila k mnohem většímu vchodu do středu panství, ticho se rázem rozplynulo a místo něj se ze vchodu ozývala jemně veselá hudba, doprovázena smyčcovými nástroji a vysoký bezeslovný zpěv mladé dívky.

Opět jsem se zastavila.

Čím víc se budu zastavovat, tím víc budu nervóznější. No tak, Aarin, seber se! křičela jsem na sebe v duchu.

Vytáhla jsem svou malou ručku a skoro neslyšně zaťukala na velké dveře. Chvíli se nic nedělo, až jsem si myslela, že služební za nimi neslyšeli, ale poté dveře tiše zavrzaly a já přivřela oči nad nečekaným světlem. Protože jsem věděla, že každé dveře, které služební otevřou vyšší vrstvě, musí nějakou dobu trvat. Nemůže to být ani rychlé, avšak ani pomalé. Proto jsem měla čas na to se narovnat, ještě jednou se zhluboka nadechnout a smést z obličeje sebemenší gesto.
Žádné grimasy. Žádné citové oční kontakty, žádné zbytečné a neuvážené pohyby, žádná zbytečná slova.

A jakmile byly dveře dostatečně otevřené, jako náruč medvědí, jsem vešla vstříc noci, patříc jen mne a mému osudu.

* * *

Sedla jsem si na kolena se sklopenou tváří. Několik vrstev róby utišilo mé dosednutí a mně v tichosti nezbývalo nic jiného, než v klidu sedět, poslouchat a mělce vnímat kruh tančících dívek okolo mne.

V tom okamžiku, kdy jsem nechala mysl splynout s prostředím a nevnímala nic jiného, než detaily, jež jsem nebyla ani schopna vidět; tanec dívek lehký jako peří, hudba na poslech hebká jako prsty, zabořené do vlhké hlíny.
Kolem mně se nahromadila zvláštní energie, podobající se magii, srdce mi bušelo, jako by se právě něco probudilo k životu.

A já si v tom momentě uvědomila, že nastal čas. Bylo to tady. Ta energie, jež se postupně uvolňovala a vířila kolem mě, byl důkaz, že to, co bylo včera, se již stalo a je to minulostí. To, co se stane dnes, bude mou novou budoucností.

Vítr se zvedl. Magie poklesla a já, jako znovuzrozena, otevřela oči a malou sekundu jsem viděla jen světelnou záři, dokud se mi vidění zase nezaostřilo. Tančící dívky zpomalily své pohyby a hudba se stala tišší.

Vtáhla jsem čerstvý vzduch do plic při myšlence, že jsem necelé dvě minuty ani nedutala. Rázem, jako by se mé smysly probudily a já začínala rozpoznávat každičkou vůni nočního vzduchu. Mé třešňové stromky, pohyb jemného vánku, šepot trávy, lehký zpěv ptáčků, blikající hvězdy na nebi.

Aniž bych to postřehla, dívky se rozestoupily a do doteď nenarušeného kruhu vstoupila další postava; ta ke mně přistoupila jako tichý vrabec a pozvedla mi s lehkostí peříčka bradu, abych jí pohlédla do očí. Byly to oči zelené jako nekonečné moře zelených listí a trávy s bílými mráčky; oči otcovy.

Pootevřela jsem ústa, stále bez kontroly, naprosto omámena noční magií. Sotva jsem vnímala slova, jimiž ke mně otec promlouval. Možná to však ani nebylo třeba.

Díval se mi chladně do očí, avšak náznak radosti a zároveň smutku tam bylo znát. Chtěla jsem se usmát, ale mé tělo neposlouchalo, bylo jako v poutech. Přikývl a postupně, když se vzdaloval, mi brada bez podpory padala dolů.

Slyšela jsem, jak oheň praská v loučích, jak hebké nožky laně dívek poskakovaly po sále, jak obecenstvo tiše zpívá, jak struny vytváří melodii. Bylo to krásné, i když jsem se na to nedokázala plně soustředit. Pak vše náhle se zastavilo a já otevřela oči, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by to bylo vše vypočítáno, zastavily se tanečnice, hudba se o to víc ztišila a každý se jen mlčky díval.

Nic se nedělo, nedokázala jsem se hnout. Vlastně jsem na to ani nedokázala myslet, jako by mé tělo ovládal někdo jiný. Vydechla jsem, pomalým pohybem zvedla horní část těla vzhůru a poté jsem se pomalu zvedala i ze sedu. Nebylo to rychlé, vše se odehrávalo v pomalém rytmu.

Bosé paty se vymotaly z róby a dotkly se kamenných dlaždic, bez zvuku a já natáhla elegantně ruce vzhůru, čímž dlouhé rukávy róby spadly dolů k mým pažím. 

Poté jsem oči opět zavřela, již celá potopena v kouzlu nočním. Mé tělo se začalo pohybovat do rytmu tiché hudby a melodie večera; tak uklidňující a čistá. Kdybych byla při plném vědomí, jistě bych nevěřila tomu, že umím takhle tančit.

V prstech jsem doteky zkusila hebkost látky dlouhého šálu, jenž mi poletoval větrem nad hlavou, dokud jsem opět neudělala jemné elegantní kroky dozadu ještě s poskokem jako od laňky. Vítr mi rozfoukal vlasy, čímž mi ukázal směr tance a já se zatočila okolo sebe, na což šál zareagoval a zatancoval se mnou ve vícero pohybech, poněvadž byl i vítr jeho přítelem.

Zvedla jsem hlavu k obloze, přičemž jsem mu ještě několikrát zatancovala a čekala, až mi vítr ukáže cestu. Sama jsem nevěděla, jak jsem zjistila, že vítr byl mým navigátorem, mou cestou určenou, jakou se mám řídit.

Pár pramenů vlasů se vyvleklo z prudkého pohybu mého těla z překrásného účesu, róba zašeptala tiše kam zavlála a já se stočila i tam. Bylo to krásné, osvěžující, ačkoliv rychlé, aniž bych to dokázala vnímat, ovšem nádherné. Duše mi v nitru zpívala svou spokojenost, hruď se mi napínala každým lehkým nádechem a výdechem, nohy zamumlaly při šoupání s kameny, jenž mi tvořily cestu, ruce tvořily lehké pohyby, skoro se podobající vánku.

Sehnula jsem se k zemi, ale aniž bych se studených kamenů dotkla prsty u rukou, jsem vyskočila zpět vzhůru, šál jsem nechala tančit kolem mého těla.

A pak najednou ten čas, který byl zpomalen, byl opět zrychlen do své původní podoby, kam jsem se skoro odmítala i vrátit. Dech jsem měla splašený, srdce mi bilo neuvěřitelnou rychlostí, v mysli jsem měla klid z prožité euforie nekonečné krásy a uvolnění. V duchu jsem měla úsměv, líčka červené jako jablíčka od dlouhého tance, na tváři však obyčejný, klidný chlad. Pootevřela jsem koutek svých úst, abych ucítila i na jazyku chuť nočního vánku a sklopila hlavu.

Nebylo mi to řečeno, ani jsem se to nenaučila. Přesto jsem věděla, kam mám jít a co udělat. Letmým pohybem, až mi róba v klidu zavlála, jsem se otočila za sebe. Dívky okolo mne byly již ve vzdušném a tichém pohybu, hudba stále tiše hrála, lidé si broukali. Pohlédla jsem do tváře kamenné, s pohledem do sadů zahrady, možná i někam vzhůru, ruce od sebe s otevřenými dlaněmi. V každém z nich byl kalíšek. 

Odtrhla jsem svůj pohled od tváře mužské postavy, oheň v loučích jeho rysy zvýrazňoval v temné noci. Poklekla jsem před ním a natáhla ruce k jednomu z kalíšků. Ruka, ve které jsem držela svůj bílý šál, zazářila, když se dotkla kamenného kalíšku a rozptýlil se jako pyl při závanu větrných proudů.

Až nyní, když hudba skončila a dívky zakončily svůj tanec posledním krokem, jsem si uvědomila, že jsem byla následována jednou překrásnou magií, která mi celou tu dobu ukazovala, co mám dělat a dělala všechno za mne.

Magie noci. Nikým neovládaná. Jako jediná magie se svobodnou vůlí.