Seděla jsem na posteli ve své loži, koukajíc němě do podlahy, žmolíc si prsty v klubíčku.

Hlavou se mi míjel obraz kamenných tváří s jiskrou strachu v očích Blacka a jeho matky. Neclord jen zbledl, žádnou jinou emoci však nenechal utéct.

Zkáza může potkat i vás.

Je to strašlivé pomyšlení a ještě horší představa.

Unaveně jsem zamručela a hlavu si opřela o dlaně. Ruce se mi roztřásly, jakmile jsem si uvědomila, v jaké situaci to vlastně jsme.

A pak jsem pomyslela na tu věc, která by měla být uzamknuta v ledových hlubinách mé mysli.

Chci domů.

Za Rinem, matkou a otcem.

Poté jsem uvolnila ten mučivý zármutek v podobě slz a rozplakala se.

Slzy mi v proudech promáčely tvář, tělo se mi chvělo nad stoupajícím pocitem strachu, smutku a bezmoci.

V tomto mém jediném útočišti žádné zákony nedosahovaly. Bylo mi to nyní jedno; zůstalo mi věřit v to, že ty slzy, promáčející mi tvář, všechny starosti a problémy odnesou pryč.

Ruce jsem měla vlhké od opakovaného utírání neposedných potůčků, k ničemu to však nevedlo a já to i přesto věděla.

Co se pokazilo?

Ano, naprosto všechno. Mým příjezdem se vše zničilo. Takže takhle mi byl osud psán? Jako předpovězená katastrofa, který zničí tento klan? Má budoucnost budou jen malé kousíčky skla?

Zavzlykala jsem a zavřela bolavé oči.

Čekala jsem na tento okamžik. Na okamžik, ve kterém se můžu vyplakat, dokud mi nebude líp. Jenže... bude to tak jednoduché?

Leirei je mi vzdálená, nikoho tu neznám, jsem myš mezi dravými šelmami.

Vydechla jsem a schovala tvář do dlaní s myšlenkami, abych se uklidnila, protože jsem neměla pojem o čase a Niris mohla kdykoliv přijít.

Tohle si jako jedna z vyšší vrstvy nesmím dovolit.

Žádná unáhlená rozhodnutí, žádné grimasy, žádné citové oční kontakty, žádné zbytečné a neuvážené pohyby, žádná zbytečná slova.

Naprosto vše jsem porušila během těch tří dnů, které tady jsem.

Musela jsem zapomenout. Jinak to nejde. Řekla jsem si, že zmrazím v sobě to teplo.

Ale jak.

* * *

Stráže, která se zdvojnásobila pod přístřeším panství, nebyla zrovna moc tichá. Díky ní, když jsem seděla před verandou, aniž bych pocítila déšť na své kůži, jsem zjistila mnohé.

Šeptalo se o speciální návštěvě, která měla dorazit za několik hodin. Kvůli tomu pán Neclord zuřil a svému synovi to dával pěkně znát.

Nevěděla jsem ale o koho by šlo tak hrozného, že by kvůli tomu vůdce, nejvyšší orgán rodiny, takhle vyváděl, ač si má udržovat klidnou hlavu.

Ale co jsem za tu dobu zjistila, Black byl chytrý a nedělal věci zbytečně, takže to mělo asi nějaký důvod.

I Black byl ten, kdo poslal toho cizího služebného Ynera do místnosti, okolo níž bylo snad nejvíce strážných.

Myslím, že udělal dobře. Asi si uvědomoval přednosti svého otce, tudíž to vzal na své břímě. Protože za Neclordovým konáním by jistě na dlažbě potekla krev. V jeho očích ta krvelačnost syčela jako hadí jed ve špičácích zmije. Už jen ta násilná myšlenka, že chtěl toho služebného udat do spárů jedovatého deště...

Jen při té vzpomínce se mi sevřel žaludek.

Zavřela jsem oči a nasála do plic vlhký, avšak čerstvý vzduch.

Zdálo by se to být jako normální déšť a pak se z toho vyklubalo toto.

Z hrozivých myšlenek mě vyvedlo zaklepání. Otočila jsem lehce hlavu ke dveřím do nitra panství a byla tiše. Hloupě jsem koukala na dveře, nepozvala návštěvníka.

„Má paní?"

Hrklo to ve mne. Zamrkala jsem a rychle si stoupla, abych je mohla jít otevřít.

Vánek mi roztančil bloudivé pramínky a já pohlédla do jasně modrých očí, kolem nichž se loudaly šedé prameny krátkých vlasů.

Mueri se poklonil a poté zvedl unaveně svou hlavu, nepohlédl mi do očí.

Žádné oční kontakty.

„Má paní, můj pán Vás volá do hlavní síně." oznámil Mueri a podíval se na mne. Upřela jsem oči k zemi, ale v té sekundě jsem je zvedla a nořila se v jeho modrých očích jako moře. Zamrkala jsem.

„Omlouvám se." pípla jsem a sklopila hlavu.

„V pořádku, má paní." Mueri se otočil a já ho tiše následovala chodbou. Míjeli jsme onen žlutý strom strom v šedého kamení uprostřed panství a vyšli pár schodů, u kterých mi pak Mueri otevřel a oznámil do ticha místnosti; „Aarin Nomeró, můj pane."

S přikývnutím jsem vešla, držíc se své róby a pohledem zabodnutým v dřevěné podlaze. Poklonila jsem se, málem neudržela rovnováhu nad chybějícími živinami.

Místnost byla zbarvena do ruda. Do krásné červeně, který byla celkem tmavší než obyčejná červená barva. Na zdech byly červené látky se žluto-zlatými znaky, všude byly svíčky, které atmosféru trochu zpříjemňovaly.

Black Kuchiki seděl narovnán na kolenou se zavřenýma očima. Když jsem se přiblížila a Mueri tiše zavřel, Black otevřel své oči a pohlédl na mne tím svým chladným pohledem.

„Můj pane." Pokývla jsem. On jej opětoval.

„Posaďte se." řekl a já uposlechla. Bohužel to znamenalo si sednout vedle něj.

Polkla jsem a mlčky tak udělala, v tu chvíli se zdálo, že ta vždy tichá róba byla nyní hlasitá jak praskání větviček uprostřed noci v lese.

„Děkuji." šeptla jsem a zkoušela se uvolnit. Ale třásla jsem se pořád.

Black mlčel, úpěnlivě pozoroval velké dveře před sebou, alespoň tak pět metrů od místa, kde jsme seděli. Až nyní jsem si všimla, že v podlaze byly vytesány zlaté znaky a na jednom z nich jsme právě seděli. Druhý, propojen slabými plamínky, byl čtyři metry od nás.

Byly to znaky stejné jako máme na svých zádech, pod magickými obvazy.

Mueri, v koutě vzdálen se napřímil.

„Můj pane-"

„Ano. Slyším ji."

Srdce mi vynechalo úder, obočí mi lehce vyletělo nechápavostí, ale i přesto se Black díval na dveře v dáli.

„Chci, abyste zde byla přítomna, jakožto budoucí paní rodiny, Aarin Nomeró." řekl do ticha Black, nemrkajíc.

Otevřela jsem pusu za účelem vyslovit otázku, ale včas mě zastavilo prudké otevření dveří, až jsem sebou škubla a otočila se tam, kam celou dobu Black chladně upíral pohled.

Rusé husté a divoké vlasy, lehce opálená kůže, odhalené břicho, na hrudi roztrhaný magický obvaz, nad stehna lehce roztrhaná látka, na sobě vlající béžovou vrstvu, v rukou černý plášť, ten stejný jako u Ynira.

Šibalský úsměv, jasně zelené oči, krásná tvář.

Vytřeštila jsem oči. Netuším, co jsem čekala, ale... tohle rozhodně ne.

Kdo to sakra byl?

„Zdravíčko, feudálové." řekla a do mě uhodil obrovský balvan. Co-že?

Klidně bych otevřela pohoršeně ústa až k podlaze, ale nyní by se to nehodilo.

Když jsem se očkem koukla na Blacka, nehnul ani brvou, jako by již věděl, co měl čekat.

„Zdravím v-tě, Angaro. Posaď se." Tajně jsem se naň koukla, sama jsem slyšela, jak se sekl, když chtěl vykat, místo toho však zatykal. Co to sakra- kdo to je?

Žena jménem Angara se lehkým tónem drze ušklíbla a posadila se na vytesaný znak, kam jsem se dívala. Zamrkala jsem na otevřené dveře.

„Styre, pojď za mnou, koťátko mé zlaté." zatrylkovala Angara na něco, co nebylo vidět, ale brzy se mi dokázalo, že jistě není blázen. Z otevřených hlavních dveří vyšel obrovský rudý tygr s bílo-černými pruhy na svém těle, s mohutnými tlapy a tesáky v pevných čelistech. Polila mě čirá hrůza, srdce se mi zastavilo, krev mi ztuhla v žilách, až jsem myslela, že se skácím k zemi.

Tygr se kmital očima po místnosti, až se zastavil na mne. Angara se tím směrem též otočila a zazubila se.

„Ah, tak tohle je naše hlavička rodiny." řekla Angara a já si nyní všimla, že má také špičaté tesáky jako ten tygr. Hlava se mi zamotala, dlaně zpotily.

„Angaro." zahřměl tiše Black vedle mne, čímž mě vytrhl z transu.

Rusovlasá žena naň tázavě pohlédla a usadila se na tygřím břiše, jakmile dolehl za její záda. Black se ostře nadechl. „Tohle je Aarin Nomeró. Prosím vá- tě, uklidni své pudy, chci, aby tu byla při všech pěti."

Angara se uchechtla a udělala si na svém mazlíčkovi větší pohodlí.

„Aarin, tohle je Angara, vůdkyně Tygřího klanu."

Angara se zklidnila, hruď jí poklesla, zavřela oči, divokost z atmosféry zmizela. Když znovu otevřela oči, byla vyrovnaná a klidná, jako normální vrstevník vyšší vrstvy.

Rychlá změna nálady, pomyslela jsem si.

„Budete mít problémy s Jordany, Blacku." nadhodila žena, načež jsem se zamračila. Proč bychom měli problém s Jordany? Kvůli tykání? Tak proto jsme odděleni od jeho otce a matky?

Angara upírala pohled na Blacka, ten měl však zavřené oči a pohled naprosto smířený se všemi následky.

„Pomůžeš nám?" zavrčel Black klidně.

Zamračila jsem se ještě víc.

Angara si povzdechla a mlčky pohladila Styrovu srst jako by Black vůbec nic neřekl.

Otočila k němu hlavu a zadívala se mu do očí.

Zatajila jsem dech. Bohužel nahlas.

Žena se obrátila ke mně a jako by mne četla z otevřené knihy, řekla: „Pravidla vyšší vrstvy na mě neplatí, má milá. Již dlouho Tygří klan k vaší vrstvě nepatří."

Už chápu, proč Neclord zuřil a proč je ona naprosto v jiném světě ohledně slušnosti.

„Vidím, že jsi jí nic neřekl." dodala k Blackovi. Ten mlčel.

„Chladnej jako vždycky." vyplázla jazyk a usmála se.

Takové chování jsem dlouho neviděla. Nehledě na to, jak vypadala. Žádná róba u ní neexistovala, vykání, slušnost, sed (mimochodem seděla v nějakém nepopsatelném tureckém sedu), postoj. Zřejmě se za své postavení nestyděla. Ale co se stalo, když již nepatří k vyšší vrstvě?

„Věc se má tak," začala Angara, „že můj klan ztratil svou hodnost kvůli jisté činnosti, díky které jsme byli známí. Naši hodnost odstranili právě Jordané. Pravda je v našich vzpomínkách, avšak Jordané by to považovali za chabou výmluvu. Jakožto vůdkyně jsem to tiše přijala a ztratila své postavení ve vyšší vrstvě. Takže proto jsou pravidla mnou nedodržována. Omlouvám se, Aarin Nomeró, zřejmě jsem neudělala zrovna dobrý dojem." Mile se poté usmála a mé srdce roztálo. Dobře, to byla moc rychlá změna názoru. Sakra, Aarin...

„V-v pořádku, paní Angaro-"

„Ah, ano," Zvedla ukazováček. „a tykat, prosím."

Rozpačitě jsem přikývla a měla chuť se prohrábnout ve vlasech, ale přeci jen; nejsem doma a jsem mezi lidmi, kterým mám ukázat svou hodnost svým postojem.

Tykat, to se lehce řekne. Asi budu chvíli na stejné lodi jako Black.

„Víš, jaká je situace?" vrátil se Black zpět.

Hladila Styra mezi oušky. „Něco jsem zaslechla. O Prokletém dešti, hádám, to ví nejspíš všichni. O tom, co se stalo zde, nejspíš nic. To dokazuje, jak silný klan jste, když se nic nedostalo na veřejnost." usmála se chladně. „Taky tak vypadáte; jak vysušená jablka."

Black to ignoroval. „Zavolal jsem vás zde, abyste mi pomohli s hledáním. Mám jisté podezření, že mezi námi je nějaký zrádce. Jak vím, někteří z tvých lidí mají vysoký rozsah ve stopovací schopnosti. Jak jste na tom s účinky Prokletého deště?" otázal se.

„Zvířatům to evidentně nic nedělá, Styr byl naprosto v pořádku. Pro nás lidi to má ale katastrofální účinky. První příznaky jsou zčervenání kůže, po které začne mít onen člověk vysoké teploty, otravu, nedokáže nic pozřít. Pokud se nenalézá včas lék, může člověk i zemřít. A pokud je v dešti minimálně deset minut, jeho život pohasíná okamžitě." Sklopila hlavu, stín ji zakryl výraz tváře.

Všichni jsme to pochopili. Některé z jejích lidí to jistě zasáhlo.

„A klany, které se dokáží přeměnit na zvířata?"

Angara zavrtěla hlavou. „I na ně to má vliv, neboť v sobě tu lidskou duši skrývají. Takže, pokud tě chápu, Sokola poslat můžeš."

Poštovního sokola? zamračila jsem se v duchu. Proč?

Když jsem se na Blacka podívala, nevypadal, že by měl něco na srdci. Jen čekal.

„Mezi námi je vždy nějaký zrádce, Blacku. Znám to. Takže ti pomůžeme, jsme tu téměř všichni. Slib je slib." pověděla s menším úšklebkem a postavila se, načež její tygr Styr následoval její příklad. Myslím, že na to již není zvyklá, ale i přesto se poklonila první Blackovi a potom mne.

Přikývla jsem společně s Blackem.

Hodil očkem po Muerovi v koutě.

„Prosím, Mueri, doprovoď Angaru a její klan do jejich lože."

Mueri vyšel ze stínů a poklonil se. „Jistě, můj pane."

„A Angaro," ozval se chladně Black. „chovej se jako člověk, prosím."

Rusovlasá žena se ďábelsky ušklíbla a zmizeli za dveřmi i s jejím velkým tygřím společníkem.