,,A proč se o ní musíme vůbec starat?!" vyhrkla naštvaně černá kočka pochopitelně zvaná Černá tma a její kožíšek byl naježený zlostí. ,,Víte co? Já s tím končím."
   Naštvaně vyběhla z doupěte a lehla si ke svému doupěti, rozhodně nelitovala toho, co teď řekla. Byla naštvaná. Zavřela oči a nechtěla nikoho vidět.
   Takhle tam chvíli ležela a vraceli se jí vzpomínky. Její matka a otec seděli a smáli se a oni si se svým bratrem hráli. Po chvíli přiběhlo pár dalších příbuzných a dotkly se jich čumáčky. Rudá hvězda, tehdy ještě Rudá bouřka si povídala s jejími rodiči, smáli se. Kéž by se to zase vrátilo.
   Najednou do ní vrazil nějaký čumáček. Kocour se zeleným kožíškem. Byl to Zelený pruh. Ona se posadila a podívala se do jeho zelených očích.
   ,,Černá tmo, co se stalo?" zeptal se a podíval se jí přímo do jejích tmavě modrých očích. Ona sklopila hlavu.
   Pak mu řekla všechno, co se jí stalo s Rudou hvězdou, jak se cítí a jaký mizerný je den. Šli společně cestou a okolo kvetly kvítky. Povzdechla si a opřela hlavu o jeho rameno.
   Zelený pruh byl vskutku překvapen, takhle Černou tmu ještě neviděl. Bylo to zvláštní. Museli ale s tím, co Rudá hvězda dělá, něco udělat, než už bude pozdě.
   ,,Měla bych se omluvit." zavrčela Černá tma a sklupila zrak, což bylo také hodně divné, normálně by jen zavrčela. ,,Nebylo zrovna hezké to, co jsem řekla."
   Zelený pruh se nestačil divit, snažil se skrýt svůj zmatený obličej, ale moc mu to nešlo, jak bylo vidět. ,,To asi ne....," začal nejistě a přešlápl. Na nos mu spadl kvítek a vypadal strašně vtipně. Otřásl se. ,,Jestli chceš, klidně ti pomůžu."
   Černá tma zavrtěla hlavou a zavrčela. Už to byla zase ta naše známá Černá tma, která pořád vrčí. ,,Ne, to musím sama." řekla a s těmi slovy utekla a nechala Zeleného pruha o samotě. Špička jejího černého ocásku zmizela v keřích.
   Běžela k doupěti velitelky Rudé hvězdy a její kožíšek jí vál. Čím dál víc byla víc zpomalovala. Nakonec se zastavila a otřepala se. Zavrčela. Nechápala, co to do ní vjelo.
   Najednou se tam s čista jasna objevila Vichřice. ,,Jé, Černá tma!" vyhrkla posměšně a začala se jí smát.
   Černá tma se naježila. ,,Víš co? Zklapni." zavrčela na ní obvyklým hlasem. Černá vichřice utekla. Ona si ale pak uvědomila, že musí vypadat jak strašák skoč do pole, bude se muset dát do pořádku, ale to až později.
   I když nevěděla, co na její "úžasný" účes řekne Rudá hvězda. Už tak jí dost vytočila, tak snad si toho nevšimne. Stačilo jen doufat. Rozběhla se tedy dál po táboru.
   Ta Bělinka, nebo kdo to vůbec byl, už tam naštěstí nebyla, což se jí viditelně ulevilo. Ještě se hádat s ní. No to tak.
   Bez jakékoliv přípravy vtrhla to doupěte velitelky. Ať to dopadne jakkoliv, alespoň udělala dobrou věc. I když by se stokrát raději hádala s Klackovou hvězdou, musela se velitelce omluvit. Tohle se od válečníků nesluší, hádat se s jejich vůdci, i když jsou zrovna dutí jak pokácená borovice s ptačím trusem.