Grimhilda pomalu rozevřela oči. Sluneční paprsky jí ohřívali její studenou kůži a tančili na bledém povrchu jejího křehkého těla. S ospalým výrazem se podívala okolo sebe. Závěsy byly roztažené přímo tak, aby to pálivé slunce mohlo proudit celou místností. Skoro to vypadalo, jako by se jí paprsky slunečního svitu snažily kompletně oslepit. Avšak když si po chvíli zvykla na tu nepříjemnou záři, konečně se mohla pořádně rozhlédnout. Byla pořád ve svém pokoji. Seděla na židli naproti zrcadlu, zatímco jí služebná dělala účes. Podívala se na svůj odraz.

Dny bez jídla se na ní podepsali. Její rty byly popraskané, pod očima velké, temné kruhy, i vlasy ztratily obvyklý lesk. Její kůže vypadala jako jemná bílá křída. Jen ji rozlomit. Celkově vypadala unaveně a sešle. Avšak s krásným drdolem na hlavě, měla pořád jistou eleganci. Očima sklouzla pomalu dolů ke svému oblečení. Měla na sobě jemné, zelenkavé šaty na ramínkách, na niž byly vyobrazeny pole slunečnic a háje lemované stromy. Vypadaly jako namalované nějakým umělcem. Nebyly to typické šaty které nosili šlechtici. Spíš takové prosté, avšak propracované do detailů.

Na ty se však Grimhilda nemohla zaměřit. Její mysl byla zakalená. 

Sním či bdím? Pomyslela si v tu chvíli.Nadechla se a nasála okolní vzduch. Ucítila že voní po růžích a jasmínu. Umyl ji snad někdo? To nemohla s jistotou říct. Jisté však bylo že ta vůně byla tak aromatická, až Grimhildě doslova páchla. Kdyby mohla, pravděpodobně by se ušklíbla znechucením.

Byla vyčerpaná na to sledovat co se okolo ní děje. Ani nevěděla co je to za služebnou, co ji tak hezky učesala. Měla by jí poděkovat. Otevřela tedy ústa, ale ozvalo se jen neznatelné fouknutí podobné výdechu. Že by snad zapomněla mluvit? Pokusila se tedy ještě jednou zformulovat svá ústa, avšak bez výsledku.

Služebná se na ni ani nepodívala a začala si balit své věci a serepetičky, které se používají na účesy. To už je hotova? Grimhilda se jako v mrákotách dívala jak si pečlivě balí své nářadí do brašny, každou na své právoplatné místo. 

A kde je moje místo? Pomyslela si Grimhilda při pohledu na to představení. V mysli se jí vytanul rozmazaný obrys postavy, natahujíc k ní ruku. Asi se u ní začínaly projevovat nějaké bludy, či snad halucinace. Než však mrkla, byla ta představa pryč.

Služebná přešla ke dveřím a zaklepala na ně. Jen jemně, přátelsky. Grimhilda nastražila uši. Služebná si šeptem povídala s dvěma vojáky, chránící její pokoj. Nevěděla co říká, ale podle pokyvování hlav strážců pochopila, že mluví o ní.  Poté se uklonila směrem k Grimhildě a odešla někam do tmy, s pokorným postojem jaké mohlo mít snad jen služebnictvo.

Vzápětí do pokoje vtrhli dva vojáci. Oba se na ni podívali s kamennou, profesionální tváří a pak se každý postavil z jedné strany židle a natáhli k ní něžně ruce. Grimhilda nechtěla a ani neměla sílu ruce zvednout. Protáhla se, a pokusila vstát bez jejich pomoci. Avšak v momentě kdy se o to pokusila, málem spadla na zem, nebýt dvou párů silných paží,které jí bleskurychle zase vytáhli nahoru. Každý ze strážných jí nabídl rámě, které musela s neochotou přijmout. Poté, co tak udělala, se všichni tři vydali směrem ke dveřím. 

Grimhilda skoro ani nechodila, v podstatě na strážných visela a byla nohama pár centimetrů nad zemí. Zřejmě se báli aby zase neupadla.

Grimhilda tentokrát nevnímala pozorně cestu. Jen chtěla pryč. Najíst se, jít spát, obejmout mámu. Věděla že plán vyšel a že ji se vší parádou pustí domů. Zavřela oči a nechala ty dva hromotluky at ji vedou vstříc svobodě. Čekala na chvíli kdy ucítí chladný venkovní vánek a čerstvý vzduch naplňujíc okolí.

Náhle zastavili.

Grimhilda prudce otevřela oči. Co se děje? To už jsme tady? Najednou ji stráže pustili a usadili do křesla. Grimhildou otřásla panika. Najednou byla kompletně vzhůru a v realitě. Protáhla si kosti a podívala se za sebe na své strážné. Ale ti už byli pryč.

Zmateně se rozhlédla okolo sebe. Byla v obrovské místnosti s vysokým stropem, do gotického stylu, avšak bez oken. Vedly tu jedny jediné veliké dveře, kterými ji zde museli dovést. Podlaha byla z bílého, studeného mramoru a stěny byly pomalované červeno-žlutými tapetami se znakem tohoto království. Seděla u dlouhého ebenového stolu, který se táhl až na druhou stranu místnosti, kam její oko málem ani nedohlédlo. Zajímavé bylo že tu byla jen jedna židle, a to ta její. Byla tu úplně sama.

Zkusila zamrkat, štípnout se do tváře, jestli se jí to jen nezdá.  Pak svobodně vydechla. Otevřela ústa a zkusila znovu promluvit, jako to zkoušela v pokoji.

,,Je tu někdo?" její hlas ji samotnou překvapil. Zněl nemocně a nakřáple, ale pořád cítila že byl její. 

Za zády se jí ozvalo skřípání koleček. Opatrně se otočila se za tím zvukem.

Nějaký muž, s kuchařskou čepicí a zástěrou se k ní pomalu blížil. Vezl sebou vozík na kterém byly samé hrnce a talíře, většina z nich přikrytá pokličkou. Když došel až k ní, začal chystat stůl pro dva. K její židli přisunul ještě jednu, naaranžoval příbory jak se sluší a patří, nachystal talíře a tácky. Pak začal na stůl vykládat talířky s pokličkami a různě je rozestavěl Grimhildě přímo naproti očím. Grimhilda od nich nemohla odtrhnout oči. Kuchař se skloněnou hlavou zkontroloval zda je vše dokonalé a setřel si pot z čela. Poté si sám sundal zástěru a přehodil ji přes prázdnou židli.

Pak se usadil téměř vedle ní, aby mu mohla vidět dokonale do tváře, uvolněně,  s rozkročenýma nohama jako nějaký hulvátský vesničan. Opřel si ruce o stůl a podepřel si bradu oběma rukama. Pak se pobaveně usmál a vyslal směrem Grimhildě takovou zvláštní jiskru, která se mu odrážela v očích. Grimhilda se mu podívala do očí a zalapala po dechu.

,,TY!" Tristan se neslušně rozchechtal a bušil pobaveně pěstí do stolu. Z koutku jednoho oka mu vyhrkla slza radosti, kterou si následně rychle setřel a snažil se uklidnit. Kdykoliv se však podíval na Grimhildinu čím dál naštvanější tvář, rozlila se v něm nová vlna smíchu.

Takhle to trvalo snad deset minut, než se na ni dokázal beze smíchu podívat.

,,Měla jste vidět svůj výraz, když jste si všimla že jsem to já." Smál se od ucha k uchu a vypadal jako by si ten okamžik pořád přehrával v hlavě.

,,Moc vtipný." zamumlala si spíš jen tak pro sebe, ale dost nahlas na to aby se přesvědčila že to slyšel. Tristan pootočil hlavu na stranu.

,,Nějak jste nám pobledla květinko. Co takhle něco sníst? Naše kuchyně snad není tak hrozná, nebo ano?" v hlase měl takovou zvláštní jemnost.

Grimhilda otočila hlavou na stranu aby se mu nemusela dívat do tváře.

,,Nemám hlad." vztekle odsekla a otočila hlavou na stranu, aby se nemusela dívat do jeho upřímných, starostlivých očí.

,,Nechcete snad po mne abych vás krmil, že ne?" působil tak egoisticky, jako by neměl žádné zábrany. Grimhilda měla sto chutí mu jednu vrazit. 

Znechuceně se na něj podívala, ale neodpověděla. Nechtěla s ním už mluvit.

Chvíli bylo ticho. Grimhilda zírala Tristanovi nenávistně do očí, zatím co on se bavil nad její zlobou.

,,No, asi nemám na výběr." v jeho výrazu se dala vyčíst menší míra zklamání.

Naklonil se k tácům a chvíli nad nimi mával rukama. Pak zavřel oči a poslepu jeden nadzvedl.

Grimhildu okamžitě udeřila do nosu známá, avšak jí vzdálená vůně jídla, linoucího se z místa, jenž předtím skrývala ona poklička.

Podívala se strnule jako v transu na talíř. Klasické kuře, s delikátně propečenou tmavou kůrčičkou ji přímo volalo k zakousnutí. Něco takového si její rodina sice mohla dopřát, avšak nikdy by se to matce nepovedlo tak dokonale, jako místnímu šlechtickému kuchaři, který se takovouto pečlivostí zaobírá dennodenně.

Začaly se jí sbíhat sliny. Srdce jí zaplesalo když Tristan nadzvedl další pokličku, na které s překvapením byla krásná, zdravá zelenina, jako bývá jen ve speciálních sklenících. Byly tam ale i exotické plodiny, které ji lákali k sobě vábivými barvami. To už ale začal Tristan zvedat další pokličky s lahodnými tajemstvími.

Čokoládové, vanilkové a malinové dortíky, hovězí guláše, opravdu dobře vypadající a snad i trochu pikantní polévky, různé dech beroucí pečeně, dokonale vyhlížející špízy pokapané bazalkovým přírodním olejem, nabídka nejméně pěti druhů sýra, jako ze snu vypadající palačinky, plněné lesními plody, pokapané horkou čokoládou, velký jahodový pudink s nadýchanou čepičkou ze šlehačky, šťavnaté fláky masa obložené pečenými bramborami, domácí chléb, který vypadal trochu rozpáleně, protože byl zřejmě před chvílí vytažen pece pro tuto příležitostnou hostinu, a nějaká restovaná zelenina. Samozřejmě tam byly i věci které Grimhilda v životě neviděla a nedokázala je pojmenovat. Visela očima na zvláštních nudlích v čtvercovém tvaru, omáčkách, jejž chutě toužila rozpoznat a na různých dalších pochutinách, které ji lákali k sobě.

Všechny ty vůně naplnili vzduch a donutily jí nasucho polknout. Tohle nemůže zvládnout. Žádná lidská duše by tomuhle neodolala. Najednou měla sucho v krku větší než obvykle.

Rozhodla se že to prostě bude ignorovat. Upřela oči na ubrus a přemýšlela zda se dá najíst i ze vzduchu. Ačkoliv se její žaludek začal svíjet v křečích, dělala že si toho nevšímá. Nadechla se voňavého vzduchu a zavřela utrápeně oči.

Tristan nadzvedl obočí.

,,Noták, musíte sníst alespoň něco." smutným pohledem přejel Grimhildino křehoučké tělíčko.

,,Nebo vás odtud nikdy nepustím." zašeptal do tiché místnosti, jako by ani nečekal její odpověď.

Ale Grimhilda to moc dobře slyšela. Zkusila tedy pozvednout ruce, ale jako by zdřevnatěly. Pokusila se zůstat v klidu a nedat na sobě nic znát. Napřímila se v zádech a pohlédla mu přímo do očí.

Tristan odvrátil zrak.

,,Tak tedy dobře." povzdychl si a naklonil se nad stůl.

,,Co byste si dala, má paní?" mrkl na ni a na tváři se mu začal objevovat jeho obvyklý úšklebek. Grimhilda se to pokusila ignorovat a zadívala se na všechnu tu řadu jídel, které tu byly jen pro ni.  

Snažila se odolat, avšak Tristan věděl jaké zbraně má zvolit. Vzal do rukou jeden z několika slibně vyhlížejících špízů a zamával jím Grimhildě před očima. Grimhilda hypnotizovaně těkala očima ze strany na stranu a začali se jí sbíhat sliny.  Do nosu se jí nahrnula vůně masa, zeleniny a bylinek, které jen vybízeli k zakousnutí. Skoro jako by se to nedalo ovládat,  lidské pudy sebezáchovy byly silnější.  

Tristan dal Grimhildě špíz k ústům a jako by ji tím pobídl k jídlu. Grimhilda se tedy zakousla co nejvíc do toho lahodného jídla, nemyslíc na nic jiného než na pochutinu, kterou měla před sebou. Všechny racionální myšlenky se vypařili, stejně rychle jako se vířila vůně jídel vzduchem a zanechávali v ní ještě větší, neukojitelný pocit hladu. 

Svoji porci zvládla na dvě zhltnutí a chtivě se podívala na další, jako by byla nějaké divoké zvíře. Tristan jen pozvedl jedno obočí a prohlédl si špejli která jako jediná zbyla v jeho rukou.  Zakroutil hlavou a natáhl se s tichostí pro další. 

Grimhilda se vrhala na každé jídlo bez přestávky s zvířecím pohledem, který jí zabraňoval přemýšlet. Vdechovala vůně a zlostně si poroučela co se jí zamanulo. Tristan ji jen tiše krmil a kroutil nevěřícně hlavou. 

Po tolika prohladovělých dnech, se stáhnutý žaludek musel potýkat s horou různých pokrmů a tak měl co dělat. Grimhilda se navíc musela přinutit udržet všechno to jídlo v sobě, aby nepřišlo na zmar. 

Po hodince už Grimhilda usoudila že do sebe už více jídla nacpat nemůže. 

Spokojeně se tedy opřela o židli a vstřebávala nově nabitou energii a síly. Pomalu se jí začínalo vracet vnímání a taky zlost na sebe samu. Zřejmě nemá tak silnou vůli jak si myslela. Možná je načase pozměnit plán. 

,,Nikdy jsem neviděl někoho jíst takhle rychle, obzvláště dívku ne." Tristan se rozchechtal a všechna jeho vážnost byla ta tam.

,,A já se bál že do vás nic nenacpu!" popadl se za břicho a zkroutil v pase. Podpíral se jednou rukou o židli aby nespadl a chytal záchvaty smíchu.  

Grimhilda měla sto chutí mu do té židle kopnout aby spadl. Cítila že se jí vrací síla. Nenápadně zkusila pohnout prsty na rukou a na nohou. Výborně, už se může hýbat. To se dá využít.

,,Ale ted vážně. To jste pořád tak vážná a naštvaná?" přišel k Grimhildě, chytil ji za bradu a přinutil jí se mu podívat do očí. Úsměv z tváře mu zmizel. 

,,Nebo si jen na něco hrajete?" Grimhildě se zrychlil dech. Byli obličeji tak blízko sebe a navzájem se dívali tomu druhému do očí. Grimhildě přejel mráz po zádech. V hlavě se jí rozezněli poplašné zvony když se k ní s zlostným pohledem naklonil ještě víc.

,,Nemá cenu si na nic hrát." Přejel pohledem po jejím obličeji a čekal náznak sebemenšího strachu. Věděl že pokud je Grimhilda opravdu špeh z jiné země, ted se přizná.  Místo přiznání se ale  dočkal jen stejné kamenné tváře, jakou na ni upíral on sám. Jako by se díval do zrcadla. 

Něco ho na tom velmi fascinovalo. Její chování bylo tak zvláštní a on toužil jí porozumět. Chtěl znát příčinu jejího chladu, jejího pohrdání a cynismu. Chtěl to všechno napravit a pomoct jí. Pohlédl na ni a jeho srdce zaplesalo. Dokáže si poradit s jednou ženou, když si dokáže poradit s celou svojí zemí.  Pak si uvědomil jak blízko je vlastně téhle tajemné, krásné dámě která je celá v jeho moci. Pousmál se a pohladil ji po tváři.

,,Už vám někdo pověděl, že jste opravdu nádherná, i když jste pořád tak zamlklá a vzteklá?" Grimhilda se nachystala. Nevěděla co udělá, ale něco udělat musí.

,,Myslím že si vás tu nechám. Už navždycky." odhrnul jí neposedný pramínek vlasů, který jí vyklouzl z drdolu a zastrčil jí ho něžně za ucho. 

,,Co na to říkáte má paní?" pohlédl na ni a překvapeně zamrkal. Grimhilda se na něj podívala sladkým pohledem. Neusmála se, ale byla vidět taková zvláštní, nevšední náklonnost v jejích očích. Naklonila se k němu tak blízko, že se málem dotýkali nosy. Pohlédla mu do očí, olízla si chtivě rty a zadívala se na něj. Ucítil jak se něžně dotýká jeho předloktí a druhou rukou si ho drží dál od těla. Chtěl ji mít celou pro sebe. Pak ucítil jak mu stiskla ruku o něco silněji. Něco bylo hodně špatně. 

Grimhilda zesílila stisk, odstrčila ho od sebe a zároveň ho prudce chytila za ruku, což způsobilo že sebou Tristan v šoku trhl dozadu, a snažil se udržet rovnováhu. Pak udělala první možnou věc co ji napadla. V očích se jí nebezpečně zablýsklo. 

S ní se nikdo hrát nebude. 

Zakousla se Tristanovi silně a hluboko do masa.  Tristanův křik jí otupil všechny smysly a ona zůstala zakouslá v jeho předloktí. Cítila jen horkou krev všude na svém obličeji i na šatech.  Cítila jeho tělo, jak se svíjí v křečích a křičí o pomoc. Vykousla menší kus masa a přežvýkala ho v ústech. Pak ho pustila a dívala se na něj, jak se svíjel na zemi, držel si ruku a nadával bolestí. Postavila se přímo vedle něj a shlížela na něj dolů k zemi. Připomínal jí mravence. 

Vychutnávala si ten pocit vítězství. Dokázala to. Vyplivla kus masa z Tristanova těla na zem vedle něj a podívala se na něj prázdným bezcitným pohledem. Zasloužil si to. Všechno si to zasloužil. Ale ted už je konec. Nikdy jí už neuvidí a ruka se mu časem zhojí. Na tohle všechno bude jednou vzpomínat jako na nepříjemnou zkušenost.  Otočila se k němu zády, zatímco klel a špinil její jméno. 

Zlomila si nízké podpatky na střevíčcích, aby se jí lépe utíkalo, odhodila je někam na Tristana a už se neohlížela zpět. Pomalými loudavými kroky, kdy kladla nohu přes nohu se šourala z sálu. 

Pootevřela oběma rukama ty veliké těžké dveře a vyklouzla z sálu. Vrátí se domů.

Před chvilkou se ještě šourala, kdežto ted už se rozběhla, nedbajíc na plný žaludek. Proběhla první chodbou a u každé další se zastavila, aby se ohlédla jestli tam nejsou strážci. Když tam byli vydala se jinou cestou. Z šatů jí odkapávalo po skromných pár kapiček krve a krev z obličeje jí stekla po krku až do výstřihu. 

Ve světle loučí, luceren a lamp, které celý prostor k večeru po skromnu osvětlovali vypadala jako monstrum. Jako černý panter který ulovil svoji kořist po tvrdém boji a utíká s ní do doupěte. Ta kořist byla její svoboda.  

Byla odhodlaná dostat se ven za každou cenu. Rozběhla se další chodbou a uviděla večerní svit měsíce. U poslední brány tiše zastavila a vydýchala se. Ještě ji nějaký ten běh čeká. Musí tiše proběhnout hlavní bránou a pak sprintem daleko odtud. Počítala že za ní první kilometr poběží strážci čekající právě tady. Naposled se zhluboka nadechla a rozběhla se. 

Sprintem vyběhla hlavní branou a slyšela za sebou zmatené, překvapené výkřiky. Několik párů dusajících nohou ji následovalo. Odhadovala tak šest až osm strážců, tedy dvakrát tak více než předpokládala. 

Ale to nevěděla, že se blíží další.  A deset jich nebude.

Grimhilda běžela co jí síly stačili a už cítila že má na dosah vítězství.  Před sebou viděla snad už poslední plot panství, který ji dělil od svobody. 

Cítila se jako by první doběhla závod a už se chystala do cílové rovinky.  Z posledních sil zabrala a vydala se poklusem k poslední, doufejme nehlídané bráně. 

Nadechla se a cítila vůni lesa, který ji vábil dovnitř šeptajícími stromy. Zadívala se na dokonalou pěšinku po které se vydá najít cestu domů. Poprvé za těch dvacet jedna dní se doširoka usmála. 

Za sebou uslyšela rychlé kroky. Už už chtěla vykřiknout, ale nestihla to. Vrhl se po ní jeden muž. Svalil ji k zemi jako zločince a vůbec na ni nebral ohledy. Snažila se bránit, ale bleskově ji znehybnil. Sykla bolestí když na ni usedli další dva silní chlapi a jeden z nich jí svázal ruce pevně provazem,  který se jí zařezával do krve. 

To už ale slyšela další a další kroky strážců, kteří se k ní blížili. Zvedla opatrně hlavu a pohlédla na bránu. Byla od ní možná tak pět metrů. Pět metrů od tohohle zatraceného místa na svobodu.

Postavili ji na nohy, a ona viděla, kolik lidí se na ní shromáždilo. Nejméně padesát ji dohnalo, v dáli viděla další a vzadu ještě několik strážců na koních, kteří před chvilkou museli vyjet. Neskutečné, jak rychle byli obeznámeni se situací. 

Grimhilda se kajícně dívala do země, i když věděla že kát se už jí nepomůže. Tohle je konec. Je mrtvá. 

A tak hrdě vztyčila hlavu a dívala se vojákům do očí.  Nebála se zemřít. Z jejich očí vyčetla strach. Obrovský, nehynoucí strach. Lano ke kterému ji připoutali bylo v bezpečné vzdálenosti tak patnáct metrů od všech ostatních. U ní zůstali jen dva odhodlaní muži, kteří ji měli hlídat aby nedělala hlouposti, přičemž ten mladší se třásl a upíral na ni pohled, zbraně nachystané v rukou. 

Vychutnávala si to. I přesto že ji chytili, z ní mají respekt a bojí se jí. Dokázala nemožné. Jedna jediná,  bezvýznamná vesničanka, zneškodnila jejich pána a utekla přímo hlavním vchodem. Uchechtla se.  Alespoň než zemře si to užije. Podívala se na vojáky před sebou a zazubila se. Na jejích bílých zubech byla krev, spousta krve, stejně jako všude okolo úst a na rukou. Přísahala by, že se někteří otřásli hrůzou a znechucením.

S hrozivou předtuchou se celá skupina vydala pomalu a opatrně zpět do sídla. Každou chvíli zastavili a ohlíželi se, zda je Grimhilda pořád na svém místě. Když se k nim bit jen trochu přiblížila, celá skupina zastavila a v panice po ní chtěli  at ustoupí dál. Cestou se k nim přidávali další a další, zatímco Grimhilda se na ně zubila od ucha k uchu s krvežíznivým pohledem.